Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 364/2013

28 Cdo 364/2013

U S N E S E N Í

hlavního města Prahy

STAVBA Praha družstvo,

IČ 000 27 707, se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 32, o 1.127.456,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2012, č. j. -227, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení částky 1.127.456,- Kč s odůvodněním, že se podle ustanovení stal vlastníkem pozemků, které jsou součástí areálu žalovaného, jenž je fakticky a bezplatně užívá, čímž se na jeho úkor bezdůvodně obohacuje.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. listopadu 2011, č. j. -197, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 1.127.456,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že žalobce je v katastru nemovitostí uveden jako vlastník pozemků parc. č. 804/1, 804/42 a 804/46, v k. ú. K. (dále jen „pozemky“ nebo „předmětné pozemky“), přičemž vlastnické právo k nim bylo do katastru nemovitostí zapsáno podle Dále měl soud za prokázané, že předmětné pozemky jsou součástí areálu provozovaného žalovaným a že stavební pozemky parc. č. 804/42 a 804/46 byly do katastru nemovitostí zapsány až v roce 1998 na základě žádosti žalovaného o zápis staveb – přístřešku (nacházejícího se na pozemku parc. č. 804/42) a skladu hořlavých kapalin a plynů (nacházejícího se na pozemku parc. č. 804/46), jež vlastnicky náleží žalovanému. V obou případech se jedná o stavby povolené, první z nich (přístřešek) byla dokončena v prosinci 1988 a druhá (sklad hořlavých kapalin a plynů) byla kolaudována dne 30. 9. 1987. Část pozemku parc. č. 804/1 pak slouží jako příjezdová (panelová) komunikace a manipulační plocha k uvedeným stavbám, které byly vybudovány rovněž v osmdesátých letech minulého století.

Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že předmětné pozemky nemohly do vlastnictví žalobce přejít podle , neboť jde o pozemky, které byly před rozhodným datem (tj. dnem 24. 5. 1991) zcela zastavěny dokončenými stavbami, jež vlastnicky náleží žalovanému. Pozemky parc. č. 804/42 a 804/46 jsou zastavěny stavbami a část pozemku parc. č. 804/1, která je předmětem žaloby, je nezbytná k možnosti využití staveb na uvedených pozemcích, a k tomuto účelu je od doby výstavby budov skutečně užívána. S uvedenými stavbami tedy tvoří jeden funkční celek, a proto se podle pro jeho účely považuje za pozemek zastavěný. Pro úplnost pak soud dodal, že vlastnictví k pozemkům na žalobce nemohlo přejít ani podle ustanovení citovaného zákona, jelikož ten k nim nevykonával právo hospodaření. Vlastnické právo k pozemkům pak nenabyl ani vydržením podle obč. zák., neboť u něj nelze dovodit existenci dobré víry jako jedné z podmínek vydržení.

K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 17. srpna 2012, č. j. -227, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce není vlastníkem předmětných pozemků, neboť vlastnictví k nim na něj nepřešlo podle , jelikož se jedná o pozemky, které byly zastavěny ještě před účinností , tyto stavby jsou ve vlastnictví právnické osoby (žalovaného) a část dalšího pozemku s nimi tvoří jeden funkční celek, a (i když to odvolací soud výslovně nezmínil, vyplývá to z převzetí závěru soudu prvního stupně o tom, že žalobce vlastníkem pozemků není) vlastnictví žalobce nenabyl ani vydržením. Žalobce se proto nemůže domáhat po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků (bez právního důvodu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Odvolacímu soudu vytýká, že mu „nepřiznal nabytí“ vlastnického práva k předmětným pozemkům na základě ustanovení či vydržení. Nesprávnost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že ten potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by soud provedl navrhované důkazy, čímž tak neúplně zjistil skutkový stav věci. Soudy měly podle něj k důkazům provést znalecký posudek, jímž mělo být prokázáno skutečné stáří staveb nacházejících se na předmětných pozemcích, jako zásadní podmínky svědčící proti přechodu pozemků do jeho vlastnictví podle Dále tvrdí, že uplynula zákonná desetiletá lhůta potřebná k vydržení vlastnického práva k pozemkům a po tuto dobu byl v dobré víře, že předmětné pozemky jsou v jeho vlastnictví, přičemž zdůrazňuje, že žalovanému se nepodařilo vyvrátit existenci jeho dobré víry. Připomíná, že se z objektivních důvodů domníval, že je vlastníkem předmětných pozemků právě na základě ustanovení , k čemuž podle něj přispěla i skutečnost, že z výpisu z katastru nemovitostí se podává, že pozemky jsou nezastavěné. Po celou dobu pak měl vůli nakládat s nimi jako s věcí vlastní, když je měl zavedeny ve své evidenci, platil za ně daň z nemovitosti, byl účastníkem správních řízení z titulu vlastníka a zejména jednal v důvěře v zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí. Trvá proto na tom, že vlastnické právo nabyl vydržením a opačný závěr považuje za příliš extenzivní, jenž není v souladu s dobrými mravy. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu, obšírně vyvracel námitky žalobce, jež by podle něj měly vést k závěru o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům, a navrhl, aby podané dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v , tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.

V obecné rovině se jeví nejdříve nutné uvést, že otázkou, za jakých podmínek přechází majetek státu do vlastnictví obcí podle ustanovení , se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž ve vztahu k otázce zastavěnosti pozemků a otázce pozemků tvořících se stavbou jeden funkční celek se jedná o judikaturu ustálenou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. ).

Namítá-li žalobce, že předmětné pozemky nebyly před rozhodným datem (tj. dnem 24. 5. 1991) zastavěny, je zřejmé, že takto jsou v podstatě uplatňovány námitky vadného nebo nesprávného skutkového zjištění, nesprávného hodnocení provedených důkazů a skutkových zjištění nemajících v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zpochybňuje-li žalobce skutkové závěry odvolacího soudu o zastavěnosti předmětných pozemků, jež se následně staly základem právního posouzení věci (překážka přechodu vlastnictví pozemků ve smyslu ), přehlíží, že tak lze činit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení , který mu však v daném případě k dispozici není ( ).

Vytýká-li žalobce soudům rovněž to, že neprovedly jím navržený důkaz (znalecký posudek k prokázání stáří staveb), jedná se o namítanou vadu řízení, k níž nemůže být za dané procesní situace vzhledem k ustanovení , části věty za středníkem, přihlédnuto. Námitka, že soudy pochybily, neprovedly-li důkaz jím navržený, totiž směřuje k možné vadě řízení, tj. dovolacímu důvodu dle , jenž zpravidla není způsobilý založit zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, CD 1/2005) s výjimkou případů, v nichž jde o výklad procesních předpisů, který by učinil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339, CD 3/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008), což ovšem není posuzovaný případ. Nadto lze uvést, že v souladu s ustanovením je na úvaze soudu, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž nepovažuje-li provedení navrhovaných důkazů za přínosné pro objasnění skutkových tvrzení účastníků, není povinen je provádět, jeho povinností je pouze tento postup objasnit v odůvodnění svého rozhodnutí dle , což odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil (i za pomoci odkazu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – strana 5 odstavec čtvrtý rozsudku obvodního soudu a strany 6 a 7 dovoláním napadeného rozsudku).

Tvrdí-li dále žalobce, že byl v dobré víře, že mu předmětné pozemky patří, a to minimálně po dobu deseti let, a proto k nim vydržel vlastnické právo, je třeba poukázat na to, že na posouzení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu založeno vskutku je, i když především odkazem na správnost úvah soudu prvního stupně (viz strana 7 odůvodnění napadeného rozsudku). Přes výše uvedené, dle něhož k námitkám zpochybňujícím skutková zjištění za dané procesní situace přihlédnout nelze (srov. ), považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit následující. Byť žalobce výslovně uplatňuje dovolací důvod uvedený v , ve skutečnosti podle obsahu námitek zpochybňuje i v tomto směru zejména skutková zjištění a podávává svou vlastní verzi skutkového stavu. Tyto námitky pak ústí ve zpochybnění závěru, že nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětné pozemky patří. Dovolací soud však opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8610). Soud prvního stupně, který se této problematice výslovně věnoval, dospěl k závěru, že žalobce vlastnické právo k pozemkům nenabyl ani vydržením, závěr o nedostatku objektivně dané dobré víry řádně vysvětlil a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Nadto se jeví vhodným dodat, že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1176), přičemž i tyto závěry soud prvního stupně plně respektoval což je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, na něž pak odkázal ve svém rozhodnutí soud odvolací.

S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud podle ustanovení , věty první, a dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. listopadu 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.

předseda senátu