Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5015/2015

U S N E S E N Í

městu Semily

, IČO: 00276111, se sídlem v Semilech, Husova 82, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně

Stavební bytové družstvo Semily

, IČO: 00045527, se sídlem v Semilech, Bavlnářská 360,

o určení vlastnického práva k nemovitostem

, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. června 2015, č. j. -321, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ):

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 13. listopadu 2014, č. j. -267, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 30. ledna 2015, č. j. -273, tak, že určil, že vlastníkem stavební parcely č. 1711/96 o celkové výměře 417 m

2

a pozemkové parcely č. 1711/94, vše v katastrálním území S. (dále jen „předmětné pozemky“), je žalobkyně (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II, III a IV).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), neboť není přípustné.

Rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení , přičemž dovolání není přípustné ani podle ustanovení , neboť dovoláním vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených otázek.

K otázce výkladu pojmu „hospodaření“ v ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce [k tomu srov. , o obcích (obecní zřízení)], ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření (z mnoha rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. – všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na internetových stránkách

www.nsoud.cz

).

Shodně je ustanovení interpretováno též rozhodovací praxí Ústavního soudu, jež dochází k závěru, že „pojem ‘hospodaření’ uvedený v tomto ustanovení, lze tedy chápat jako opozici k pojmu ’právo hospodaření’, a to v tom smyslu, že ’právo hospodaření’ představuje určitou formální podmínku, zatímco ’hospodaření’ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. – všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na

http://nalus.usoud.cz

).

I proto Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této dovolatelem nastolené právní otázky, jež byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena, kdy přijaté závěry shledává ústavně konformní i Ústavní soud.

Argumentace dovolatele vztažená k závěrům o fakticitě hospodaření s předmětnými pozemky nese se pak vesměs v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), v situaci, kdy vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaný s předmětnými pozemky nehospodařil, neboť pozemek parc. č. 1711/96 (dříve dva pozemky – parc. č. 1711/96 a parc. č. 1711/97) byl ke dni účinnosti zastavěný bytovým domem ve vlastnictví vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, a pozemek parc. č. 1711/94 plní ve vztahu k bytovému domu obslužnou funkci, a proto také nebyl žalovaným fakticky užíván. Další dovolatelem uváděné skutečnosti (z nichž žalovaný činí závěr o naplnění podmínky hospodaření s pozemky) jsou pak toliko vlastní interpretací skutkového stavu, bez nastolení právní otázky relevantní pro rozhodnutí. [Také konstatování, že odvolací soud pro přechod vlastnického práva podle ustanovení již nepovažuje za rozhodující ani skutečnost reálného hospodaření žalovaného s předmětnými pozemky, je projevem přesvědčení dovolatele o tom, že k rozhodnému datu s předmětnými pozemky fakticky hospodařil, ač měl odvolací soud za prokázaný opak].

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na judikaturu vztahující se k ustanovení , konkrétně k pojmu „funkční souvislost“ pozemku se stavbou, čímž (dle názoru odvolatele) stanovil nad rámec zákona negativní podmínku přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle ustanovení , a sice neexistenci funkční souvislosti pozemků s bytovými domy. Odvolací soud však žádnou další podmínku pro přechod majetku ze státu na obec podle ustanovení nevytyčuje, nýbrž se funkční souvislostí pozemku parc. č. 1711/94 s přilehlým bytovým domem ve vlastnictví vedlejšího účastníka na straně žalobkyně zabývá v rámci zkoumání naplnění podmínky faktického hospodaření žalovaného s pozemkem parc. č. 1711/94. [Právě skutečnost, že pozemek plní ve vztahu k bytovému domu obslužnou funkci, je podle odvolacího soudu spoluurčující pro závěr, že s ním žalovaný ke dni účinnosti fakticky nehospodařil a že pozemek nemohl sloužit k plnění jeho úkolů].

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jsou i závěry odvolacího soudu při řešení otázky nabytí vlastnického práva vydržením – v závislosti na posouzení oprávněnosti držby [řešené zde podle , (dále jen „obč. zák.“) – se zřetelem k ustanovení , části věty za středníkem, , ]. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem ( obč. zák.). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je proto ustálena v závěru, že otázku dobré víry držitele, že mu pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. ). Přitom dobrou víru je třeba vždy hodnotit objektivně, nikoliv pouze ze subjektivního hlediska přesvědčení držitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. ), takže poukaz dovolatele na vlastní přesvědčení o splnění všech podmínek nutných k přechodu předmětných pozemků ze státu na obec není relevantní, jestliže podle odvolacího soudu si žalovaný měl být (z objektivního hlediska) vědom nenaplnění všech podmínek. Dobrá víra musí být také dána po celou vydržecí dobu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. ), pročež přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení dovolatele, že „na přelomu jara a léta 1991“ si nemohl být vědom skutečností, z nichž se podávalo, že k přechodu předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce nedošlo.

V souzené věci nelze úvahy a závěry odvolacího soudu stran dobré víry žalovaného považovat za zjevně nepřiměřené za situace, kdy současně odpovídají i rozhodovací praxi dovolacího soudu, která již dovodila, že se zřetelem k zákonem jasně stanoveným podmínkám přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, jakož i setrvalé interpretaci relevantního ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, nelze případný právní omyl obce ohledně podmínek pro přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce (konkrétně podmínky uskutečňování práva hospodaření), hodnotit jako omyl omluvitelný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které k existenci dobré víry držitele postačí právní důvod domnělý – putativní (na níž dovolatel odkazuje v dovolání), neboť závěr o absenci dobré víry dovolatele odvolací soud neodůvodňuje tím, že byl důvod nabytí vlastnického práva domnělý, nýbrž závěrem, že žalovaný si měl být vědom skutečností, z nichž bylo možné bezpečně dovodit nesplnění veškerých zákonných podmínek pro přechod tohoto majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce (konkrétně podmínky uskutečňování práva hospodaření).

Ve zbytku jsou námitky dovolatele stran dobré víry skutkového charakteru, jimiž však nelze přípustnost dovolání založit (srov. ).

Není-li dovolání přípustné (jak je tomu i v posuzované věci, neboť – z pohledu důvodů vymezených v dovolání – žádné z hledisek uvedených v naplněno není), je nezávažná námitka dovolatele, jíž kritizuje postup soudu v řízení či odůvodnění rozhodnutí; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud totiž přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a za situace, kdy jiným účastníkům než žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. května 2016

Mgr. Petr Krauspředseda senátu