Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1295/2019

28 Cdo 1295/2019-506

USNESENÍ

Cisterciácké opatství Porta Coeli

1) 4ENERGY s.r.o.

, se sídlem v Tišnově, Ostrovec 1554, identifikační číslo osoby: 283 59 658, zastoupen JUDr. Evženem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 434/23, a

2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 697 97 111, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2018, č. j. -449, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evžena Rašovského, advokáta se sídlem v Brně, Špitálka 434/23.

III. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í : (dle )

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 27. června 2018, č. j. -327, ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva České republiky k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“), a ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení v poměru mezi žalobcem a žalovaným 1/ (v řízení před soudem prvního stupně označená jako žalovaný 2/) – výrok I rozsudku odvolacího soudu; v nákladovém výroku III (jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2/) byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn a dílem zrušen (v části, jíž bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II, III, IV a V rozsudku odvolacího soudu).

Takto odvolací soud rozhodl o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “). Považoval za nesporné, že předmětný pozemek je původním majetkem církve a jako takový byl v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (ve znění do 31. 12. 2012), vložen do majetku obchodní společnosti Lesní společnost Jihomoravské lesy, a.s., jež byla později sloučena se společností CE WOOD, a.s., od níž pozemek nabyla na základě kupní smlouvy společnost Tišnovská dřevovýroba s.r.o., která jej vložila do základního jmění žalovaného 1). Z provedených důkazů měl za prokázané, že žalovaný 1) nabyl předmětný pozemek v dobré víře a že jsou současně dány i další mimořádné důvody, pro které lze prolomit blokační ustanovení (a dát průchod právu dobrověrného nabyvatele); ty spatřoval zejména v tom, že v daném případě jednoznačně nejsou (ani nebudou) naplněny podmínky naturální restituce dle , neboť jde o pozemek zastavěný ( ) a není dán ani předpoklad vymezený (funkční souvislost nezemědělského pozemku s nemovitou věcí, kterou již oprávněná osoba vlastní nebo která se jí vydává dle tohoto zákona, případně její zákonem vymezené účelové určení v rozhodném období). Tvrzení žalobce o možné budoucí změně poměrů označil odvolací soud za ryze hypotetické, když v tomto směru rozhodné skutečnosti (umožňující posouzení, že by nyní zjištěné překážky naturální restituce mohly v přiměřené době pominout), nebyly prokázány.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v tomto směru dovolatel odkazoval na soudní praxi, podle níž blokační ustanovení vylučuje privatizaci dotčeného majetku, a namítl, že ve sporu iniciovaném žalobou dle ustanovení není místa pro posouzení, jsou-li splněny podmínky restituce, nejen proto, že rozhodný je stav „ke dni doručení restituční výzvy oprávněného povinnému“, pročež v probíhajícím řízení je posuzování těchto podmínek „irelevantní a minimálně předčasné“ (dovolatel zde navíc za nesprávný výslovně označuje závěr odvolacího soudu, dle něhož „podmínkou pro určení vlastnictví státu je, že žalobce, církevní subjekt, prokáže vydatelnost předmětného pozemku v následném restitučním procesu“); v tomto směru dovolatel poukazuje i na dikci ustanovení , jež dle jeho mínění zkoumání podmínek naturální restituce nepřipouští. Za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu považuje i posouzení, že k prolomení účinků blokačního ustanovení (zde podle ) postačuje dobrá víra nabyvatele, jíž dle mínění dovolatele nelze zhojit absolutní neplatnost smlouvy. Namítá, že v daném případě právě jemu potenciálně hrozí vyšší újma než žalovanému 1), neboť v případě neúspěchu žalovaného 1) ve věci bude mít tento účastník právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči státu, zatímco neuspěje-li žalobce, nebude mu předmětný pozemek (který je pro dovolatele „rozsáhlý a hodnotný“) vydán a nezíská za něj ani žádnou náhradu (s ohledem na koncepci finanční náhrady dle ). Dovolatel současně poukazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe, dle nichž se povinná osoba v poměrech restitučních nemůže vůči oprávněné osobě dovolávat vydržení vlastnického práva k věci. Dále nastoluje i otázku, zda byl žalovaný 1) při nabytí pozemku v dobré víře, kdy argumentuje tím, že dobrá víra právnické osoby se odvíjí od vědomosti statutárních orgánů, přičemž statutárními orgány nabyvatele byly „v době nabytí předmětného pozemku druhým (nyní prvním) žalovaným“ osoby „žijící pouze několik set metrů od cisterciáckého opatství Porta Coeli“, kdy je dle mínění dovolatele nepravděpodobné, že by tyto osoby neznaly původ a povahu předmětného pozemku jakožto historického církevního majetku. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatel za rozporné i s tou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž lze na základě neunesení důkazního břemene účastníkem řízení rozhodnout jen za podmínky, že dotčenému účastníku bylo soudem poskytnuto poučení podle ustanovení Závěrem brojí i proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, vytýkaje odvolacímu soudu, že nepřistoupil k aplikaci ustanovení

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu principiálně vychází z názoru, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle se primárně zkoumá, zda byla věc náležející do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu převedena na jinou osobu než stát v rozporu se zákonem, a že tedy v daném sporu zásadně nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v eventuelně navazujícím řízení o vydání věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. ), současně se však v rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu zdůrazňuje, že blokační účinky ustanovení chránících někdejší církevní majetek je výjimečně možné prolomit, svědčí-li pro to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na restituci jejich historického vlastnictví (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. , nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. , ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , bod 31, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , bod 16).

Vzpomenout lze pak i tu konkrétní rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž byl artikulován závěr, že v těch případech, kde byl by ekonomický přínos založený vydáním dotčených nemovitých věcí oprávněné osobě dle nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního zákonného ustanovení způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , a dále kupříkladu rozsudky téhož soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , a ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. , popřípadě jeho usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ). Může-li však zhojení nezákonnosti vzniklé porušením zákazu převádět z majetku státu věci, jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, opodstatňovat zanedbatelnost prospěchu, který by vydání daného statku mělo pro oprávněnou osobu, v porovnání s újmou, jež vznikne dobrověrnému nabyvateli, tím spíše musí být prolomení blokačních účinků alespoň potenciálně obhajitelné tam, kde vydání majetku oprávněné osobě vůbec možné není, a proti ochraně dobré víry nabyvatele tak nestojí hodnota v podobě zmírnění historických majetkových křivd vrácením odňatého majetku jeho původním vlastníkům (újmu nabyvatele nevyvažuje prospěch církevní právnické osoby, nýbrž jen majetkový zájem státu, který neplatnost převodu sám zapříčinil; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. ).

Ve sporu iniciovaném žalobou dle tedy zajisté není úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Pakliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci, neboť v závislosti na konkrétních okolnostech případu (zejména při striktním zachování podmínky dobré víry osoby, na niž byl někdejší církevní majetek v rozporu s blokačními ustanoveními převeden) mohou opodstatňovat závěr, že je namístě prolomení zákazu dispozic s historickým vlastnictvím církví a zachování účinků úkonu, jímž bylo s majetkem navzdory blokačnímu ustanovení disponováno (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. citovaný již výše).

Dovolatelem zastávaný názor, že v tomto řízení na pokladě žaloby dle je zkoumání podmínek pro naturální restituci „irelevantní a minimálně předčasné“, neplatí proto bez dalšího, neboť ve výjimečných případech lze již v něm řešit i otázku, bude-li v případně navazujícím „restitučním řízení“ možné předmětný majetek vydat oprávněné osobě. Je-li napadený rozsudek založen na skutkových zjištěních (ta byla učiněna na základě procesní aktivity žalovaných – napadené rozhodnutí tedy nespočívá na závěru, že by podmínkou určení vlastnického práva státu bylo i důkladné prověření veškerých podmínek naturální restituce majetku, vůči němuž se vymezuje dovolatel), že žalovaný 1) nabyl předmětný pozemek v dobré víře a že není možná naturální restituce předmětného pozemku oprávněnou osobou z důvodu překážky zastavěnosti pozemku ( ), resp. pro absenci podmínek dle ustanovení (přičemž dovolatel v řízení ani netvrdil, že by mělo v budoucnu dojít ke změně těchto okolností – srov. bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku), je napadený rozsudek odvolacího soudu konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (včetně té, na níž se odkazuje v podaném dovolání).

K argumentaci dovolatele, že z jazykového znění ustanovení neplyne oprávnění soudů zkoumat v tomto sporu naplnění podmínek pro naturální restituci, lze poukázat např. i na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. (bod 25), v němž bylo vyloženo, že účelem blokačních ustanovení (uvedený nález se týkal , nicméně jeho závěry jsou uplatnitelné i ve vztahu k ustanovení ) není toliko samotná „blokace“ určité části státního majetku, tedy snaha o zachování majetkového statu quo, nýbrž zajištění materiálního podkladu pro budoucí zákon o vypořádání historického majetku církví, příp. širší legislativní řešení majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi.

Proto je třeba odmítnout takovou interpretaci blokačních ustanovení, jež vychází toliko z jejich jazykového znění a nerespektuje jejich smysl a účel, jímž je zabezpečení majetkového substrátu pro vypořádání historického majetku církví; je třeba dát přednost takovému výkladu, který umožňuje za mimořádných okolností (např. nemůže-li být předmětný majetek oprávněné osobě vydán, přičemž nabyvatel tohoto majetku byl v dobré víře) poskytnout ochranu právu dobrověrného nabyvatele vlastnit majetek (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. , zejména body 27, 32).

V situaci, kdy je rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že předmětný pozemek by oprávněné osobě (žalobci) nebylo možné v restitučním řízení vůbec vydat, nemá místa ani akcent dovolatele (který odůvodňuje i odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) na imperativ výkladu restitučních předpisů co nejvstřícnější vůči oprávněným osobám.

Napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s dalšími v dovolání označenými rozhodnutími dovolacího soudu a Ústavního soudu. Cituje-li dovolatel pasáže rozhodnutí (konkrétně sp. zn. , , , , , , ), podle nichž sama dobrá víra (případně ve spojení s účastí „subjektů veřejnoprávní povahy“ na blokací dotčeném právním úkonu) nemůže odvrátit následky blokačních ustanovení, pomíjí, že všechna zde odkazovaná rozhodnutí současně připouštějí prolomení blokace za mimořádných okolností; odvolací soud přitom v posuzované věci nedospěl k závěru o suspenzi účinků blokačního ustanovení toliko na základě dobré víry nabyvatele, ani na základě skutečnosti, že se na neplatném vkladu pozemku do majetku akciové společnosti v procesu privatizace podílely subjekty veřejnoprávní povahy. Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s tou rozhodovací praxí, podle které dobrá víra strany smlouvy nemůže zhojit její absolutní neplatnost (dovolatel zde cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , , , a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ), jelikož na takovém závěru napadené rozhodnutí ani není založeno (naopak odvolací soud v bodě 27 odůvodnění výslovně uvádí, že se v nyní posuzované věci bez dalšího neprosadí závěry artikulované četnými rozhodnutími Ústavního soudu i Nejvyššího soudu o možnosti originárního nabytí vlastnického práva od tzv. nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí). Rozhodnutí odvolacího soudu nepopírá ani tu rozhodovací praxi (dle dovolatele reprezentovanou rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. a ), dle níž blokační ustanovení vylučuje privatizaci dotčeného majetku; ačkoliv je privatizace blokací dotčeného majetku zákonem zapovězena, rozhodovací praxe (jak již bylo rozvedeno výše) dospěla k závěru, že za určitých mimořádných okolností lze chránit (upřednostnit) právo nabyvatele tohoto majetku. Relevantní není ani odkaz dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. , ) a Ústavního soudu (stanovisko ), podle nichž se restitučnímu nároku uplatňovanému oprávněnou osobou nemůže povinná osoba s úspěchem dovolávat vydržení; na této otázce (a na závěru o vydržení vlastnického práva žalovaným 1/) rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, nehledě na to, že dovolatelem odkazovaná rozhodovací praxe se v těchto případech ani neuplatní, neboť dobrověrný nabyvatel majetku (zde žalovaný 1/) není povinnou osobou podle Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace (kdy dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního sodu sp. zn. , a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ), že zatímco žalovaný 1) by v případě úspěchu žalobce ve věci měl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany státu, žalobci hrozí újma (s tím, že jde o pozemek „rozsáhlý a hodnotný“); rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno právě i na tom, že předmětný pozemek by žalobci ani nemohl být pro zákonem stanovené překážky tak či tak vydán.

Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani ty námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel kritizuje hodnotící závěr odvolacího soudu o dobré víře žalovaného 1), s poukazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž se dobrá víra právnické osoby odvíjí zásadně od vědomosti statutárních orgánů společnosti (dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , ), a kdy se namítá, že statutárními orgány nabyvatele byly „v době nabytí předmětného pozemku druhým (nyní prvním) žalovaným“ osoby „žijící pouze několik set metrů od cisterciáckého opatství Porta Coeli“, s tím, že dobrou víru nutno vždy hodnotit objektivně ( ) a dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří ( ). V rámci této své argumentace dovolatel brojí především proti skutkovým závěrům napadeného rozsudku (dovozuje-li absenci dobré víry na straně žalovaného 1/ i s ohledem na jím předestřené skutečnosti o místě bydliště některých jednatelů žalovaného 1/, resp. sídle společnosti Tišnovská dřevovýroba s.r.o.). Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , a rozhodnutí tam citovaná); takovým defektem hodnotící úvaha odvolacího soudu zjevně netrpí.

Námitka dovolatele, že mu soudem nebylo poskytnuto poučení podle pak vystihuje vady řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Touto vadou však řízení před soudy nižších stupňů postiženo není (a procesní postup soudu se tak nepříčí ani závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. ), jelikož rozhodnutím odvolacího soudu zjevně nebyl popřen závěr, že založit rozhodnutí na tom, že jeden z účastníků neunesl důkazní břemeno, lze přijmout jen tehdy, byl-li účastník, v jehož neprospěch má být takto rozhodnuto, poučen podle ustanovení ; v posuzované věci totiž nebylo rozhodnuto na základě neunesení důkazního břemene účastníkem řízení, nýbrž na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu (srov. bod 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jenž za splnění dalších podmínek (nemožnost restituce in natura) umožnil poskytnutí právní ochrany dobrověrnému nabytí pozemku; pro poučení ve smyslu ustanovení tedy zjevně nebylo místa. Účastníka přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 90/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu ) v posuzované věci naplněny nejsou.

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolatelem označená otázka týkající se aplikovatelnosti ustanovení při rozhodování o nákladech řízení (které umožňuje soudu, jsou-li k takovému postupu splněny zákonné předpoklady, nepřiznat úspěšnému účastníku řízení náhradu nákladů), již proto, že podle ustanovení dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného 1), jenž se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého zástupce, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 714 Kč. Náklady žalované 2) pak představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

),

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (

http://nalus.usoud.cz

).

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 6. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu