Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1768/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, PSČ 120 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, advokátu, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako správci konkursní podstaty úpadce Mototechna, státní podnik „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 00 00 93 34, zastoupenému JUDr. Jiřinou Lužovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2012, č. j. -193, ve znění usnesení ze dne 19. dubna 2012, č. j. -201, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem vyhlášeným dnem 13. července 2011, datovaným 26. července 2011, č. j. -158 (správně „č. j. -158“), vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (Mototechna, státní podnik „v likvidaci“) nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení , a , o konkursu a vyrovnání (dále jen „“) – dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že by (úpadce) byl vlastníkem sporných nemovitostí, s tím, že „v příslušných výpisech z katastru nemovitostí je jako jejich vlastník evidován žalobce“.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č. j. -193, ve znění usnesení ze dne 19. dubna 2012, č. j. -201, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí zamítl.

Odvolací soud – vycházeje z ustanovení a z ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „“) – na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že k přechodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem ve vlastnictví České republiky na žalobce mohlo dojít pouze při splnění „tří kumulativních podmínek“, a to, že jejich vlastníkem byla k 23. listopadu 1990 Česká republika, že právo hospodaření k nim příslušelo (k témuž datu) národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly na obec (v hlavním městě Praze též na městskou část) a že k datu účinnosti zákona (tj. ke dni 24. května 1991) obce (popř. v hlavním městě Praze též městské části) se spornými nemovitostmi hospodařily.

V této souvislosti zdůraznil, že žalobce (ani jeho právní předchůdci) se spornými nemovitostmi k rozhodnému datu nehospodařil, neboť tyto byly součástí oploceného areálu úpadce, který je užíval ke své činnosti (a to již od roku 1976 prostřednictvím svého právního předchůdce). Pojem „hospodaření s věcí“ přitom soudní praxe chápe jako faktické nakládání s věcí, které zahrnuje jak držbu věci, tak i nakládání s věcí v souladu s právními předpisy, např. pronájem věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. ). Jelikož právní předchůdci žalobce (ani žalobce) právo hospodaření ke sporným nemovitostem nevykonávali, nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva k nim na žalobce a žalobce se tak nestal jejich vlastníkem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení

Dovolatel akcentuje, že splnil všechny podmínky určené ustanovením § 1 zákona, považuje přitom výklad dotčeného ustanovení odvolacím soudem za nesprávný. Uvádí, že „pokud by měl zákonodárce v úmyslu faktické právo hospodaření či nutnost, aby obec či městské části s věcmi fakticky hospodařily, toto spojení by v zákoně uvedl, to se však nestalo. Uvedený velmi přísný výklad by v podstatě vedl k tomu, že by nikdy nebyl uveden v praxi, neboť by neexistoval žádný majetek, u něhož by byly veškeré podmínky uvedené v ústavním nálezu a rovněž v napadených rozsudcích splněny, zejména podmínka faktického hospodaření s věcí na straně národních výborů a následně obcí a městských částí, a to nejen na straně žalobce, ale i jiných obcí České republiky. Skutečnost, že se pozemky nacházely v uzavřeném areálu, tedy dle názoru žalobce nemůže mít na jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům vliv, když úpadci nikdy právo vlastnické ani právo hospodaření k majetku státu nepříslušelo a k sepsání do konkursní podstaty mu nesvědčí ani jiné právo či skutečnost“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.

Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení ; není však důvodné.

, o úpadku a způsobech jeho řešení (), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen o konkursu a vyrovnání (. a ), s přihlédnutím k se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i , ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

Výkladem výše citovaného ustanovení zákona se Nejvyšší soud zabýval v rozsudcích ze dne 13. února 2013, sp. zn. , ze dne 30. května 2012, sp. zn. , ze dne 21. července 2009, sp. zn. , ze dne 12. června 2007, sp. zn. , ze dne 28. července 2000, sp. zn. a v usneseních ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. , ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. , ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. , ze dne 15. března 2011, sp. zn. a ze dne 7. října 2010, sp. zn. . V těchto rozhodnutích – a to i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (srov. nález ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. , jakož i usnesení ze dne 30. června 2011, sp. zn. ) − formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož požadavek, aby obec s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona (zde se spornými nemovitostmi) hospodařila, je nutno chápat tak, že realizovala práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru a nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím právo hospodaření. K tomu, aby byl požadavek hospodaření s věcí naplněn, bylo tedy nutno, aby příslušná organizace měla příslušný titul a aby s majetkem fakticky hospodařila. Nešlo přitom jenom o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci.

Skutečnost, že shora vymezené podmínky „hospodaření“ se spornými nemovitostmi splněny nebyly, dovolatelka (posuzováno podle obsahu dovolání) nezpochybňuje, zastávajíc názor, podle něhož takový výklad dotčeného ustanovení „jde mimo zákonný rámec daný “

V situaci, kdy žalobce neprokázal, že mu svědčí právo, které vylučuje soupis sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, není pochyb o tom, že nebyly splněny předpoklady pro vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, jak je Nejvyšší soud vymezil v rozsudcích ze dne 30. května 2002, sp. zn. a ze dne 24. září 2003, sp. zn. , uveřejněných pod čísly 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a podle kterých jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), je, že osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.

Z tohoto pohledu je tak právně nevýznamná argumentace dovolatele, podle níž „úpadci nikdy právo vlastnické ani právo hospodaření k majetku státu nepříslušelo a k zapsání do konkursní podstaty mu nesvědčí ani jiné právo či skutečnost“.

K možnosti odchýlit se při řešení otázky vlastnického práva ke sporným nemovitostem od stavu zapsaného v katastru nemovitostí, srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. . V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že vlastnické právo žalobce ke sporným nemovitostem bylo zapsáno do katastru nemovitostí (na základě „prohlášení“ městské části Praha 5 a městské části Praha 13) formou záznamu.

Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), dovolání podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními , a , když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání doručené soudu prvního stupně 30. května 2012), která podle ustanovení bodu 5, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) ve výši 504,- Kč; celkem činí 2.904,- Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. dubna 2014

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu