Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4687/2017

-306

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Římskokatolická farnost Vratěnín

1) J. K.

, zastoupený JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 50, a

2) Česká republika – Státní pozemkový úřad

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774,

o určení vlastnického práva

, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2017, č. j. -278, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2017, č. j. -278, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. ledna 2017, č. j. -254,

se zrušují

a věc

se vrací

Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) – v řízení o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněném pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “) – potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. ledna 2017, č. j. -254, ve výroku I v tom správném znění, že „se zamítá žaloba, aby soud určil, že výlučným vlastníkem pozemku v katastrálním území V., a to v rozsahu původní parcely, je druhý žalovaný“; rozsudek byl potvrzen i v závislých výrocích II - IV o náhradě nákladů řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vycházel z téhož stavu jako soud prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou ( ), předmětný pozemek (jenž je nyní součástí parc. v k. ú. V.) představuje původní majetek církve ( ) a jako jeho vlastník je v katastru nemovitostí zapsán první žalovaný. Jemu byl tento zemědělský pozemek z vlastnictví státu, spolu s dalšími identifikovanými pozemky v katastrálních územích M. a V., převeden na základě kupní smlouvy, kterou (jako prodávající) uzavřel s Pozemkovým fondem České republiky dne 19. 10. 2006, s právními účinky vkladu vlastnického práva k 1. 11. 2006. I podle závěru odvolacího soudu se tak objektivně stalo v rozporu s blokačním ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “). S ohledem na to, že jak převodce (Pozemkový fond ČR) tak i první žalovaný coby nabyvatel byli při převodu pozemku v dobré víře, že jde o pozemek blokací dle nedotčený (opírajíce se i o ujištění dalších státních orgánů, jehož nesprávnost byla způsobena chybným údajem v katastrální mapě, jde-li o označení sporného pozemku), přihlížeje též k tomu, že jde o pozemek prvním žalovaným zemědělsky obhospodařovaný, jehož ztrátou vznikly by tomuto žalovanému jisté obtíže v jeho podnikání v zemědělské výrobě, se i odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že jde o okolnosti natolik mimořádné, které – i ve světle jím citované judikatury Ústavního soudu – v daném případě odůvodňují prolomení účinků ustanovení Uzavřel, že legitimní očekávání žalobkyně v obnovení vlastnického práva zde musí ustoupit nabytí nemovitosti v dobré víře prvním žalovaným, i proto, že také předpokládá toliko zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v rozhodném období a přiznává církvím také náhradu v penězích, zatímco újma, jež by vznikla prvnímu žalovanému ztrátou pozemku, by nemusela být tomuto účastníku plně kompenzována. Současně odvolací soud jako neopodstatněnou odmítl i argumentaci žalobkyně směřující vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

V podaném dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně (dovolatelka) kritizuje odvolacím soudem přijatý závěr o účincích blokačního ustanovení , jehož porušení – dle úvahy odvolacího soudu – v dané věci nemělo za následek absolutní neplatnost právního úkonu, kupní smlouvy. Citujíc i z judikatury Ústavního soudu (plenární nález ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. ), dovolatelka namítá, že na restituční nároky je třeba pohlížet jako na nároky primární, že samotná dobrá víra automaticky nevede k nabytí vlastnického práva, jestliže první žalovaný ani nebyl „dalším nabyvatelem“, nýbrž přímým účastníkem absolutně neplatného právního úkonu, odkazujíc v dané souvislosti zejména na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. ). Poukazuje i na smysl ustanovení a účel předchozí blokace historického církevního majetku ( ) akcentovaný i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. (uveřejněný pod č. 177/2013 Sb.). Okolnosti projednávané věci nepovažuje za nikterak mimořádné a uzavírá, že nic na tom nemění, podílely-li se na nezákonné dispozici s majetkem i jiné veřejnoprávní subjekty. Námitky uplatňuje i vůči současně napadeným výrokům o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že jako vlastníka předmětného pozemku určí druhou žalovanou, případně aby jej korigoval alespoň v části výroku o nákladech řízení, eventuelně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání žalobkyně projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „ “), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí vydáno před 30. 9. 2017).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( věta první ), ve lhůtě stanovené a obsahuje obligatorní náležitosti dle

Dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázek hmotného práva (zejm. právních důsledků porušení tzv. blokačního ustanovení při nakládání se zemědělskými nemovitostmi, jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. i judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věty první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zmatečnosti ( , a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

Podle , , ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (k jeho aplikaci srov. , ) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle ustanovení oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že smysl ustanovení (ve znění účinném do 31. 12. 2012) tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. ). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. ; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. ).

I judikatura Ústavního soudu (srov. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. ) sice připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného ustanovením , avšak i v intencích již výše odkazované judikatury, jež akcentuje význam dotčeného ustanovení jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srov. opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 38), musí závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. ).

Ačkoliv důvěra v souladnost postupu státu (jeho orgánů) se zákonem požívá, a to i v rovině ústavněprávní, právní ochrany (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. ), ve vztahu k blokačním účinkům ustanovení také rozhodovací praxe dovolacího soudu již vyslovila a odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků interpretovaného ustanovení, čili je bez významu i skutečnost, že k převodu majetku přispělo jednání Pozemkového fondu ČR jako převodce (jenž se případně opíral o nesprávné údaje poskytnuté mu jinými veřejnoprávními subjekty či orgány státu), ani skutečnost, že na základě takto – v rozporu se zákonem uzavřené smlouvy – byl proveden zápis /vklad/ vlastnického práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. ). Ani z toho plynoucí dobrá víra subjektu, na nějž měla být sporná nemovitost převedena, tedy k prolomení blokačních účinků ustanovení bez dalšího nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak srovnej zejm. nález ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. ). Přitakání tezi, že zapojení Pozemkového fondu ČR (vycházející případně i z nesprávných informací poskytnutých mu v tomto směru dalšími orgány státu) opodstatňuje prolomení blokace dispozic s historickým majetkem církví, by ostatně vzhledem k tomu, že na počátku nakládání s věcmi spadajícími do rozsahu bylo nutně povětšinou jednání státu, případně jiného subjektu veřejnoprávní povahy, jehož jednání by mělo zásadně vyvolávat oprávněnou důvěru ostatních kontrahentů, vedlo k naprostému vyprázdnění blokačního účinků daného ustanovení a popření jeho smyslu.

Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou reflektoval i soud dovolací (k tomu srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. ), bylo sice i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , bod 28, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. ). Jde ovšem o případy, kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění (v souladu se zásadou

nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet

), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“. Uvedený případ se proto odlišuje od situace, v níž neplatnost převodní smlouvy nepramenila z předchozího právního úkonu, nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle ustanovení obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení (k tomu opětovně srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , v nichž sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením).

Důvodem k přehodnocení uvedených závěrů nemůže být ani odvolacím soudem zmiňovaný institut finanční náhrady poskytované církvím podle ustanovení a násl. , jenž svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku /naturální restituce/ – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) nikterak nevylučuje ani nemodifikuje posouzení smlouvy o převodu majetku, uzavřené v rozporu s ustanovením , jako neplatné, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě pro případ, kdy by jí majetek, převedený v rozporu se zákonem, z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebyl vydán (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. ).

Jak již výše uvedeno, prolomení účinků blokace majetku dle zákona musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci náležející původně církvím převedeny (viz odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. ). Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ) jde zejména o situace, kdy nezákonně převedené pozemky měly by pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, kterou by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele (a kdy v podobných případech je třeba zvažovat, zdali je namístě konstatovat prioritu majetkového zájmu církevní právnické osoby, anebo zda je přiléhavější poskytnout ochranu nabyvateli dotčených objektů, arciže za striktního předpokladu jeho dobré víry). Okolnosti srovnatelné kvality však v projednávané věci dosud zjištěny nebyly a nelze za ně považovat ani odvolacím soudem současně zmiňované zemědělské obhospodařování předmětného pozemku prvním žalovaným (jde-li v případě realizovaných převodů zemědělských pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví jiných osob o okolnost běžnou a pravidelnou), či dosud ryze hypotetické úvahy o vážných důsledcích, jež mohla by ztráta tohoto jednoho konkrétního pozemku (z více zemědělských pozemků obhospodařovaných žalovaným) vyvolat v hospodářských poměrech tohoto účastníka.

Při poměřování újmy dotčených subjektů – činí-li tak současně soudy nižších stupňů – pak zajisté nelze ztrácet ze zřetele ani to, že nevydání konkrétního pozemku oprávněné osobě – v režimu – by nebylo možno jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek), zatímco újma vzniklá plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je v zásadě reparovatelná (zejm. prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení).

V této souvislosti sluší se připomenout i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jež dlouhodobě akcentují, že restituční nároky jsou nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, a kdy opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. , ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. , dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. ).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není.

Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, spolu s na něm závislým výrokem o nákladech řízení, zrušil ( ). Jelikož důvody rozhodnutí, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věty druhé ).

Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. dubna 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu