Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2818/2018

28 Cdo 2818/2018-312

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Římskokatolické farnosti Rosice nad Labem

,

IČ 642 42 978, se sídlem v Pardubicích – Rosicích, Školní náměstí 38, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1.

statutárnímu městu Pardubice

, IČ 002 74 046, se sídlem v Pardubicích – Starém Městě, Pernštýnské náměstí 1, a 2.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. března 2018, č. j. -262, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. března 2018, č. j. -262,

se ruší

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. -220, určil, že druhá žalovaná je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) i o soudním poplatku (výrok III.). Vyhověl tak požadavku žalobkyně, již považoval za osobu oprávněnou podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), a aktivně věcně legitimovanou ve smyslu citovaného zákona, poněvadž zemědělský majetek byl jejímu právnímu předchůdci odňat státem v roce 1949. Odmítl, že by pozemky mohly přejít na prvního žalovaného podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť nemohly být splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Pozemky byly předány k trvalému užívání Jednotnému zemědělskému družstvu XY (dále jen „JZD“), pročež uzavřel, že k rozhodnému dni 24. 5. 1991 nebyly užívány či fakticky obhospodařovány obcí, nýbrž právě zmiňovaným družstvem. Připomněl, že k zápisu vlastnického práva obce došlo až v roce 2002 a nejedná se ani o její historický majetek. Nepřijal názor druhé žalované, že na věc dopadá , poněvadž nebyl prokázán příděl ve prospěch obce. Rovněž nelze souhlasit s úvahou o vydržení předmětných pozemků, jelikož zde není možné dovodit dobrou víru prvního žalovaného, nebyly-li splněny podmínky restituce podle S ohledem na uvedené proto soud prvního stupně žádosti žalobkyně vyhověl a určil, že vlastníkem dotčených nemovitostí je stát.

K odvolání obou žalovaných přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. -262, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. a III. je změnil (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Krajský soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak s právními závěry soudu prvního stupně, na něž odkázal. K námitkám odvolatelů dodal, že se jedná o původní majetek církve, který nemohl přejít na obec ve smyslu pro nesplnění některých z tam stanovených podmínek – k předmětnému majetku nenáleželo obci (resp. příslušnému místnímu národnímu výboru) právo hospodaření, ani s ním fakticky nehospodařila. Nenaplnily-li se předpoklady obecní restituce, nelze vyloučit účinky blokace , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), ve vztahu k předmětným pozemkům. Tyto na prvního žalovaného nemohly přejít ani v intencích primárně pro neprokázání přídělu. Dodal, že i v případě, jednalo-li by se o přidělovaný majetek ve smyslu citovaného ustanovení, bránila by jeho přechodu na obec právě blokace zakotvená v zákona o půdě, jenž byl v době zavedení do (1. 7. 2000) již účinný. Neshledal předpoklady pro závěr o vydržení vlastnického práva prvním žalovaným, absentuje-li právní titul, na základě něhož by bylo lze usuzovat na jeho dobrou víru. Zdůraznil povahu obce, jakožto veřejnoprávní korporace, jež by měla zejména ctít práva ostatních subjektů k majetku, který jim byl odňat nedemokratickým způsobem v době totalitního režimu. Obrana obce by byla namístě toliko v případě, jednalo-li by se o její historický majetek. Nepřešly-li sporné pozemky do vlastnictví prvního žalovaného podle , je tento ve veřejné evidenci zapsán v rozporu s zákona o půdě, pročež odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

Proti uvedenému rozhodnutí brojí dovoláním první žalovaný, maje je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i pro existenci otázek doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešených. Především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož právo hospodaření náleželo JZD. Argumentuje, že přenechání věci do užívání (zde od příslušného národního výboru ve prospěch JZD) ještě neznamená vzdání se práva hospodaření, či jeho nevykonávání. To totiž může dle citované judikatury (zejména rozhodnutí sp. zn. , či sp. zn. a další) spočívat kromě samotného výkonu zemědělské činnosti i v přenechání věci, jejím pronajmutí apod., pročež to byla právě obec, resp. národní výbor, který s předmětnými nemovitostmi k okamžiku účinnosti hospodařil. Z uvedených důvodů se obec stala jejich majitelkou dříve, než nabyl účinnosti , a proto na ně nelze vztahovat blokaci ve smyslu posledně řečeného zákona, ani není možné uvažovat o účincích a zákona o půdě. Odmítá úsudek odvolacího soudu nepřipouštějící možnost vydržení sporných pozemků, poukazuje přitom na svou dobrou víru založenou zejména ustanovením , dle kterého měly přejít do vlastnictví dovolatele, již nevylučoval ani citovaného zákona jmenující jiné restituční předpisy, nikoliv však První žalovaný se dovolává aplikace , (dále jen „o. z.“), , d i dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Nedošlo-li k porušení shora zmiňovaného zákona o půdě, nelze žalobkyni považovat za ve sporu aktivně věcně legitimovanou. Akcentuje současně, že přechodem nemovitostí (jakož i jiných věcí) na obce nebyl nikterak zúžen majetkový základ pro budoucí vypořádání s církvemi, na čemž nic nezmění, nebyly-li obce následně zákonodárcem povolány mezi osoby povinné podle Přisvědčení úvaze krajského soudu by znamenalo, že již jednou restituovaný majetek by restituci podléhal znovu, tentokrát ve prospěch církevního subjektu. V závěru namítá vadu řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí), jíž soudy nižších stupňů řízení zatížily. Konečně pak navrhuje odklad právní moci napadeného rozhodnutí a změnu rozsudku krajského soudu tak, že se rozsudek okresního soudu ve výroku I. mění tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, přičemž bude patřičně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

K dovolání vyjádřila souhlasné stanovisko druhá žalovaná.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání prvního žalovaného lze pokládat za přípustné, neboť při úvaze ohledně eventuálního vydržení vlastnického práva žalovaným městem odvolací soud zcela nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu.

Nejvyšší soud zprvu předesílá, že vzdor mínění dovolatele je možné za konformní s ustálenou rozhodovací praxí považovat právní názor odvolacího, resp. rovněž soudu prvního stupně, jenž jej vede k závěru, že prvnímu žalovanému nesvědčilo v rozhodný okamžik právo hospodaření, přenechal-li příslušný národní výbor hospodářskou smlouvou již dříve předmětné nemovitosti do trvalého užívání zemědělskému družstvu. K naznačené problematice se Nejvyšší soud vyjádřil například ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. , v němž s odkazem na ustanovení , hospodářského zákoníku, připomněl, že subjektem práva trvalého užívání mohla být pouze nestátní socialistická organizace (družstevní, společenská a jiná), přičemž ke zřízení takového práva byly příslušné městské a okresní národní výbory. Dělo se tak zpravidla uzavřením hospodářské smlouvy a nezbytným aspektem bylo současně „faktické“ předání dotčeného národního majetku. K tomuto okamžiku přestala odevzdávající organizace kupříkladu pozemek užívat a umožnila jej přejímajícímu subjektu převzít do své moci. Dospěly-li tudíž v nyní projednávané věci nalézací soudy k závěru, že JZD sporné pozemky na základě hospodářské smlouvy trvale, a to i fakticky (jak vyplývá ze skutkových zjištění), užívalo, nemohlo dojít, jak správně konstatovaly, k naplnění podmínek , a tím k přechodu nemovitostí do vlastnictví prvního žalovaného ze zákona. K předpokladům citovaného ustanovení srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , jakož i v něm odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. . Sporuje-li dovolatel konkluzi o tom, komu náleželo právo hospodaření, akcentuje přitom, že i přenechání věci do nájmu, či jiné formy užívání, je dle jím poukazované judikatury výkonem práva hospodaření, nelze jeho úvahám přitakat, neboť opomíjí rozdíl mezi dočasným a trvalým užíváním věci. Jím zmiňované případy se týkají právě situací toliko časově omezeného přenechání věci do užívání, jež nevylučuje závěr, že držba, resp. právo hospodaření, náleželo i nadále původní osobě (srovnej zejména dovolatelem jmenovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nich namátkou rozsudky ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. , či usnesení ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. , a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. ). Namítá-li snad, že nedošlo ke zřízení práva trvalého užívání, dovozuje z hospodářské smlouvy odlišné skutkové závěry, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou pro vázanost dovolacího soudu zjištěným skutkovým stavem (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. ).

Judikatura dovolacího soudu pak bezpochyby připouští, aby se oprávněná osoba ve smyslu domáhala určení vlastnického práva státu (byla procesně legitimována) podle citovaného zákona, jedná-li se o původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, k němuž je jako vlastník v katastru nemovitostí zapsána obec, s tvrzením, podle kterého nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na obec dle , mezi něž jsou řazeny existence vlastnického práva státu, formální existence práva hospodaření ve prospěch národních výborů, jejichž práva a závazky přešly na obce, a též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona reálně hospodařily (srovnej zejména zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , jakož i v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ). Potud tedy napadené rozhodnutí obstojí.

Vzhledem k výše vylíčenému jeví se nadbytečným vyjadřovat se k námitkám dovolatele stran blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, či aplikaci § 22 a § 34 téhož předpisu, vychází-li při jejich artikulaci první žalovaný z mylného přesvědčení, a sice že zákonem vyžadované podmínky přechodu majetku na obec byly naplněny, neb soudy dospěly korektně (jak je vidno shora) k závěru opačnému. S dovolatelem lze ovšem souhlasit, že zmiňované blokační ustanovení neznemožňovalo přechod majetku na obec podle (například srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. ), avšak za předpokladu současného splnění podmínek stanovených v posledně jmenovaném právním předpise.

Leč přípustnost dovolání lze dovodit ve vztahu k názoru odvolacího soudu odmítajícímu eventuální vydržení vlastnického práva prvním žalovaným toliko z důvodu, že se jedná o veřejnoprávní korporaci a specifické nabytí vlastnického práva k věcem podle restitučních předpisů. Judikatura Nejvyššího soudu totiž nevylučuje situaci, v níž může být i obec v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle , i když se později ukáže, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ). Nejvyšší soud připomíná, že při zkoumání, jestli obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle ) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala majitelkou na základě tohoto zákona, je třeba mimo jiné zvážit, zda byla v dobré víře ohledně splnění podmínek stanovených pro přechod věci do jejího vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ). Potud proto nemůže jako s judikaturou souladná obstát poněkud zkratkovitá úvaha krajského soudu dovozující nedostatek dobré víry z absence právního titulu (byť tímto byl právě ), aniž by patřičně zkoumala další aspekty kauzy, zejména případný omluvitelný omyl obce, jenž může úsudek stran dobré víry držitele podstatně ovlivnit (viz opětovně shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Sluší se snad jen dodat, že dobrou víru obce nevylučuje bez dalšího sama skutečnost, že se jedná o původní církevní majetek, jak naznačuje odvolací soud, ovšem každá věc musí být zkoumána v intencích jejích konkrétních individuálních okolností, jež závěr o přítomnosti dobré víry determinují (blíže k náležitostem hodnocení dobré víry srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , jakož i jeho usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. , a v něm odkazovaná rozhodnutí).

Předestřenému nepochybně musí předcházet kladný úsudek o tom, že byl dotčený subjekt (zde žalované město) skutečně držitelem sporných nemovitostí, a byly tedy splněny všechny ze znaků držby. Tím je i fyzické ovládání předmětné věci,

corporalis possessio

(k tomu blíže viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. ). V nyní posuzovaném sporu soud zkoumal, který z v úvahu přicházejících subjektů fakticky nakládal s pozemky toliko k okamžiku účinnosti , ovšem naplněním zmíněného atributu držby se už pro následující období, vzhledem k (zjevně nesprávnému) závěru o absenci právního titulu opravňujícího obec k držbě pozemků, na základě něhož vyloučil dobrou víru prvního žalovaného, nezabýval.

K namítané vadě řízení (nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně i krajského soudu) jeví se pak vhodným poznamenat, že uváděným deficitem dotčená rozhodnutí netrpí, je-li z jejich podrobného textu zřejmé, proč bylo daným způsobem rozhodnuto a ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení ) nemohly být

na újmu uplatnění práv dovolatele, resp. odvolatele, nebránily-li mu ve formulaci zcela konkrétních dovolacích námitek (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ). Avizuje-li dovolatel jako další vadu řízení pochybení stran hodnocení důkazů, opomíjí, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze v dovolacím řízení úspěšně napadnout (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro úplnost sluší se pak dodat, že názory odvolacího soudu vylučující přechod podle jiných ustanovení , konkrétně zvažovaného přechodu podle citovaného předpisu, dovolatel nikterak nenapadá, a proto se ani nemohly pro vázanost Nejvyššího soudu důvody vymezenými v dovolání ( , věta první, ) stát předmětem jeho přezkumu.

Vzhledem ke shora popsané nekomplexní (neúplné), a tedy nesprávné úvaze odvolacího soudu ohledně možného vydržení vlastnického práva prvním žalovaným, přikročil Nejvyšší soud ve smyslu a 2, věty první, ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Návrh dovolatele na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu se tímto rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným, pročež o něm dovolací soud nerozhodoval.

Odvolací soud je ve smyslu , části věty první za středníkem, a vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 5. 11. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu