Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2024/2013

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 6. února 2012, č.j. -265, v zamítavých výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení vzniklých státu, není přípustné podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 1 a 7 - dále jen „“), a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( o. s. ř).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Bez významu je tudíž výhrada žalobkyně vůči závěru, že neprokázala postupné předání částky 1.619.164,- Kč žalovanému. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle , který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou této dovolací námitky je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výhrady nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle nezakládá ( ).

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle žalobkyně namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku rozložení důkazního břemene v situaci, kdy žalovaný podepsal šest příjmových dokladů na spornou částku, jakož i faktury které mají prokazovat koupi pneumatik žalobkyní. Řešení této otázky nečiní z napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadně právně významné.

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením větou první ) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá.

Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.

V řízení měla žalobkyně, dovozující pro sebe příznivé právní důsledky (právo na zaplacení sporné částky), důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat správnost obsahu listin, které předložila k důkazu. Jestliže žalovaný popřel, že podle nich převzal od žalobkyně spornou částku, pak došlo k přenosu důkazního břemene zpět na žalobkyni. Bylo na ní, aby jinými důkazními prostředky ( ) prokázala pravdivost svého tvrzení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod SJ 22/1997, totiž platí, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé litiny, pak účastníka, který tutou předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukroméy (srovnej rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 103/2, ze dne 10. října 2000, sp. zn. , ze dne 29. června 2006, sp. zn. nebo ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. ). Rovněž v odborné právní literatuře v souvislosti se srovnáním důkazní síly veřejnéy, která je vymezena v , ay soukromé (tj. té, která povahuy veřejné nemá) je zastáván názor, že oprotiě veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její správnost, u soukroméy stačí „formální“ popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromouu (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., , Komentář, I. díl, 7. vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, str. 618.).

Dovolatelka, citujíc z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. , jen dílčí závěry, pomíjí, že uvedený rozsudek není založen na závěru, že potvrzení věřitele o splnění dluhu zakládá vyvratitelnou domněnku ve smyslu (k tomu srovnej výklad k - Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kolektiv I, II, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, s. 1671 – 1672); naopak vychází z toho, že „pokud se věřitel domáhá splnění dluhu, je na něm, aby prokázal vznik splatné pohledávky vůči dlužníkovi (...) Kvitance je tedy důkazem o tom, že věřitel prohlásil, že dlužník splnil dluh v kvitanci uvedený a že na splnění zaplatil částku tam označenou. Zda toto prohlášení dostačuje ke skutkovému zjištění, že k plnění skutečně došlo, posoudí soud v rámci volného hodnocení důkazů (...) V souvislosti s hodnocením důkazu soukromouu je třeba poukázat na hodnocení veřejnéy, které je v upraveno tak, žey vydané soudy nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i y, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který u vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno; jde o projev tzv. legální teorie důkazní. Hodnocení důkazu soukromouu zákon zvlášť neupravuje. Proto je třeba postupovat podle , vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v “. Nemohou se tak prosadit závěry dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. , založeného na tom, že „kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka ( ) tímto účastníkem“. Argumentačně nepoužitelný je rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. , který se zabýval výkladem , obchodního zákoníku, v němž je v oblasti obchodněprávních vztahů upravena vyvratitelná právní domněnka trvání uznaného závazku v okamžiku jeho uznání.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku rozložení důkazního břemene v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz shora zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. , a ze dne 29. června 2006, sp. zn. ) i s tím, jak je tato otázka pojímána v odborné literatuře (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 618 s.).

Výhradou vůči závěru odvolacího soudu o nevěrohodnosti její výpovědi dovolatelka napadá samotné hodnocení důkazů. Již v rozsudku ze dne 30. října 1992, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.8/1994, přitom Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož vady a omyly při hodnocení důkazů ( ) nemohou být samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Podobně v rozsudku ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. , dospěl k závěru, že okolnost, že žalovaný hodnotí důkazy odlišně, nezakládá bez dalšího existenci dovolacího důvodu. Hodnocení důkazů se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ty jsou představovány námitkou žalobkyně, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou vnitřně rozporná.

Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolací soud je odmítl [ věta první a ].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému, který by podle 243b odst. 5 věty prvé, , a měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. dubna 2014

JUDr. Václav D u d a

předseda senátu