Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3433/2014

28 Cdo 3433/2014

U S N E S E N Í

statutárnímu městu Brno,

IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4,

o určení vlastnictví,

vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, č. j. -44, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. -44, potvrdil k odvolání žalovaného rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2013, č. j. -20, který určil, že vlastníkem pozemků parc. č. 2626/3 a parc. č. 2626/4, oba zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, na listu vlastnictví 10001 pro obec B., katastrální území N. L., je Česká republika s tím, že příslušný s uvedenými pozemky hospodařit je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.)

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví státu a v souvislosti s výstavbou bytových domů v B. N. L. v K. ulici byly tyto pozemky přenechány do trvalého užívání stavebního bytového družstva a od roku 1989 na nich probíhala výstavba uvedených bytových domů, zkolaudovaných v roce 1993. S ohledem na uvedené je vyloučeno, že by s těmito pozemky žalovaný hospodařil. Žalovaný byl zapsán jako vlastník těchto pozemků do katastru nemovitostí podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přičemž uvedené implikuje oprávněnost žaloby na určení podle , jestliže žalobce tvrdí nesoulad údajů v katastru zapsaných se stavem právním. Aby byly splněny kumulativně podmínky podle , muselo by se jednat o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu musel mít právo hospodaření právní předchůdce žalované obce a tento předchůdce s předmětným majetkem také musel hospodařit (právo hospodaření fakticky realizovat). Pojem ,,hospodaření“ přitom nezahrnoval pouze evidenci majetku, ale také povinnost pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat, přičemž bylo na žalovaném, aby v řízení prokázal, že k rozhodnému datu obec s nemovitostmi hospodařila, přičemž prokázán byl opak, totiž že obec s pozemky hospodařit nemohla, neboť od roku 1989 na nich probíhala výstavba bytových domů realizovaných bytovým družstvem. Za tohoto skutkového stavu soud uzavřel, že nebyla splněna třetí podmínka pro přechod vlastnictví k uvedeným nemovitostem, neboť evidované právo hospodaření nebylo vykonáváno. Za důvodnou proto nelze považovat ani námitku vydržení, neboť žalovaný věc od roku 1989 nedržel a nemohla tak být splněna jedna z podmínek vydržení ve smyslu obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval ze skutečnosti, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky vydržení, a sice při výkladu pojmu „faktického ovládání věci“ jakožto jednoho z pojmových znaků tohoto institutu. Nesprávné právní posouzení ve smyslu spatřoval dovolatel v závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti jeho námitky vydržení z důvodu, že žalovaný předmětné pozemky nedržel, když je od roku 1989 plně využívalo stavební bytové družstvo.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že soudy nižších stupňů řešily otázku splnění podmínek podle , přičemž žalovaný založil svou argumentaci především na skutkových námitkách a dále na vyřešení otázky vydržení vlastnického práva, kterou však uplatnil až na jednání před odvolacím soudem. Nicméně závěr odvolacího soudu o nedostatku držby k předmětným pozemkům a s ním související právní závěr o tom, že nemohlo dojít k vydržení, je správný.

Nejvyšší soud ve věci postupoval podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Odvolací soud prvotně posuzoval, zda žalovaný nabyl sporné pozemky ex lege, přičemž uzavřel, že nebyla splněna jedna ze tří zákonných podmínek nutných pro přechod vlastnictví podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, totiž že s předmětnými pozemky žalovaný nehospodařil, pročež uzavřel, že vlastnické právo k předmětným pozemkům ze státu na dovolatele podle tohoto zákona nepřešlo a současně učinil kategorický závěr, opět v návaznosti na závěr o absenci hospodaření se zmíněnými pozemky, že je žalovaný ani nedržel (nevykonával držbu), a proto je nemohl nabýt ani originárně (vydržením). Právě posouzení otázky vydržení, resp. faktického ovládání věci (v souvislosti s její držbou) napadl dovoláním žalovaný.

K nabytí vlastnického práva dochází v důsledku kvalifikované držby věci, vykonávané po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitostí desetiletá (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Základní podmínkou vydržení je tedy držba věci, a to držba oprávněná. Pro vznik držby (§ 129 odst. 1 obč. zák.) je nezbytné splnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (držební vůle) a faktické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (prostřednictvím detentora), a držby se lze uchopit též její tradicí (k problematice držby věci srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněný v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 949, svazek 13). Jestliže odvolací soud na podkladě skutkových zjištění, že

pozemky

byly přenechány do trvalého užívání bytovému družstvu,

a

že již

od roku 1989 na nich byla prováděna výstavba bytových domů stavebním bytovým družstvem, v jehož vlastnictví bytové domy také byly

, učinil závěr, že žalovaný věc ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1 obč. zák. nedržel („fakticky neovládal věc“), a vůči předmětným nemovitostem reálně vlastnická oprávnění nevykonával (jeho status vlastníka byl tedy čistě evidenční, v řízení neprokázal, že s majetkem fakticky hospodařil), neboť

od roku 1989 nemovitosti plně využívalo stavební bytové družstvo

, tedy učinil závěr, že nemohla být splněna jedna z podmínek vydržení (žalovaný se nemohl chopit držby, pozemky fakticky neovládal) ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., pak otázku držby pozemků vyřešil v souladu s ustálenou dovolací judikaturou, a vznesená námitka proto důvodnost dovolání založit nemohla.

Nad rámec nutného pak lze poukázat na to, že dovolatelem tvrzená držba nemohla být v žádném případě oprávněná. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , publikované v Souboru pod C 1068, svazek 15, ročník 2002).

I pokud by se v posuzované věci obec chopila držby pozemků (s odkazem na ustanovení ), stalo by se tak v situaci, v níž by si musela být vědoma skutečností, z nichž by bylo lze bezpečně dovodit, že nebyly splněny veškeré zákonem stanovené restituční podmínky pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do obecního vlastnictví (konkrétně ve vztahu k podmínce uskutečňování práva hospodaření ve smyslu cit. zákona), pročež by ani její případný právní omyl nemohl být hodnocen jako omyl omluvitelný. A to nejenom vzhledem k jasné formulaci příslušného ustanovení zákona, definující podmínky přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí, ale i vzhledem k výkladu dotčeného ustanovení zákona zastávaného judikaturou již od devadesátých let minulého století (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. ).

S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatel nepoukázal na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu , a Nejvyšší soud je proto odmítl ( o. s. ř).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že České republice žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. září 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu