Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 720/2009

U S N E S E N Í

2. 10. 2008,  č. j. -105, takto:

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 8.092,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k nemovitostem specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (dále jen „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla odvoláním dotčena, a proto je odvolací soud převzal i pro své rozhodnutí. Žalovaní vyzvali dne 26. 4. 1991 Ministerstvo pro správu národního majetku a privatizaci ČR a dne 24. 9. 1991 společnost C. E. – S. z. B. nad J., st. p., k vydání předmětných nemovitostí jako majetku neoprávněně znárodněného. Dne 1. 11. 1991 podali žalovaní žalobu na vydání těchto nemovitostí. Řízení vedené pod sp. zn. u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pravomocně skončilo až dne 16. 12. 2003 potvrzením rozsudku okresního soudu, kterým bylo žalobě na vydání předmětných nemovitostí vyhověno, když žalovaným byl Fond národního majetku ČR, na něhož byly v průběhu řízení tyto nemovitosti převedeny. Tento majetek byl v průběhu soudního řízení privatizován a vložen do nově založené společnosti C. E., a. s., která pak předmětné nemovitosti převedla na žalobkyni na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 12. 1995. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly dne 3. 6. 1996. Vlastnické právo žalovaných k předmětným nemovitostem bylo následně zapsáno do katastru nemovitostí na základě pravomocného rozhodnutí soudu o vydání věcí. Soud prvního stupně pak v právě souzeném sporu posoudil výše uvedenou kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní (jako kupujícím) a společností C. E., a. s. (jako prodávajícím) jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, a to ustanovením § 9 odst. 1 zákona

č. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Odvolací soud uvedl, že převod majetku, k němuž byl včas a řádně uplatněn restituční nárok, byl v daném případě zapovězen v ,

o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „ “), ve znění pozdějších předpisů, a to až do doby eventuálního zamítnutí uplatněných požadavků osoby, která tvrdí, že je osobou oprávněnou. Otázku oprávněnosti uplatněného restitučního nároku byl přitom povolán zhodnotit pouze soud. Protože žalovaní v daném případě od 1. 11. 1991 řádně vedli řízení o restituční nároky na vydání předmětných nemovitostí a byli se svými nároky úspěšní, pak právní úkony státu učiněné po 1. 11. 1991 byly v rozporu se zákonnou úpravou , a byly tedy absolutně neplatné. Stát nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí, což znamená, že vlastnické právo k nim nepřešlo ze státu na nově založenou společnost C. E., a. s., a tedy nemohlo přejít ani na žalobkyni na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 12. 1995 podle zásady, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, než sám má. Ze strany prodávající, C. E., a. s., se navíc jednalo o jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud nadto považoval za přiléhavý i argument žalovaných, že i kdyby dotčená kupní smlouva byla platná, žalobě na určení vlastnického práva žalobkyně by přesto nebylo možno vyhovět, neboť žalovaní nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí státního orgánu (soudu), tedy originárním způsobem. Rozhodnutí státního orgánu, které konstituuje vlastnické právo, má za následek absolutní zánik vlastnictví předchozího vlastníka a vylučuje je.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost dovozuje z toho, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Řízení, které k vydání tohoto rozhodnutí vedlo, je nadto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka namítá, že pro daný případ zásadní právní otázku posoudily oba soudy rozdílně. Tato otázka spočívá v tom, zda se jednalo o neplatný právní úkon již v případě privatizace majetku státu v době, kdy k tomuto majetku uplatnily své nároky osoby oprávněné podle restitučních právních předpisů. Jelikož žalobkyně nebyla účastníkem řízení o vydání věci osobám oprávněným podle restitučních předpisů (žalovaným), nevěděla ani o tom, že soud v daném řízení posuzoval platnost či neplatnost výše specifikované kupní smlouvy. Žalobkyně v tomto řízení tedy nemohla „uplatňovat svá práva“ a je zcela zřetelné, „že tímto postupem soudu žalobkyni byla odňata možnost oprávněně jednat v soudním řízení.“ Žalobkyni je z důkazů zřejmé, že předmětné nemovitosti neměly být žalovaným vydány, neboť „přinejmenším se jednalo o pozemky zastavěné“. Dovolatelka trvá na tom, že její ústavní právo na ochranu vlastnického práva „bylo poškozeno“, neboť soud, aniž s ní jednal, ji o toto vlastnické právo připravil. Poukázala přitom na stanovisko veřejného ochránce práv, který konstatuje, že zásadním poškozením ochrany vlastnického práva byly případy, kdy byl na zprivatizovanou nemovitost uplatněn restituční nárok a jako noví vlastníci byli zapsáni restituenti. Přitom se jedná o majetek, který vlastníci získali v rámci privatizace a později jej převedli. Tito noví vlastníci se právem ohrazují, že vzniklou situaci nezavinili a majetek nabytý v dobré víře zhodnotili. Žalobkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že podle jejich názoru není v daném případě možno založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť to neřeší otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo byla odvolacím soudem nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně a ani se nejedná o otázku, která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. K uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a společností C. E., a. s. ze dne 18. 12. 1995 došlo v době, kdy byl ze strany žalovaných uplatněn restituční nárok podle , a s ohledem na znění tohoto zákona byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem vyloučen, a pokud byl přesto učiněn, jednalo se o neplatný právní úkon. Tvrzení žalobkyně, že předmětné nemovitosti nabyla v dobré víře, bylo důkazy provedenými v řízení zcela vyvráceno. Žalovaní se v tomto směru odvolávají na dopis ze dne 17. 6. 1994, v němž se společnost C. E., a. s. a společník žalobkyně obraceli na žalované s návrhem na smírné vyřešení věci s ohledem na jejich uplatněný nárok na vydání nemovitostí v restitučním řízení. Žalobkyni tedy byla známa skutečnost, že na předmětné nemovitosti byl uplatněn restituční nárok. Žalovaní dále uvádí, že námitka žalobkyně ohledně porušení jejího ústavně chráněného vlastnického práva byla vyvrácena poukazem na neplatnost právního úkonu, na základě kterého se žalobkyně svého vlastnictví dovolává, přičemž rozhodování v tomto směru je nutno považovat za ustálené a konstantní. Své vyjádření žalovaní doplnili podáním ze dne 20. 2. 2009 s tím, že žalobkyně vložila některé z předmětných nemovitostí jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti B. G., a. s., a nemůže se tedy ohledně nich domáhat určení svého vlastnického práva. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím  , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen  , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání však přípustné není.

Přestože dovolatelka ve svém dovolání formálně vymezila i dovolací důvod zakotvený v , skutkově jej nikterak nespecifikovala, přičemž dovolací soud ze spisu nezjistil žádná závažná procesní pochybení potenciálně vedoucí k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Namítá-li dovolatelka nesprávný postup soudů v jiném řízení, pak dovolací soud musí takovou námitku odmítnout s tím, že přezkum správnosti jiného řízení, případně rozhodnutí v něm vydaných, mu nepřísluší.

Co se týče právního posouzení věci, proti němuž dovolatelka taktéž brojí, je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno zejména na interpretaci a aplikaci a Jedná se přitom o takové právní otázky, které byly v rozhodování Nejvyššího i Ústavního soudu mnohokráte zodpovězeny a jejichž řešení se v judikatuře obecných soudů ustálilo. Odvolací soud citovaná ustanovení aplikoval na souzený spor v souladu s touto judikaturou, a proto napadenému rozhodnutí nebylo možno přiznat charakter zásadní právní významnosti.

Z tohoto důvodu dovolací soud i s ohledem na znění v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil jen stručně důvody, které ho vedly k odmítnutí dovolání a které jsou obsaženy v ustálené judikatuře obecných soudů i soudu Ústavního. Přihlédl ale ke společenské závažnosti sporů vyplývajících z tzv. restitučních právních předpisů a rozsah odůvodnění tomu přizpůsobil.

Podle ustanovení může být majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použito podle pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.

Podle ustanovení jsou povinnými osobami podle tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti (k 1. 4. 1991) věc drží (s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými pod písm. a/

a b/).

Podle ustanovení je povinná osoba povinna

s věcmi až do jejich vydání (podle tohoto zákona) oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytů; takové právní úkony jsou neplatné. Podle ustanovení zůstává nedotčeno právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné osobě porušením svých povinností.

Při aplikaci ustanovení je třeba respektovat princip důvěry v právo a vykládat je tak, že blokace jím upravená je komponována

z hlediska časového až do eventuálního zamítnutí uplatněných restitučních požadavků fyzické osoby, která tvrdí, že je oprávněnou osobou (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, , uveřejněný pod č. 21 ve svazku 17 Sbírky nálezů

a usnesení Ústavního soudu ČR, veřejnosti dostupný též na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v jiném nálezu též konstatoval, že „nemovitosti, na něž byl uplatněn restituční nárok, o jehož oprávněnosti nebylo do doby schváleného privatizačního projektu rozhodnuto, nesmí být převedeny do vlastnictví jiných subjektů. V případě, že se tak stane, jsou všechny takové úkony právně neplatné (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, , uveřejněný pod č. 74 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, veřejnosti též dostupný na http://nalus.usoud.cz). K témuž závěru se přihlásil i Nejvyšší soud, a to například v usnesení ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. (veřejnosti přístupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), a nepřímo též v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. (publikovaném v Soudní judikatuře pod

č. 21/2004, sešit č. 2/2004, veřejnosti též přístupném na stránkách www.nsoud.cz).

Dovolací soud nadto uvádí, že v posuzovaném případě jsou dotčené právní úkony neplatné i pro rozpor s ve spojení s Na tomto místě lze poukázat na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve vztahu k obsahově shodnému   , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to v rozsudku ze dne 25. 10. 2005,

sp. zn. (veřejnosti přístupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V tomto rozhodnutí uvedl, že „pokud právní nástupce povinné osoby převedl pozemek, jenž podle zákona o půdě  měl být vydán oprávněným osobám, a učinil tak předtím, než bylo rozhodnuto o návrhu oprávněných osob, resp. předtím, než uplynula lhůta k uplatnění tohoto nároku, porušil tím jednak ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, jednak ustanovení zákona o půdě.“

Z citovaných ustanovení, jakož i z uvedených rozhodnutí tedy jednoznačně vyplývá závěr, že absolutně neplatné byly již takové právní úkony, jež vedly k převodu vlastnického práva k takovému majetku, vůči němuž osoba oprávněná uplatnila nárok vyplývající z restitučních právních předpisů (tedy i ze ). Na základě těchto právních úkonů nemohlo dojít k platnému převodu vlastnického práva,

a tudíž ani k následným právně platným převodům tohoto práva na jiné subjekty.

Namítá-li dovolatelka, že bylo porušeno její vlastnické právo jakožto základní lidské právo zakotvené v d, je nutno jí zpřístupnit judikatorní závěry dovozené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002, , uveřejněném pod č. 3 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (veřejnosti též dostupném na http://nalus.usoud.cz), v němž bylo uvedeno, že v případě restitučních sporů je nutno považovat uplatněné restituční nároky oprávněných osob za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, což se týká především tzv. blokačních paragrafů (srov. např. ).

Jestliže bylo v souzeném případě navíc skutkově konstatováno, že dovolatelka v době uzavření uvedené kupní smlouvy věděla o řízení, v němž žalovaní uplatnili svůj restituční nárok, nemůže se žalobkyně zaštiťovat ani svojí dobrou vírou v zákonnost právního úkonu, jehož byla účastnicí (tedy dotčené kupní smlouvy).

Jak již bylo shora konstatováno, přípustnost dovolání žalobkyně nebylo možno založit ani podle Nejvyšší soud proto dovolání podle

a   jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první,     , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalovaným 1) a 2) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 6.500,- Kč (srov. , , , , a ve znění , č. , č. a č. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. – čl. II.) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty

( ), ve výši 1.292,- Kč, celkem tedy ve výši 8.092,- Kč.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. října 2009

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu