Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 592/2014

U S N E S E N Í

hlavní město Praha

Sparta Černý Most, s.r.o.

, IČ: 64580091, se sídlem v Praze 9, Cukrovarská 34, zastoupena JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8,

o zaplacení částky 1.512.360,- Kč s příslušenstvím

,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013, č. j. -381, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalobce je povinen na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalované částku 17.762,80 Kč k rukám JUDr. Jiřího Stránského, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. března 2012, č. j. -323, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1.512.360,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení.

Peněžité plnění žalobce žádá z titulu bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu, jenž měl vzniknout žalované bezesmluvním užíváním pozemku v žalobcově vlastnictví, za dobu od 31. 1. 2003 do 12. 7. 2004. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaná je vlastnicí stavby (objekt občanské vybavenosti) na pozemku parc. č. 73/2 v katastrálním území Č., který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví žalobkyně – s odkazem na nabytí vlastnického práva podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění (dále jen „“). Podmínky pro přechod vlastnictví podle citovaného ustanovení ovšem naplněny nebyly, jelikož k 1. 1. 1993 k předmětnému pozemku ve vlastnictví státu nesvědčilo právo hospodaření organizaci zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě – Inženýrské a realitní organizaci Praha. Vlastnické právo k předmětnému pozemku nemůže žalobce opírat ani o kupní smlouvu uzavřenou dne 14. 10. 1998 s manžely K. B. (a zmiňovanou v katastru nemovitostí jako další z nabývacích titulů), jejímž předmětem byl jiný pozemek.

Podle závěru odvolacího soudu žalobce nenabyl vlastnické právo k pozemku ani vydržením ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Vůli nakládat s věcí jako s vlastní – dle zjištění odvolacího soudu – poprvé projevil až prosinci r. 2000 (kdy také – v rozporu s ust. – požádal o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí). K datu 12. 7. 2004 (zahájení řízení v dané věci), kdy vznikl spor mezi účastníky, tudíž neuplynula desetiletá vydržecí doba podle obč. zák. Držbu žalobce přitom nelze kvalifikovat ani jako oprávněnou, v situaci, kdy se žalobce nepřesvědčil, zda Inženýrské a realitní organizaci Praha (či jejímu právním předchůdci Výstavbě hl. m. Prahy) skutečně příslušelo právo hospodaření k předmětnému pozemku, což by jinak – při zachování obvyklé míry opatrnosti prověřením dříve učiněných právních úkonů – mohl zjistit. Přitom odvolací soud poukázal též na žalobcovu liknavost při zápisu práva do katastru – se zřetelem na ustanovení

Jelikož žalobce vlastníkem předmětného pozemku není, podle závěru odvolacího soudu mu nesvědčí ani aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 1; § 456 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné pro řešení otázky naplnění podmínek nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák.; přitom má za to, že při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně pak žalobce zpochybňuje závěr o běhu vydržecí doby, jejíž počátek odvolací soud spojuje až s úkony činěnými žalobcem v prosinci r. 2000, kdy bylo sepsáno souhlasné prohlášení žalobce a Inženýrské a realitní organizace Praha, jež bylo přílohou návrhu na zápis vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí. Oproti tomu žalobce za počátek držby pokládá již 1. leden 1993, kdy na něho mělo vlastnické právo přejít podle Namítá, že v případě pozemku zatíženého stavbou nemohl své právo uplatňovat dříve „jiným aktivním způsobem“, než žádat po žalované náhradu za bezesmluvní užívání pozemku. Tvrdí, že z jím v řízení předložených důkazů, včetně výpisů z listů vlastnictví, plyne důvodnost jeho přesvědčení, že k pozemku příslušelo právo hospodaření Výstavbě hl. m. Prahy a následně Inženýrské a realitní organizaci Praha, a že byl tudíž důvodně přesvědčen o nabytí vlastnického práva ze zákona. Dovozuje, že jeho dobrá víra trvala po dobu delší 10 let. Poukazuje na okolnost, že jeho vlastnické právo jinými subjekty nebylo dříve zpochybňováno a že ani odvolací soud konkrétně neoznačuje jinou osobu, jež by měla být vlastníkem předmětného pozemku. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „“. Shledal, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Co do řešení dovoláním vymezené právní otázky, týkající se předpokladů nabytí vlastnického práva k nemovitosti vydržením, je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.

Závěr odvolacího soudu, že na žalovaného vlastnické právo nepřešlo k 1. 1. 1993 podle ust. , dovoláním zpochybněn není a takový závěr implikuje posouzení, že pozemek i po uvedeném datu zůstal ve vlastnictví České republiky. Takové posouzení ostatně odvolací soud činí (viz str. 4 odst. 2 odůvodnění rozsudku), nehledě na to, že pro posouzení otázky, zda žalobce je věcně legitimován k uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení, je rozhodující, zda právě jemu svědčí vlastnické právo či nikoliv (viz obč. zák.).

Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením je držba (§ 129 odst. 1 obč. zák.), a to držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), trvající po zákonem stanovenou dobu, jež je v případě nemovitosti desetiletá (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí (kdo vykonává obsah práva vlastnického). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby – detentora (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 4, ročník 2002, str. 184).

Závěr odvolacího soudu o určení počátku žalobcovy držby není opřen o názor, že předpokladem držby bylo by jedině užívání věci či její jiné přímé fyzické ovládání (což v případně nemovitosti zpravidla není ani možné), vůči němuž se dovolatel vymezuje. Závěr odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že žalobce své domnělé vlastnické právo (jež na něj k 1. 1. 1993 ex lege přejít nemohlo), po 1. 1. 1993 nijak nevykonával a s předmětným pozemkem jako s věcí vlastní začal nakládat až koncem roku 2000, kdy prvně činil i úkony vedoucí posléze k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Až po něm pak následně začal uplatňovat i nároky vlastníka (jímž nebyl) na náhradu za bezesmluvní užívání pozemku jinou osobou.

Závěrům ustálené judikatury se ostatně nepříčí ani žalobcem zpochybňovaný závěr, že po uchopení držby žalobce nebyl oprávněným držitelem pozemků (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného držitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1068, svazek 15, ročník 2002). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení přezkoumat v případě, kdyby úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068). Tak tomu v posuzované věci evidentně není, v situaci, kdy žalobce (jehož držba se zakládala na stěží omluvitelném omylu, že pozemek nabyl podle ), se dříve náležitým způsobem nepřesvědčil, zda jsou splněny všechny předpoklady nabytí vlastnictví podle cit. ustanovení zákona a v potřebném rozsahu neprověřil, zda organizace zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě (Inženýrská a realitní organizace Praha), resp. její právní předchůdce (Výstavba hl. m. Prahy) měl k předmětnému pozemku platně zřízeno právo hospodaření.

Sluší se dodat, že na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani prostřednictvím námitek, jimiž dovolatel případně zpochybňuje správnost skutkových zjištění, jež staly se podkladem pro právní posouzení věci (při němž – jak výše uvedeno – odvolací soud nijak nevybočil z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Pro vady skutkových zjištění rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není (jediným dovolacím důvodem může být nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení ( věty první, , věty první a ), k nimž patří odměna advokáta ve výši 14.380,- Kč (odpovídající sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 1.512.360,- Kč – srov. , a , ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrada hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč ( téže vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) ve výši částka 3.082,80 Kč, tj. celkem částka 17.762,80 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. června 2014

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu