Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2992/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. P., zastoupeného Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1, proti žalované L.D. (dříve G.), zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, o 302.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. dubna 2013, č. j. -262, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce podal dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. října 2012, č. j. -203, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2012, č. j. -226, zamítající žalobu o zaplacení 302.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení.

Podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II. bod 1. a čl. II. bod 2. - dále jen „“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předpoklady přípustnosti dovolání podle vymezuje dovolatel obsahově ( ) tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (koho tíží důkazní břemeno v situaci, kdy žalovaný popře správnost soukroméy), která je - s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. , a ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Za dosud nevyřešenou v rozhodovací činnosti dovolacího soudu považuje otázku, koho tíží stejné důkazní břemeno v případě, je-li soukromá opatřena úředně ověřeným podpisem osoby, která popírá její správnost. Zároveň se domnívá, že otázka důkazního břemene by měla být posouzena jinak s ohledem na „nadcházející právní úpravu“. Není srozuměn se závěrem, že se mu nepodařilo prokázat písemnou smlouvou o půjčce a výdajovým dokladem, že bylo žalované plněno. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn v případě soukroméy nestačí pouze popřít její obsah, aby se důkazní břemeno přesunulo na jejího předkladatele. Uvedené znamená, že ten, kdo popírá její správnost, musí (je povinen) tvrdit a prokazovat relevantní skutečnosti prokazující její nepravost či nesprávnost. Žalovaná v řízení nezpochybňovala pravost písemné smlouvy o půjčce, nýbrž jen její správnost. Toto její tvrzení bylo výrazně oslabováno okolností, že na obou listinách byl její úředně ověřený podpis, celá transakce probíhala v notářské kanceláři a žalovaná měla možnost si oběy před jejich podpisem přečíst. Dovolatel při řešení otázky rozložení důkazního břemene argumentuje , účinného od 1. 1. 2014, a dovozuje, že v případě soukroméy s úředně ověřeným podpisem, nelze na ni nahlížet jen jako na prostou soukromouu. Odvolacímu soudu vytýká, že tvrzení žalované o nesprávnosti předmětných listin vzal za prokázané jen na základě výslechu jediného nepřímého svědka, který se uzavírání smlouvy o půjčce nezúčastnil a jehož věrohodnost zpochybňuje skutečnost, že měl v té době s žalovanou partnerský vztah.

Přípustnost dovolání podle může být založena tím, že otázka, kterou řešil odvolací soud, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Tento předpoklad přípustnosti dovolání žalobce vymezil rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , v nichž měla být otázka „koho tíží důkazní břemeno v případě popření správnosti soukromé listiny“ řešena odlišně. V rozsudku sp. zn. , v němž byla řešena otázka důkazního břemene v případě věřitelem popřené pravdivosti písemného potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance) podle , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), Nejvyšší soud přijal závěr podle něhož, „je-li pravdivost soukroméy předložené k důkazu popřena, vyzve soud podle toho, o jakou soukromouu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy; to platí i o popírání pravdivosti potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Provedené důkazy, včetně důkazu spornouu, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povazey, zejména pak k tomu, jde-li ou v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch. Nelze dovodit, že by pouhé popření pravdivosti kvitance mělo za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti potvrzení tomu účastníkovi, který z existence prohlášení věřitele v kvitanci uvedeného vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.“ V rozsudku sp. zn. pak Nejvyšší soud uzavřel, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením větou první ) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Z hmotněprávní úpravy vyplývá, že k půjčce dochází na základě smlouvy, podle níž věřitel poskytne (předá) peníze dlužníku, který se zavazuje vrátit je po uplynutí dohodnuté doby ( obč. zák.). Ve sporu o vrácení půjčené částky má žalobce břemeno tvrzení, že se žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že mu poskytl finanční prostředky a že žalovaný dluh řádně a včas nezaplatil. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle ní bylo dlužníku plněno, spočívá na věřiteli. Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, pak věřitel unesl důkazní břemeno (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 946/13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Již v rozsudku ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod SJ 22/1997, dovolací soud zaujal názor, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukromé litiny, pak platí, že účastníka, který tutou předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukroméy. Rovněž v odborné právní literatuře v souvislosti se srovnáním důkazní síly veřejnéy, která je vymezena v , ay soukromé (tj. té, která povahuy veřejné nemá), je zastáván názor, že oprotiě veřejné, kde důkazní břemeno leží na tom, kdo popírá její správnost, u soukroméy stačí „formální“ popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromouu (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., , Komentář, I. díl, 7. vydání, Praha : C. H. Beck, 2006, str. 618.). Ve smyslu této ustálené judikatury, od níž není důvod se odchylovat ani v této věci, měl žalovaný, dovozující ze skutečnosti obsažené v příjmovém pokladním dokladu ze dne 16. 9. 2004 pro sebe příznivé právní důsledky (splnění dluhu), důkazní povinnost a břemeno důkazní prokázat správnost obsahu této soukroméy, kterou předložil k důkazu. K otázce rozložení důkazního břemene (popř. jeho přenosu) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. března 2010, sp. zn. , uvedl: „jestliže k prokázání tvrzení o uvedené povinnosti žalovaného předložil žalobce fotokopii smlouvy ze dne 23. 1. 2002, jejíž správnost žalovaný popřel, pak došlo k přenosu důkazního břemene na žalobce. Bylo na něm, aby jinými důkazními prostředky ( ) prokázal pravdivost svého tvrzení. Těmito důkazy byly výpovědi žalobce a svědka Z. Š. Jejich hodnocení soudem vyznělo v závěr, že dokazování potvrdilo pravdivost skutkových tvrzení žalobce, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o půjčce částky 3,000.000,- Kč, kterou měl žalovaný vrátit nejpozději do 1. 2. 2003.“Se zřetelem ke shora uvedeným závěrům dovolatelem označených rozhodnutí dovolacího soudu, nelze mít zato, že by otázka rozložení důkazního břemene v nich byla řešena odlišně. Pro řešení této otázky tak není dovolání přípustné. Shora uvedené závěry dopadají i na požadavek dovolatele vyřešit otázku důkazního břemene při popření správnostiy, na níž jsou podpisy smluvních stran ověřeny notářem, a to se zřetelem k závěrům vyjádřeným v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. , ze dne 17. června 2009, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 32/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 25/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Požadavek dovolatele, aby odvolacím soudem řešená procesní otázka byla posouzena „jinak a to s ohledem na nadcházející právní úpravu“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu , neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí z něho být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , a ze dne 30. května 2013, sp. zn. ).

Závěrem nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud proto odmítl [, věta první, ].

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle , a Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle , 2, , bodu 6., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II a čl. II. ) - dále jen „advokátní tarif“, tj. částkou 9.540,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (, 3 advokátního tarifu) a částka 2.066,40 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (, ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Václav D u d a

předseda senátu