Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1052/2020

28 Cdo 1052/2020-573

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti v Záboří nad Labem, se sídlem v Týnci nad Labem, náměstí Komenského 84, identifikační číslo osoby: 63841070, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) obci Záboří nad Labem, se sídlem v Záboří nad Labem, Školní 164, identifikační číslo osoby: 00236624, zastoupené Mgr. Tomášem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019, č. j. - 548, t a k t o :

I. Dovolání seodmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. - 518, určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. 158/1, orná půda, parc. č. 268/1, orná půda, parc. č. 268/2, orná půda, parc. č. 471/6, orná půda, parc. č. 471/7, orná půda, parc. č. 1319/6, orná půda, parc. č. 478, orná půda, parc. č. 479, orná půda, parc. č. 482/9, orná půda, parc. č. 526, lesní pozemek, parc. č. 322/2, vodní plocha, parc. č. 322/4, vodní plocha, parc. č. 521/4, lesní pozemek, parc. č. 521/5, lesní pozemek, parc. č. 538/6, orná půda, parc. č. 562, orná půda, parc. č. 566/1, orná půda, parc. č. 566/4, orná půda, parc. č. 566/7, orná půda, parc. č. 567, orná půda, parc. č. 568, orná půda, parc. č. 570, orná půda, parc. č. 736/1, orná půda, parc. č. 736/2, orná půda, parc. č. 913/2, trvalý travní porost, a parc. č. 1319/5, orná půda, všech v katastrálním území Záboří nad Labem, zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Žalované 1) byla uložena povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 694.331,63 Kč (výrok II.). Žalobkyni vůči žalované 2) nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), jakož toto právo nebylo přiznáno ani České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře (výrok IV.).

Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. - 548, změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích II. až IV. (výrok I.), ve věcném výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.619,- Kč (výrok III.).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který dále doplnil o důkazy listinami (zápisem ze dne 1. 7. 1952 o vykoupených a přidělených pozemcích a prohlášením starosty obce Záboří nad Labem ze dne 27. 1. 2000), a shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „ “), že předmětné pozemky jsou původním historickým majetkem registrované církve ( ), že přešly do vlastnictví státu v rozhodném období ( ) na základě skutečností uvedených v ustanovení , a tudíž, že žalobkyně je k podání určovací žaloby aktivně legitimována ve smyslu ustanovení (bez nutnosti zkoumat, zda má na navrhovaném určení naléhavý právní zájem). Pasivní legitimace žalované 1) se odvíjí od stavu zápisu v katastru nemovitostí, v němž je tato žalovaná zapsána jako vlastník předmětných pozemků a žalované 2) od skutečnosti vyplývající z hmotného práva, tj. že k předmětným pozemkům má být určeno její vlastnické právo. Proto také – dle názoru odvolacího soudu – úspěch určovací žaloby opřené o výslovné znění zákona není závislý na tom, zda vydání pozemků, o které v řízení jde, brání či nebrání zákonné překážky.

Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (specifikovanou v bodě 15. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku) připomněl, že blokace původního církevního majetku pro účely zmírnění některých majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na církvích a náboženských společnostech [ , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „ “)] nevylučuje přechod takového majetku za splnění podmínek uvedených v zákoně č. , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), na obce. V poměrech projednávané věci však soudy nižších stupňů splnění zákonných podmínek pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalovanou 1) ve smyslu ustanovení , popřípadě ustanovení , nebo ustanovení neshledaly. Odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování a tvrzení žalované 1) vyloučil, že by předmětné pozemky tvořily historický majetek obce ( ), popřípadě majetek obci či jejímu předchůdci přidělený ( ). Nesplnění zákonných podmínek k přechodu majetku na žalovanou 1) ve smyslu ustanovení odvolací soud vyložil na pozadí reflexe citovaného ustanovení v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (zejména odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ; tento rozsudek je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Uvedl, že nesplnění formální podmínky [existenci práva hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 23. 11. 1990 národním výborem, jehož práva a závazky by přešly na žalovanou 1)], jakož i faktické podmínky [faktické hospodaření žalované 1) na předmětných pozemcích, včetně možného přenechání pozemků do dočasného užívání jinému subjektu] vyplývá, vyjma pozemku parc. č. 158/1, ze samotných tvrzení žalované 1) – v bodě 23. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku připomenutých – a nebylo tudíž potřebné poskytnout žalované 1) poučení podle ustanovení o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. V případě pozemku parc. č. 158/1 soudy obou stupňů odkázaly na skutková zjištění, podle nichž tento pozemek byl na základě hospodářské smlouvy uzavřené dne 20. 1. 1984 přenechán do trvalého užívání Jednotného zemědělského družstva Kačina se sídlem v Mikuláši. V tomto užívání zůstal i ke dni 23. 11. 1990 a ke dni 24. 5. 1991, přičemž v tomto období na pozemku dále hospodařilo Zemědělské obchodní družstvo Kačina a později ZOS Kačina, a.s., což trvá i v současné době. Odvolací soud s odkazem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. , dovodil, že trvalé převzetí pozemku parc. č. 158/1 zemědělským družstvem, jež na něm i fakticky hospodařilo, vyloučilo možnost přechodu vlastnického práva k tomuto pozemku na žalovanou 1), neboť se nejednalo o časově omezené užívání věci.

S odkazem na ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (s přihlédnutím k ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2014) a judikaturu Nejvyššího soudu (v bodě 26. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku specifikovanou) reflektující možnost nabytí vlastnického práva obcí, jež byla v dobré víře, že na ni přešlo podle , odvolací soud uzavřel, že žalovaná 1) nemohla být v dobré víře ve splnění všech zákonných podmínek ve smyslu ustanovení , pokud sama věděla, že předmětné pozemky trvale fakticky užívalo zemědělské družstvo. Dále připomněl, že k dobré víře nepostačuje zápis vlastnického práva žalované 1) v katastru nemovitostí, jestliže k němu došlo záznamem na základě shodného prohlášení, jehož obsah neodpovídal skutečnému právnímu stavu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení za přípustné: a) pro řešení dovolacím soudem již vyřešené otázky, jež by měla být nyní Nejvyšším soudem posouzena jinak; b.) pro řešení otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu c.) pro řešení otázky, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a v určitém rozsahu se jedná o otázku, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Ad a.) Dovolatelka předkládá otázku, zda má soud již v řízení vedeném o určovací žalobě ve smyslu ustanovení zkoumat podmínky pro budoucí naturální restituci, tj. zda vydání nárokovaných pozemků nebrání některá ze zákonných překážek. Uvádí, že řešení této otázky přináší sice judikatura Nejvyššího soudu (například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. ), nicméně by se s ohledem na ustanovení měl šetřit účel označeného zákona, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem, i v případech, kdy oprávněná osoba nebude moci zmírnění majetkové křivdy dosáhnout, neboť naturální restituci brání zákonné překážky. Dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že povinnost k vydání předmětných pozemků má povinná osoba uvedená v ustanovení , přičemž její povinnost je omezena toliko na situace upravené v ustanovení nebo b) Žalobkyně přitom naplnění podmínek upravených v některém z uvedených ustanovení netvrdila a neprokazovala. V souvislosti s takto vymezeným důvodem přípustnosti dovolání žalovaná 1) namítala, že se odvolací soud nezabýval naléhavým právním zájmem na navrhovaném určení. Ad b.) Dovolatelka má za to, že podmínku „hospodaření s majetkem obce“ ve smyslu ustanovení odvolací soud nezohlednil s ohledem na specifické postavení malé obce, jež s předmětnými pozemky hospodaří prostřednictvím jiného subjektu s tím, že ten jí za možnost pozemky užívat poskytuje různá protiplnění (odkazuje na pojem hospodaření vyložený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. ). V této okolnosti shledává dovolatelka podnět k řešení právní otázky, jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Uvádí, že na pozemcích hospodařila ve smyslu již ke dni 23. 11. 1990, přičemž faktický stav byl dán bez ohledu na to, zda k předmětným pozemkům bylo či nebylo zřízeno právo trvalého užívání ve prospěch JZD Kačina. Ad c.) Dovolatelka má za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 2818/2018, a na judikatorní závěr blíže nespecifikovaného rozhodnutí dovolacího soudu o možnosti uplatnit námitku vydržení vlastnického práva týkající se podmínek jeho nabytí podle ) nepřihlédl k dobré víře žalované 1) ve splnění podmínek přechodu vlastnického práva podle a k dobré víře ve správnost provedeného zápisu v katastru nemovitostí. Opětovně poukazuje na postavení žalované 1) jako malé obce, k němuž odvolací soud nepřihlédl, stejně jako k reáliím života v takové obci. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud vyřešil právní otázky vymezené žalovanou 1) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navíc polemika dovolatelky týkající se závěru odvolacího soudu o nesplnění předpokladů pro vydržení jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům se nese výlučně ve skutkové rovině. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 12. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. ); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalované 1) přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jenž potvrdil ve výroku o věci samé prvostupňový rozsudek, je založen na třech důvodech (závěrech), pro něž bylo určovací žalobě opírající se o ustanovení soudem prvního stupně vyhověno. Dovolatelka dva z těchto závěrů prostřednictvím některého z důvodu přípustnosti ( ) napadá, přičemž má dále za to, že určovací žaloba ve smyslu ustanovení nemůže obstát ani z pohledu odvolacím soudem ignorované otázky budoucí možné naturální restituce požadovaných pozemků, kterou by měl dovolací soud vyřešit odchylně od (jím přijatého) dřívějšího řešení.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že smyslem ustanovení nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami, založeného ustanovením (či ustanovením ), nýbrž překlenutí dosud konstatovaného nedostatku legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ) na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) umožňuje oprávněným církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle ustanovení namítat nejen porušení ustanovení a ustanovení , nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle

Oprávněné osoby ve smyslu ustanovení jsou tak legitimovány k podání žaloby podle ustanovení rovněž v situaci, kdy nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva státu na obec podle (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. ). Uvedený názor vychází z logického předpokladu, že nemovitosti, jež z majetku České republiky nepřešly do vlastnictví obce podle , zůstaly ve vlastnictví státu a takový majetek, při splnění dalších zákonem stanovených předpokladů (pozitivních i negativních) mohl by být předmětem naturální restituce podle (k tomu srovnej i vymezení povinných osob podle ).

Žaloba podle ustanovení není určovací žalobou ve smyslu , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (počínaje 1. 1. 2014 jde o ustanovení ), nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. ). Tento závěr vyjádřil odvolací soud i v dovoláním napadeném rozsudku (viz bod 14. odůvodnění rozsudku) a dovolatelkou vyjádřený opačný názor tak ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nekonvenuje.

Dovolací soud setrvává na názoru, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle se primárně zkoumá, zda byla věc náležející do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu převedena na jinou osobu než stát v rozporu se zákonem, a že tedy v daném sporu zásadně nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v eventuálně navazujícím řízení o vydání věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. ). Současně se však v rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu zdůrazňuje, že blokační účinky ustanovení chránících někdejší církevní majetek je výjimečně možné prolomit, svědčí-li pro to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na restituci jejich historického vlastnictví (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. , nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , bod 31, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , bod 16; tyto nálezy jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

I když právě zmíněný judikatorní závěr se pojí s poměřováním zájmu oprávněných osob na restituci jejich historického majetku a zájmu dobrověrného nabyvatele takového majetku, pro nějž navíc svědčí mimořádné okolnosti případu, tím spíše musí být prolomení blokace zakotvené v ustanovení alespoň potenciálně obhajitelné tam, kde vydání majetku oprávněné osobě vůbec možné není. I v poměrech řízení o určovací žalobě ve smyslu ustanovení tak může být zkoumáno, zda proti potencionální budoucí naturální restituci církevního majetku, k němuž má být vlastnické právo státu určeno, nestojí některá ze zákonných překážek upravená v ustanovení , popřípadě zda bude možné církevní majetek povinnou osobou označenou v ustanovení nebo d) vydat proto, že je splněna jeho charakteristika popsaná v ustanovení nebo b)

V řízení podle ustanovení tedy není úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Jestliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci. Taková tvrzení a důkazy k nim předložené, popřípadě navržené, se tak mohou týkat i okolností vylučující vydání majetku oprávněné osobě bez ohledu na splnění podmínek věcné aktivní legitimace potřebných k podání určovací žaloby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. ). K oprávnění soudů zkoumat v tomto sporu naplnění podmínek pro naturální restituci, lze poukázat např. i na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. (bod 25.), v němž bylo vyloženo, že účelem blokačních ustanovení (uvedený nález se týkal ustanovení , nicméně jeho závěry jsou uplatnitelné i ve vztahu k ustanovení a rovněž i v případech, kdy oprávněná osoba namítá nesplnění zákonných podmínek přechodu majetku ze státu na obec) není toliko samotná „blokace“ určité části státního majetku, tedy snaha o zachování majetkového statu quo, nýbrž zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi.

Odvolací soud v dovoláním dotčeném rozsudku (viz bod 14. odůvodnění) dospěl k závěru, že úspěch určovací žaloby není závislý na tom, zda vydání pozemků, o které v řízení jde, brání nebo nebrání zákonné překážky. Takový závěr by s ohledem na výše uvedený výklad konkluzím ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zřejmě nekonvenoval v případě, pokud by některý z žalovaných, popřípadě oba dva, vnesli do řízení jednoznačná tvrzení, jež by podpořili důkazním návrhem o existenci některé z překážek pro naturální restituci církevního majetku, k němuž má být vlastnické právo státu určeno. Břemena tvrzení a důkazní ohledně existence překážky pro naturální restituci by přitom tížila žalované, neboť zákonná překážka k vydání majetku žalobkyni je okolnost, s níž by v řízení o určení vlastnického práva ve smyslu žalovaní spojovali příznivé rozhodnutí ve věci [žalovaná 1) při uplatněném tvrzení o přechodu vlastnického práva ve smyslu ustanovení , popřípadě jeho originárního nabytí vydržením, a žalovaná 2) pro případ, že by k přechodu vlastnického práva ze státu na žalovanou 1) nedošlo]. V poměrech projednávané věci se ovšem z obsahu spisu podává, že žalovaní existenci žádné konkrétní překážky pro naturální restituci v nalézacím řízení a ani v řízení před odvolacím soudem netvrdili, natož aby ji prokazovali. Pokud dovolatelka až v dovolání tuto možnou překážku specifikuje odkazem na podmínky vydání církevního majetku oprávněné osobě povinnou osobou [dle ustanovení ] ve smyslu ustanovení a b) , nevnáší do řízení žádná jednoznačná tvrzení a důkazy k jejich prokázání, s nimiž se měly a mohly soudy obou stupňů i v poměrech žaloby o určení vlastnického práva dle ustanovení zabývat.

Dovolání žalované 1) založené na argumentaci o potřebě odchylného řešení již řešené otázky (možnosti zkoumání podmínek pro budoucí naturální restituci nárokovaného církevního majetku již v řízení o určovací žalobě dle ustanovení ) není přípustné již jen proto, že výše označená judikatura dovolacího soudu takovou možnost již výslovně připouští. Může se tak dít ovšem jen v případě, že účastník řízení svou procesní aktivitou dá k takovému zkoumání v procesně relevantních stádiích řízení (při zachování zásady koncentrace řízení, popřípadě zásady neúplné apelace) podnět. Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. , není relevantní již jen proto, že jím bylo dovolání primárně pro jeho vady odmítnuto ( ) a označené rozhodnutí tak nemá žádný judikatorní význam; nepodává se z něj řešení žádné otázky, jež by mělo být vodítkem pro další v budoucnu projednávané věci. Nemůže tudíž právně relevantním způsobem řešit ani otázku, která by měla být nyní řešena odchylným způsobem.

K otázce výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. zákona o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu řešících uvedenou problematiku srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ). V této souvislosti dovolací soud odkazuje též na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. (a následně zopakované např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. , nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. , případně též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. ), podle nichž „… Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb., (účinným od 1. července 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží ( ). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření …“.

Shodně je ustanovení interpretováno též v rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle kterého „právo hospodaření“ je pojmem, jenž byl v zákoně č. , hospodářském zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), a ve , o hospodaření s národním majetkem (ve znění vyhlášek č. 139/1988 Sb. a č. ), použit v obdobném významu, jako původní pojem „správa“. Proto i pojem „hospodaření“, který sice není právem definován, je třeba odvodit z citovaných předpisů, kde se organizacím ukládá hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře, nejen tedy tento majetek evidovat, ale také pečovat o jeho údržbu, chránit ho a využívat. Pokud organizace majetek k plnění svých úkolů nepotřebovala a neužívala jej, tendovala právní úprava k tomu, aby byl neprodleně nařízen převod práva hospodaření, přičemž umožňovala též dočasné užívání jinou organizací nebo i občany. Pojem „hospodaření“ ve smyslu ustanovení lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 116/2013, nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 131/1996, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ).

Do poměrů projednávané věci dopadá i závěr vyjádřený v (odvolacím soudem odkazovaném) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. . V něm dovolací soud vysvětlil, že ke vzniku práva trvalého užívání zřízeného ve smyslu ustanovení bylo nezbytné nejen uzavření příslušné hospodářské smlouvy s jinou než státní socialistickou organizací (méně často jednostranným úkonem odevzdávající organizace), ale i faktické převzetí předávaného majetku přejímající organizací. Právo trvalého užívání pak má takové atributy jako jsou bezplatnost, účelovost a časová neomezenost (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. ).

Právě připomenuté závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující zákonné předpoklady přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí ve smyslu ustanovení a jejich promítnutí do konkrétních poměrů projednávané věci umožňují dovolacímu soudu konstatovat, že při řešení této právní otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se mylně dovolatelka domnívá, neodchýlil. Ostatně nebylo možné přehlédnout, že dovolatelka nepřípadně marginalizuje význam formální podmínky přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce (existenci práva hospodaření národního výboru k majetku ke dni 23. 11. 1990) ve prospěch podmínky faktické (viz bod 22. a 25. dovolání), přestože všechny podmínky pro přechod vlastnického práva státního majetku na obec musejí být splněny kumulativně. Ve vztahu k předmětným pozemkům však splnění formální podmínky absentuje [pozemek parc. č. 158/1 byl ke dni 23. 11. 1990 v trvalém užívání zemědělské (nestátní) organizace a u ostatních pozemků, k nimž má být vlastnické právo státu určeno, žalovaná 1) uplatnila tvrzení, že „všechny tyto pozemky, pokud byly obhospodařované, obhospodařovalo JZD, takové užívání bylo trvalé a trvalo i po účinnosti “]. Z uvedeného tvrzení zcela zřejmě rovněž vyplývá, že sama žalovaná 1) nepovažuje za splněnou ani podmínku faktického užívání předmětných pozemků. Dovolací argumentace o faktickém hospodaření obce opírající se o svědecké výpovědi je navíc nesena výlučně ve skutkové rovině. Dovolatelka tak přehlíží, že požadavek na jiné právní posouzení věci ipso facto spojuje s námitkami dožadujícími se odlišně zjištěného skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) s účinností od 1. 1. 2013 přitom nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ). V situaci, kdy ve vztahu k předmětným pozemkům nebyla naplněna formální podmínka, za níž mohly přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce, nelze za případné označit odkazy dovolatelky na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. . Ostatně konkluze dovolacího soudu subsumující pod faktické užívání majetku obcí i případy jeho přenechání do nájmu či jiné dispozice, jejímž důsledkem by byl stav dočasného užívání majetku obce jiným subjektem, do poměrů projednávané věci nedopadají, neboť žádné takové dispozice žalovanou 1) nebyly tvrzeny.

Judikatura Nejvyššího soudu připouští, že i obec může být v dobré víře, že na ni přešlo vlastnické právo k nemovitostem podle , i když se později ukáže, že nebyly naplněny veškeré podmínky citovaným zákonem vyžadované (k tomu srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ). Nejvyšší soud připomíná, že při zkoumání, jestli obec (jež se ujala držby nemovitosti v přesvědčení, že ji nabyla do vlastnictví podle ) byla „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že se stala majitelkou na základě tohoto zákona, je třeba mimo jiné zvážit, zda byla v dobré víře ohledně splnění podmínek stanovených pro přechod věci do jejího vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ). Sluší se snad jen dodat, že dobrou víru obce nevylučuje bez dalšího sama skutečnost, že se jedná o původní církevní majetek, jak naznačuje odvolací soud, ovšem každá věc musí být zkoumána v intencích jejích konkrétních individuálních okolností, jež závěr o přítomnosti dobré víry determinují (blíže k náležitostem hodnocení dobré víry srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , jakož i jeho usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. , a v něm odkazovaná rozhodnutí).

Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu setrvale vyzdvihuje, že dobrá víra zakládající se na omluvitelném omylu stran rozhodných právních skutečností (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. ) musí být hodnocena objektivně, pročež nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. ). Posouzení dobré víry obce jako veřejnoprávní korporace a formulování vyššího požadavku na její právní vědomí, lze jen velmi obtížně uplatnit u obce menší velikosti – k tomu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. , byť dobrou víru některých subjektů veřejného práva lze za určitých okolností naopak poměřovat vyšším než obvyklým standardem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ).

K posouzení otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a že je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou tedy často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. ). Dovolací soud opakovaně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. ), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. ]. V rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud dále připomněl, že dlouhodobá držba nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž subjekt, jenž namítá absenci podmínek pro vydržení vlastnického práva, nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel jeho majetek užívá (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11 2012, sp. zn. ).

V projednávané věci není dovolání žalované 1) přípustné ani ve vztahu k učiněnému závěru odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům vydržením, neboť odvolací soud se při řešení předmětné otázky – na rozdíl od mínění dovolatelky – od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Zmiňuje-li dovolatelka judikatorní závěry Nejvyššího soudu připouštějící možnost vydržení vlastnického práva obcí na podkladě její dobré víry ve splnění podmínek přechodu vlastnictví předmětných pozemků z majetku státu do majetku obce ve smyslu ustanovení , pak v konfrontaci s těmito závěry rozsudek odvolacího soudu obstojí již z toho důvodu, že se uvedenou právní otázkou odvolací soud zabýval. Pokud má pak žalovaná 1) za to, že splnění podmínky vydržení vlastnického práva obcí spojené s posouzením její dobré víry ve splnění předpokladů uvedených v by mělo být vůči obci velikosti dovolatelky mírnější (a taková otázka ještě nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena), pak se sluší uvést, že takovou otázku dovolací soud již v rozhodovací praxi řešil (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. ). Jakkoliv může být nahlížení na postavení obce menší velikosti v uvedeném směru benevolentnější, nelze pustit ze zřetele, že skutečnost, zda je určitý subjekt v dobré víře, že mu určité právo patří, je posuzována objektivně, tj. podle vnějších okolností, za nichž je takové právo vykonáváno. Pokud sama žalovaná 1) v poměrech projednávané věci tvrdila, že předmětné pozemky jsou trvale obhospodařovány jiným subjektem a že toto období pokrývá i rozhodný okamžik, k němuž je posuzováno faktické užívání majetku obcí (ke dni účinnosti ) a dále rezignovala na jí tížící procesní aktivitu tvrdit a prokazovat rovněž splnění formální podmínky, tj. že ke dni 23. 11. 1990 svědčilo k majetku státu právo hospodaření národního výboru, z něhož posléze přešly práva a závazky na obec, pak zcela zřejmě nemohla být v dobré víře, že na ni mohlo vlastnické právo k předmětným pozemkům v režimu ustanovení přejít.

Pokud dovolatelka dovozuje dobrou víru jako předpoklad vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, pak tento stav odráží prohlášení žalované 1) učiněné dne 27. 1. 2000, na jehož základě byl v katastru nemovitostí proveden záznam. Z povahy podkladu provedeného zápisu může snad vyplývat subjektivní přesvědčení dovolatelky, že na ni vlastnické právo ve smyslu ustanovení přešlo. Objektivní okolnosti výše zmíněné však hovoří o opaku, což zmínil v odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku přiléhavě i odvolací soud. Ostatně judikatura dovolacího soudu navazující na rozhodovací praxi prvorepublikového Nejvyššího soudu nepovažuje držbu knihovní (a dobrou víru opírající se toliko o stav zápisu v katastru nemovitostí) za skutečnou držbu, jež by požívala právní ochrany (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. , jež je přístupné v informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz). Držba totiž předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. ). Dobrá víra ve stav zápisu v katastru nemovitostí proto sama o sobě k vydržení vlastnického práva vést nemůže.

Protože dovolatelka uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá dovoláním v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v akcesorických výrocích o nákladech prvostupňového řízení a o nákladech řízení státu, a ve vztahu k výroku III. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož dovolání žalované 1) není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení odmítl.

V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná 1) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu