Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1242/2010

29

Cdo 1242/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, PSČ 120 00, proti žalovanému Bytovému družstvu Dejvice čp. 335 v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Václavkova 335/18, identifikační číslo osoby 60194855, zastoupenému JUDr. Alenou Dvořáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Vršovická 817/5, PSČ 101 00, o určení vlastnického práva a o uložení povinnosti převést bezplatně jednotku, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. -132, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, č. j. -91, zamítl žalobu o určení, že žalovaný je vlastníkem ve výroku označené jednotky (nebytového prostoru – dále jen „sporná jednotka“ nebo „sporný nebytový prostor“) a s ní spojeného spoluvlastnického podílu na budově č. p. 335 na pozemku parc. č. 185 v katastrálním území Dejvice, obci Praha (výrok I.), jakož i žalobu o uložení povinnosti uzavřít se žalobcem ve výroku specifikovanou smlouvu o převodu sporné jednotky na žalobce (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok), změnil jej ve výroku III. o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Vyšel přitom z toho, že:

1) Právní předchůdkyně žalobce uzavřela dne 1. září 1991 s tehdejším vlastníkem (Lidovým bytovým družstvem Praha) smlouvu o nájmu sporného nebytového prostoru.

2) Dopisy ze dne 28. ledna 1992 a ze dne 27. července 1992 požádala vlastníka o bezplatný převod sporného nebytového prostoru do jejího vlastnictví.

3) Lidové bytové družstvo Praha zaniklo rozdělením a jedním z jeho právních nástupců je i žalovaný. Na žalovaného přešlo vlastnické právo ke spornému nebytovému prostoru.

4) Po vkladu prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí převedl žalovaný spornou jednotku na vlastníky ostatních jednotek v budově. (Spolu)vlastnické právo vlastníků ostatních jednotek v budově ke sporné jednotce bylo vloženo do katastru nemovitostí.

Na takto ustaveném základě odvolací soud uzavřel, že žaloba o určení vlastnického práva žalovaného ke sporné jednotce nesměřuje proti všem v katastru nemovitostí zapsaným spoluvlastníkům sporné jednotky a proto není splněna ani podmínka pasivní věcné legitimace, ani předpoklad naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu ustanovení , (dále též jen „ “) [potud odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 1997, pod číslem 71]. Nedůvodnou pak odvolací soud shledal žalobu i v části, v níž se žalobce domáhá uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu sporné jednotky, a to taktéž pro nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť rozhodnutí o této žalobě by „založilo právní důsledky nejen pro žalovaného, ale i pro ostatní vlastníky jednotek a spoluvlastníky společných prostor v budově (jejich podíly by doznaly změny), jinými slovy bylo by rozhodováno o právním postavení osob, proti nimž žaloba nesměřuje“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení ), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel výslovně uvádí, že proti závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace ve vztahu k žalobě o určení vlastnického práva žalovaného ke sporné jednotce ničeho nenamítá.

Nicméně ve vztahu k žalobě o nahrazení projevu vůle dovolatel považuje závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace za nesprávný. Dovolatel se domáhal uložení povinnosti uzavřít s ním smlouvu o převodu sporné jednotky pouze vůči žalovanému. Tato povinnost svědčí pouze žalovanému, přičemž smlouvy, jimiž jednotku převedl na třetí osoby, dovolatel považuje za neplatné pro rozpor s ustanoveními a 24 , o vlastnictví bytů. Otázka, zda je žalovaný vlastníkem sporné jednotky, tak měla být řešena jako předběžná.

Dovolatel připouští, že uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním smlouvu o převodu sporné jednotky ovlivní „postavení osob, které jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastníci“, nicméně má za to, že závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace není správný.

Žalovaný považuje dovolání žalobce za nepřípustné, zdůrazňuje, že smlouvu o převodu sporné jednotky nemůže uzavřít, neboť není „vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí a takový výrok by byl nevykonatelný“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Dovoláním – posuzováno podle jeho obsahu ( ) – nebylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno ve výroku o zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalovaného ke sporné jednotce; proto rozsudek odvolacího soudu zůstal v tomto rozsahu dovoláním nedotčen a Nejvyšší soud závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace v řízení žalobě o určení vlastnického práva žalovaného ke sporné jednotce nepřezkoumával.

Dovolání směřující proti té části výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu sporné jednotky, Nejvyšší soud shledal přípustným podle ustanovení neboť řešení otázky pasivní věcné legitimace přijaté odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Odvolací soud založil svůj závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace na úvaze, podle níž by rozhodnutí o žalobě o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu sporné jednotky „založilo právní důsledky nejen pro žalovaného, ale i pro ostatní vlastníky jednotek a spoluvlastníky společných prostor v budově (jejich podíly by doznaly změny), jinými slovy bylo by rozhodováno o právním postavení osob, proti nimž žaloba nesměřuje“.

Z úvahy, podle níž by v případě úspěchu dovolatele „doznaly“ spoluvlastnické podíly vlastníků ostatních jednotek na společných částech budovy změny, lze usuzovat, že odvolací soud vycházel z toho, že (spolu)vlastníky sporné jednotky jsou vlastníci ostatních jednotek v budově (jinak by se převod sporné jednotky jejich práv dotknout nemohl). Jinými slovy odvolací soud – posuzuje otázku vlastnictví sporné jednotky jakožto otázku předběžnou (neboť povinnost převést spornou jednotku dovolateli lze uložit toliko osobě, která je jejím vlastníkem) – vyšel bez dalšího ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí, aniž se vypořádal s argumentací dovolatele, podle níž nedošlo k platnému převodu vlastnického práva ke sporné jednotce na třetí osoby a vlastníkem je stále žalovaný.

Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 21. prosince 1999, sp. zn. (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy číslo 5, ročník 2000, str. 142) vysvětlil, že rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti ( odst. l, odst. l , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky kdo je vlastníkem od stavu zapsaného v katastru. Možnost, že vlastníkem nemovitosti je subjekt jiný, než který je v katastru zapsán, vyplývá z posledně označeného zákona, který stanoví, že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po l. l. 1993 (účinnost ), je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti (srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2007, sp. zn. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Odvolací soud tudíž pochybil, vyšel-li při posuzování vlastnického práva ke sporné jednotce pouze ze stavu zápisu v katastru nemovitostí a nezabýval-li se argumenty dovolatele, podle nichž tento stav neodpovídá skutečnosti a vlastníkem sporné jednotky je žalovaný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ) napadený rozsudek podle věty za středníkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí, zda žalovaný je vlastníkem sporné jednotky, přičemž se vypořádá i s argumenty dovolatele o neplatnosti smlouvy o jejím převodu na vlastníky ostatních jednotek v budově, jakož i s námitkou žalovaného, podle níž jsou ostatní vlastníci v budově od roku 1995 v dobré víře, že jim svědčí vlastnické právo ke sporné jednotce. Dospěje-li k závěru, podle něhož vlastnické právo ke sporné jednotce svědčí žalovanému, posoudí, zda dovolateli svědčí i právo na její převod.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný ( část věty první za středníkem, ).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2011

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu