Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 6087/2017

-150

USNESENÍ

AREAL SLATINA, a. s.,

T. D.

, zastoupený JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5,

o určení vlastnictví

, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. července 2017, č. j. -122,

takto

:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2015, č. j. -89, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku označeného dle geometrického plánu č. 2615-164/2013 ze dne 23. 12. 2013, který tvoří součást rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, č. j. SPU 137623/2014, 26/91/5 – RBD ze dne 26. 3. 2014, v k. ú. S., a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na nákladech řízení 8 400 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud současně uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v celém rozsahu dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek vydržení vlastnického práva a dobré víry právnické osoby. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu vytýkala rovněž při řešení otázek, zda žalovaný jest osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), odkazujíc přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , a zda se zřetelem k překážce naturální restituce ve smyslu ustanovení zákona o půdě, představované umístěním pozemku v uzavřeném areálu, bylo namístě jej žalovanému vydat v restitučním řízení, zde odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a další judikaturu řešící otázky překážek naturální restituce majetku tvořícího součást uceleného areálu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( , dále i jen „ “) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věta první - ), odmítl ( věta první ), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud v souvislosti s posuzováním zákonných předpokladů nabytí věci vydržením ( , , , účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jehož aplikaci odůvodňuje dovolatelkou tvrzená oprávněná držba předmětného pozemku od roku 2001) opakovaně dovodil, že tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné; okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. ). Dobrá víra je přitom psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. , či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. ). Dobrá víra přitom zaniká vždy v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. ).

Dobrá víra právnické osoby se pak zásadně odvíjí od vědomosti statutárních orgánů společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. , na nějž sama dovolatelka odkazuje, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). Z tohoto pravidla je však třeba připustit výjimky v situaci, v níž by důsledné trvání na uvedeném názoru vedlo ke zjevným nespravedlnostem; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. . V poměrech, kdy je právnické osobě doručena písemnost, v níž jsou uváděny relevantní údaje zpochybňující její dobrou víru, byl by přitom nepřijatelný závěr, že dobrá víra právnické osoby nebyla zpochybněna, založený na obraně, že se o tomto dopise s ohledem na vnitřní strukturu právnické osoby nedozvěděl její statutární orgán (k tomu srov. např. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. ).

Závěry citovaných rozhodnutí považuje dovolací soud za aplikovatelné i v nyní posuzované věci. Úvaha odvolacího soudu o tom, že dovolatelka nemohla být v dobré víře, jež by svědčila o oprávněnosti její držby předmětného pozemku, přitom odpovídá výše citované judikatuře a není nepřiměřená zjištěným skutkovým okolnostem (k rozsahu dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry držitele, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. ), opírá-li se o skutkový závěr, že zpracovatelem privatizačního projektu ve smyslu ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen – „ “), jenž nezohlednil, že k předmětnému pozemku byl právním předchůdcem žalovaného v září 1991, tj. ve lhůtě dané ustanovením zákona o půdě, uplatněn dle tohoto zákona (pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu posléze uspokojený) restituční nárok (pročež v procesu privatizace dle nemohlo dojít k převodu předmětného pozemku na nabyvatele – viz citovaného zákona; srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. , rozsudek téhož soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. , a nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. , a sp. zn. , nebo ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. ), byl státní podnik SLATINA, za který jednal jeho ředitel T., jenž byl současně členem představenstva obchodní společnosti ROUČKA-SLATINA, a. s., do níž byl dotčený privatizovaný majetek vložen, přičemž prostřednictvím člena představenstva B. došlo dále i k personálnímu propojení mezi uvedenou obchodní společností a dovolatelkou, jejíž je jmenovaná společnost jediným zakladatelem (k významu personální provázanosti, co do obsazení statutárních orgánů, mezi někdejší povinnou osobou a nástupnickými společnostmi srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. ). V situaci, kdy zde se zřetelem k vědomosti dotčených statutárních orgánů právnických osob o včasném uplatnění restitučního nároku k předmětnému pozemku právním předchůdcem žalovaného a jejich vzájemné personální provázanosti není dána dobrá víra dovolatelky o tom, že je vlastnicí onoho pozemku, pak na dobrověrnost držby pozemku dovolatelkou zjevně nelze usuzovat ani z jí akcentovaného umístění pozemku v prostorách uzavřeného areálu.

Vzhledem k neexistenci dobré víry držitele pozemku pak ustanovení § 134 odst. 1 obč. zák. i rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela odpovídá právní závěr odvolacího soudu, že dovolatelka vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyla vydržením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. , nebo rozsudek téhož soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. ). Dotčený právní závěr je nadto souladný i se závěry rozhodovací praxe, která restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, zdůrazňuje přitom, že opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. , ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. , dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. ), a nekoliduje ani s judikaturou označenou dovolatelkou.

Na vyřešení ostatních dovolatelkou předestřených otázek (zda jest žalovaný osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení zákona o půdě či zda se zřetelem k překážce naturální restituce ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě bylo namístě předmětný pozemek vydat žalovanému v restitučním řízení) pak rozsudek odvolacího soudu očividně nezávisí, neboť bez ohledu na způsob jejich zodpovězení by žalobě o určení vlastnického práva dovolatelky, dovolávající se neúspěšně jeho vydržení, nebylo lze vyhovět. Prostřednictvím uvedených otázek tudíž na přípustnost podaného dovolání usuzovat nelze ( ).

V situaci, kdy dovolatelkou označené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v posuzované věci, tedy dovolatelkou odkazované předpoklady přípustnosti dovolání zjevně naplněny nejsou ( ).

Napadá-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích, neuplatňuje ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , věty první, , části věty před středníkem a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a žalovanému, který v dovolacím řízení nepodal vyjádření, žádné náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách

nalus.usoud.cz

.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. dubna 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu