Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Odo 1722/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně B., spol. s r.o., zastoupené Mgr. J. H., advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, o zaplacení částky 146 321,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze  ze dne 5. září 2006, č. j. -130,  takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2006, č. j. -130, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. prosince 2005,                                    č. j. -108, ve výrocích pod body I a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. prosince 2005, č. j. -108, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku                135 921,70 Kč s 6% úrokem z prodlení p.a. od 13. 5. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu do částky 10 400 Kč s 6% úrokem z prodlení p.a. od 13. 5. 1995 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky jako ceny zboží, které žalovaný od žalobkyně odebral, a jehož cenu vyúčtovala čtyřmi fakturami splatnými v době od března do dubna 1995. Žalovaný uhradil pouze část vyúčtované ceny u tří faktur. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný na ě ze dne 7. 2. 2001 označené jako inventarizace pohledávek a závazků provedené žalobkyní, v níž byly specifikovány jednotlivé dlužné částky ve vztahu ke každé ze čtyř faktur, potvrdil, že žalobkyni dluží celkem 159 321,70 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný nárok žalobkyně ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) uznal odsouhlasením uvedené inventarizace pohledávek ze dne 7. 2. 2001 a dále tím, že částečně plnil splatný závazek ještě po podání žaloby zaplacením částky 10 400 Kč. Soud prvního stupně neuznal požadavek žalovaného na zaplacení částky 70 000 Kč jako odměny za obchodní zastoupení, který vůči žalobkyni vznesl v jeho odporu, neboť v řízení nepředložil žádnou smlouvu o obchodním zastoupení uzavřenou v písemné formě požadované podle ObchZ u tohoto smluvního typu, a také s ohledem na to, že v době podání odporu žalovanou pohledávku fakticky znovu uznal.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2006, č. j. -130, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou žalovaného, že mu soud prvního stupně neumožnil jednat před soudem a předložit důkazy tím, že dne 5. 12. 2005 jednal v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud konstatoval, že žalovaný byl řádně předvolán na toto jednání a poté doručil soudu dne 28. 11. 2005u, v níž žádal o odročení uvedeného jednání soudu zejména proto, že by rád dohledal další dokumenty týkající se jeho obchodního zastoupení, a také proto, že současně žádal soud, aby vyzval žalobkyni k předložení účetní závěrky, a jako poslední důvod uvedl, že chce žalobkyni znovu vyzvat k jednání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který správně neshledal důvody pro odročení jednání za důležité a jednal ve smyslu (dále jen „“) bez účasti žalovaného. Taktéž podle závěru odvolacího soudu se nejednalo o takové důvody, pro něž by bylo třeba jednání odročit, a pro něž by nebylo možno konat nařízené jednání, neboť bylo věcí žalovaného, aby zjistil stanovisko soudu ohledně návrhu na odročení a bylo na žalovaném, zda se jednání zúčastní, či nikoli. Soud prvního stupně se tak nedopustil žádného procesního pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud žalovaný namítal, že „je otázkou, zda jsou naě skutečně jeho podpisy“, uvedl odvolací soud, že žalovaný k této otázce nic konkrétního netvrdil, ani nenavrhl žádné důkazy, a proto nebylo možno takovou námitkou se zabývat.u ze 7. 2. 2001 posoudil shodně se soudem prvního stupně jako uznání závazku žalovaným ve smyslu ObchZ, a to s ohledem na to, že tato obsahuje odkaz na určitý závazek žalovaného a obsahuje též uznání žalovaného, že tento závazek ke dni vystavení uznání trval. Tím také došlo k přenesení důkazního břemene z žalobkyně na žalovaného, na němž bylo, aby prokázal, že závazek, který uznal, v době uznání závazku neexistoval, nebo že zanikl zaplacením. To se však žalovanému prokázat nepodařilo a jím předloženéy o zaplacení částky 110 000 Kč neobsahují odkaz na předmětný závazek ani z ničeho dalšího nelze dovodit, že by se platby týkaly dané věci. Navíc žalobkyně při jednání uvedla, že se uvedené platby týkaly jiné obchodní věci. Námitku promlčení vznesenou žalovaným neshledal odvolací soud důvodnou, a to s ohledem na ustanovení ObchZ, podle něhož uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání, v daném případě tedy od 7. 2. 2001, řízení bylo zahájeno 13. 5. 2003, tj. před uplynutím promlčecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle , podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatele došlo v řízení k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručenéhod tím, že soud prvního stupně dne 5. 12. 2005 jednal v jeho nepřítomnosti, přestože žádal o odročení tohoto jednání s ohledem na to, že nebyl do té doby schopen obstarat důkazy nezbytné k úspěšné obraně proti žalobě, a že nebyl zastoupen advokátem, což představuje podle jeho názoru nepochybně důležité důvody, pro které lze o odročení nařízeného jednání požádat; jednání soudu prvního stupně v uvedený den a přijetí rozhodnutí bylo proto v rozporu s Toto pochybení soudu prvního stupně nebylo napraveno ani soudem odvolacím. Pokud žalovaný v dopise doručeném soudu prvního stupně 28. 11. 2005 zpochybnil pravost svého podpisu naě ze 7. 2. 2001, kterou soud prosoudil jako právní úkon uznání závazku podle ObchZ, bylo na žalobkyni, aby prokázala, že se skutečně jedná o pravý podpis žalobce. Otázka, kdo v takovém případě nese důkazní břemeno, představuje podle žalovaného otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení Za další pochybení soudu považuje žalovaný neprovedení jím navrhovaných důkazů účetnictvím žalobkyně za léta 1994 a 1995, z nichž mohlo být najisto postaveno, jak žalobkyně zaúčtovala žalovaným uhrazenou částku 110 000 Kč sestávající ze tří zálohových plateb ve výši 40 000 Kč, 40 000 Kč a 30 000 Kč. Soud prvního stupně ve svém rozsudku ani neuvedl, proč navržené důkazy neprovedl. Taktéž toto pochybení považuje žalovaný za porušení jeho práva na spravedlivý proces. Konečně za situace, kdy žalovaný prokázal, že žalobkyni uhradil částku 110 000 Kč, tížila důkazní povinnost, že tyto částky byly zaplaceny na úhradu jiné než žalované pohledávky, žalobkyni, nikoliv žalovaného. Otázka, na kom spočívalo důkazní břemeno, má pole názoru žalovaného zásadní právní význam. Žalovaný navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Dovolání není podle jejího názoru přípustné. Pokud jde o požadavek žalovaného na odročení jednání, pak žalovaným uváděné důvody nejsou „důležitými“ důvody ve smyslu pro takový postup soudu, neboť řízení bylo zahájeno v polovině roku 2003 a žalovaný tak měl několik let na to, aby tvrdil rozhodné skutečnosti, navrhl k nim důkazy a obstaral si právní zastoupení, a také proto, že o termínu jednání věděl několik měsíců předem. Žalobkyně popřela, že by jí žalovaný uhradil tvrzenou zálohu ve výši 110 000 Kč, což je zřejmé jak z předložených listin, tak i z chování žalovaného, který předmětné faktury postupně hradil a poté opakovaně svůj závazek uznal co do důvodu i výše. Uvedeným postupem chtěl žalovaný započítat proti svému dluhu vymyšlenou pohledávku. Žalobkyně navrhla odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení , zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovodil, že dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je tudíž i důvodné.

Soudy obou stupňů vycházely ze shodného závěru, že ze dne 7. 2. 2001 označená jako  inventarizace pohledávek, v níž byla uvedena čísla čtyř faktur s přiřazením výše jejich nedoplatků, obsahující podpis dovolatele, je platným uznáním závazku ve smyslu ObchZ a z tohoto hlediska posuzovaly otázku důkazního břemene ohledně existence dluhu dovolatele vůči žalobkyni k datu podpisu uvedenéy.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam vzhledem k řešení otázky, zda v případě, že dlužník popírá pravost svého podpisu naě obsahující jeho uznání závazku podle ustanovení ObchZ, musí prokázat, že podpis na tétoě není jeho pravým podpisem.

K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou podle účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a podle jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku a větou první ] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tedy právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny ( věta druhá ), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. , uveřejněný pod označením SJ 86/2002 v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 5/2002).

Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je procesní povinností. O této povinnosti a o důkazním břemenu, které z ní vyplývá, je proto soud povinen účastníky poučit ( a ). Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tedy právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat. Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny ( věta druhá ), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ).

Podle mohou za důkaz sloužit téžy. Provedení důkazu veřejnouu upravuje , podle něhožy vydané soudy v České republice nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož iy, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, kterýu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno, nebo potvrzeno. Je o projev tzv. legální teorie důkazní. Hodnocení důkazu soukromouu však zákon zvlášť neupravuje, a proto je třeba postupovat podle vyjadřující zásadu volného hodnocení důkazů, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v

U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel), a správnost (pravdivost). Popření pravostiy není pouhým popíráním (jako je tomu v případě pouhého popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitelu nepodepsal ani nevystavil. Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravosty musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravostiy je na tom účastníkovi, který ze skutečností vě uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. ). K obdobným právním závěrům dospěl Nejvyšší soud již ve svém dřívějším rozsudku ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 22/1997, v němž zaujal názor, že v případě, kdy účastník popře pravost, resp. správnost soukroméy, pak platí že účastníka, který tutou předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukroméy.

Dovolací soud nemá důvod odchylovat se od této ustálené judikatury ani v posuzované věci, kdy žalobkyně dovozující ze skutečností obsažených vě ze dne 7. 2. 2001 pro sebe příznivé právní důsledky nesla důkazní břemeno prokázání pravosti podpisu dovolatele na tétoě a tedy samu pravost uvedenéy. Odvolací soud však tutou z tohoto hlediska neposuzoval.

Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle správný.

Nejvyšší soud proto  rozsudek odvolacího soudu podle věty za středníkem  zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Za této situace již nebylo nutno zabývat se dalšími námitkami žalovaného, podle nichž odvolací soud zatížil řízení vadami, která mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu však nemůže založit námitka žalovaného, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku důkazního břemene ohledně tvrzení žalovaného, že žalobkyni uhradil částku 110 000 Kč a že tato částka byla zaplacena na úhradu žalované pohledávky. V tomto případě totiž důkazní břemeno tíží žalovaného, který tvrdí skutečnosti, které musí podle hmotného práva ve svém zájmu prokázat.

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2009

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu