Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3813/2017

-109

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Římskokatolické farnosti Náměšť na Hané

1.

J. K.

, L.,

a

2.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2017, č. j. -88, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. dubna 2017, č. j. -88,

se

ruší

a věc

se

tomuto soudu

vrací

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. -54, určil, že vlastníkem ve výroku specifikovaného pozemku je Česká republika (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II. a III.) i soudním poplatku (výrok IV.). Vyhověl tak žádání žalobkyně, již považoval za osobu oprávněnou ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), jejímuž právnímu předchůdci – Nadaci ku zřízení samostatné duchovní správy v Loučanech – byl na základě zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, předmětný pozemek bez náhrady odňat. Převedl-li jej pak stát v roce 2011 do vlastnictví žalovaného 1., byla kupní smlouva realizující zmíněný převod uzavřena v rozporu se zákonem (srov. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 – dále jen „zákon o půdě“), pročež je ji třeba pokládat za neplatnou ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Uvedený závěr nezvrátí ani nezpochybněná dobrá víra 1. žalovaného v legálnost převodu, neboť, koliduje-li tato s vlastnickým právem původního majitele, je v intencích ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu zapotřebí upřednostnit právě ochranu práv dřívějšího vlastníka (resp. jeho právního nástupce), jelikož by v důsledku utrpěl bezesporu citelnější a významnější újmu na svých právech v porovnání se zásahem do ochrany dobré víry pozdějšího nabyvatele. S ohledem na shora vylíčené shledal nárok žalobkyně důvodným, pročež jejímu žádání vyhověl.

K odvolání žalované 2., s nímž se ve svém vyjádření ztotožnil i žalovaný 1., přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jenž je rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. -88, změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. – V.). Odvolací soud plně přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž vycházel, přičemž souhlasil i s posouzením dobré víry 1. žalovaného, pro niž mu přísluší patřičná ochrana. Nesdílel ovšem již názor okresního soudu na řešení kolize vlastnického práva původního vlastníka dotčeného pozemku a vlastnického práva nabytého v dobré víře 1. žalovaným. Vědom si závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , shledal v nyní projednávané kauze aspekty tak mimořádné povahy působící obzvlášť intenzivně ve prospěch ochrany dobré víry nabyvatele, na něhož byly objekty náležící původně církvi v rozporu se zákonem (§ 29 zákona o půdě) převedeny. Odkazuje přitom na individuální skutkové okolnosti, dobrou víru 1. žalovaného při nabývání vlastnického práva k pozemkům podpořenou jednáním katastrálního úřadu, právní jistotu zainteresovaných subjektů, i na dřívější nečinnost a absenci řádného uplatňování nároků ze strany žalobkyně, jež dle mínění odvolacího soudu jako církevní právnická osoba vznikla až sloučením jiných obdobných subjektů dne 8. 7. 2013, upřednostňuje tudíž ochranu práv 1. žalovaného jako dobrověrného nabyvatele. K vylíčenému v posledku dodává, že v daném případě nedošlo k porušení zákazu převodu ve smyslu zákona o půdě, jenž se dle jeho názoru vztahoval toliko na církve, náboženské řády a kongregace, ovšem nikoliv na nadace, pročež nelze aplikovat a a žalobě vyhovět.

Proti zmíněnému rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť odvolací soud se ve svém posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Konkrétně se jím prezentovaný náhled příčí nálezům Ústavního soudu sp. zn. i sp. zn. , jelikož znění zákona o půdě není možné vykládat jinak, než že se vztahuje i na vlastnictví dalších církevních právnických osob, jimiž může být i nadace zřízená pořízením pro případ smrti, jako tomu bylo u právní předchůdkyně žalobkyně. I její jmění tak lze označit za historický církevní majetek ve smyslu naposled vzpomínaného ustanovení. Dovolatelka též nesouhlasí s názory odvolacího soudu stran (dis)kontinuity církevních právnických osob, přičemž poukazuje, že jeho závěr o vzniku žalobkyně až ke dni 8. 7. 2013 není v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. . Oponuje i úsudku o své nečinnosti, poněvadž až do přijetí nebyly církevní právnické osoby zákonem legitimovány domáhat se svých práv na vyrovnání majetkových křivd u soudu. Za rozpornou s judikaturou Nejvyššího soudu (především odkazuje na rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. ) pak dovolatelka považuje rovněž úvahu preferující pozdějšího nabyvatele dotčených nemovitostí s odkazem na jeho dobrou víru na úkor původního vlastníka (resp. jeho právního nástupce – zde žalobkyně). Vzhledem k řečenému navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že bude jako věcně správné potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Na dovolání lze nahlížet jako na přípustné, neboť odvolací soud se při hodnocení souladu kupní smlouvy s ustanovením § 29 zákona o půdě a posouzení důsledků jeho porušení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud ve své judikatuře konstantně akcentuje smysl právě citovaného ustanovení zákona o půdě, jímž rozumí především ochranu původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srovnej kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. , a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 25). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 165, a již jmenovaný nález sp. zn. , bod 38, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. ). Uvedená východiska ostatně reflektuje i odvolací soud, nicméně má za to, že nyní posuzovaný spor vykazuje takové zvláštní aspekty, pro něž je zapotřebí od shora vylíčených tezí odhlédnout.

I judikatura dovolacího soudu s odkazem na ojedinělý případ v rozhodovací praxi Ústavního soudu (jeho nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. ) připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného § 29 zákona o půdě. Akcentujíc ovšem i shora připomenutý význam citovaného ustanovení, jakožto nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví (srovnej opět zejména nález pléna Ústavního soudu sp. zn. , bod 38), konstatuje, že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. , jež obstálo i v přezkumu před Ústavním soudem – viz jeho nález ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. ).

Povahu takové skutečnosti jsoucí s to způsobit výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení však ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu nelze přiznat odvolacím soudem prosazované dobré víře žalovaného 1. spoléhajícího na soulad jednání státu se zákonem ani jeho důvěře opírající se o počínání katastrálního úřadu, který v rozporu se zákonem provedenou změnu vlastnického práva zapsal do katastru nemovitostí, neboť postačila-li by k prolomení rozebíraného dispozičního omezení právě participace subjektu veřejnoprávní povahy, byl by § 29 zákona o půdě takřka zbaven jakýchkoliv účinků (k řečenému viz kromě shora citovaných též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , jímž byla zamítnuta ústavní stížnost brojící proti posledně jmenovanému rozhodnutí). Uvádí-li pak odvolací soud, že upřednostnění ochrany v dobré víře nabytého práva 1. žalovaného na úkor restitučního nároku žalobkyně odůvodňuje mimo jiné dlouhodobá nečinnost dotčené církevní právnické osoby, pak zjevně opomíjí, že před přijetím církevní právnické osoby pro absenci restitučního předpisu nedisponovaly patřičným nástrojem, jenž by jim (původním vlastníkům) umožňoval domáhat se u soudu relevantně ochrany svého majetkového práva (k tomu srov. zejména závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. , anebo jeho rozsudek ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2017).

Jiné okolnosti, jež by v dané kauze navzdory rozporu uzavřené kupní smlouvy s § 29 zákona o půdě individuálně opodstatňovaly preferenci pozdějšího nabyvatele na úkor restitučního nároku původního vlastníka (srovnej například věc, v níž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. ), pak odvolací soud neuvádí.

Pochybuje-li dále krajský soud o povaze žalobkyně jako osobě oprávněné ve smyslu , jelikož citovaný předpis se dle jeho mínění vztahuje toliko na církve, náboženské řády a kongregace, a nikoliv na nadace, nelze jeho výkladu přitakat ani v tomto směru. Jím přijatý závěr totiž neodpovídá dikci ani účelu ustanovení , jež za osoby oprávněné považuje vedle registrovaných církví a náboženských společností též právnické osoby založené nebo zřízené jako jejich součást, či za účelem podpory jejich činnosti (srov. a c/ ). Judikatura i komentářová literatura pak připouští, aby takovými subjekty byly i nadace, jakožto jedna z forem právnických osob, v níž se také (poněvadž zákon č. 50/1874 ř. z. neznal zvláštní, či dokonce výlučnou formu církevních právnických osob) historicky projevovala činnost církví (srovnej již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. , bod 127, nebo Jäger, P., Chocholáč, A.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář

. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 39). Ostatně i současný , o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (dále jen „ “), uznává jejich působení skrze právnické osoby založené podle jiných právních předpisů (srov. zákona o církvích a náboženských společnostech, či již zmiňované nálezy Ústavního soudu sp. zn. , bod 194, a sp. zn. , bod 55). Definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence dle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci v žádném veřejném rejstříku, tzn. jedná-li se o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu , je vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. ). V aktuálně projednávané věci pak není vyloučeno nahlížet na právní předchůdkyni nynější žalobkyně jako na historickou církevní právnickou osobu v intencích , její status je však nutné prověřit prizmatem úvah vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. .

Z uvedeného je zjevné, že úsudek odvolacího soudu, dle něhož k prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě vůbec nedošlo, neboť jeho účinky neomezovaly dispozice s majetkem dotčené nadace, a jejž prezentuje v samém závěru odůvodnění svého rozhodnutí, je přinejmenším předčasný. Z předem vylíčeného je též zřejmé, že krajským soudem vyzdvihované okolnosti nemohou opodstatnit prolomení blokačních účinků zákona o půdě v dané věci, pročež jeho právní posouzení nelze pokládat za souladné se vzpomínanou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud tedy přistoupil ve smyslu a 2 ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud je podle , části věty první za středníkem, ve spojení s v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 4. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu