Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1849/2011

U S N E S E N Í

Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci

hlavní město Praha

,

IČ: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15,

o určení práva hospodaření k nemovitostem

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č.j. -132, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám JUDr. Petra Tomana, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č.j. -59, určil, že žalobci přísluší právo hospodaření k nemovitostem – pozemkům parc. č. 1422/8 (zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 275 m2), parc. č. 1422/9 (zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 39 m2) a parc. č. 2108/10 (ostatní plocha – ostatní komunikace, o výměře 73 m2), všem zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 2152 pro katastrální území U. a obec Praha – dále jen „předmětné pozemky“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. -132, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, změnil jej toliko ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel přitom ze zjištění, že původní vlastník předmětných pozemků F. A. st. jako prodávající uzavřel dne 10. 12. 1953 s kupujícím, Technicko a vodohospodářskými stavbami, n. p., kupní smlouvu, podle které přešly pozemky z jeho vlastnictví do vlastnictví státu. Právo hospodaření k pozemkům od počátku vykonávali právní předchůdci žalobce – zprvu Technicko a vodohospodářské stavební úpravy, n. p., později Zemědělské stavby Praha, n.p., z nějž toto právo přešlo na Zemědělský stavební podnik Benešov, státní podnik. Ten byl k 31. 10. 1995 (rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 25. 10. 1995, č. j. 6754/95-2010) zrušen bez likvidace a veškerý jeho majetek, práva, pohledávky a závazky byly převedeny delimitačním protokolem ze dne 30. 11. 1995 na žalobce. Současně vzal soud za prokázané, že žalobce i jeho právní předchůdci na předmětných pozemcích rovněž fakticky hospodařili. Zjistil, že k pozemkům byl v minulosti uplatněn restituční nárok podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), o němž negativně rozhodl Pozemkový úřad hl. města Prahy rozhodnutí ze dne 16. 3. 2004, č.j. PÚ 9071/93 (jež nabylo právní moci dne 14. 4. 2004).

Vycházeje ze zjištění, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci předmětných pozemků duplicitně zapsáni jak Česká republika (s právem hospodaření ve prospěch žalobce) tak i žalovaný (ten s odkazem na ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “), shledal odvolací soud na straně žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení práva ( – dále jen „ “). K věci samé pak uzavřel, že pozemky nemohly přejít z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce podle , jak žalovaný tvrdí, neboť k nim uplatnila nárok osoba oprávněná podle zvláštního předpisu ( ). K pozemkům, které tak zůstaly ve vlastnictví státu, měl právo hospodaření bývalý Zemědělský stavební podnik Benešov, státní podnik, a po jeho zrušení bez likvidace v roce 1995 právo přešlo na žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že vlastníkem předmětných pozemků je stát, a setrval na názoru, že pozemky přešly do jeho vlastnictví podle , a že tomuto přechodu nebránilo ani uplatnění restitučního nároku na vydání pozemků oprávněnou osobou. Za nesprávný označil i závěr odvolacího soudu, že právo hospodaření k pozemkům měl Zemědělský stavební podnik Benešov, státní podnik, a že ke dni jeho zrušení toto právo přešlo na žalobce, neboť ani delimitační protokol ze dne 30. 11. 1995 titulem vzniku tohoto práva být nemůže. Má za prokázané, že pozemky přešly do správy MNV Uhříněves již kupní smlouvou ze dne 10. 12. 1953, z čehož dovozuje, že bez dalšího později přešly do jeho vlastnictví podle Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Otázkou, za jakých podmínek přechází majetek státu do vlastnictví obcí podle ustanovení , se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Vždy přitom dovodil, že k přechodu majetku je zapotřební nejenom formální existence práva hospodaření, ale také fakticita tohoto hospodaření (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srovnej např. rozsudek ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. – všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu; z judikatury Ústavního soudu pak např. nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 131).

Zpochybňuje-li tudíž žalovaný závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětným pozemkům na něj nepřešlo podle pro překážku uvedenou v ustanovení citovaného zákona, přehlíží ty skutkové a právní závěry odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že právo hospodaření k předmětným pozemkům svědčilo nepřetržitě žalobcovým předchůdcům do 31. 10. 1995 (kdy přešlo na žalobce), kteří na těchto pozemcích také hospodařili. Tím je vyloučeno, aby měl k pozemkům právo hospodaření též MNV v Uhříněvsi, jak ostatně v této věci Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. , jímž odvolacím soudem dříve vydaný rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm se odvolací soud od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem nijak neodchýlil.

Již z těchto důvodů obstojí závěr, že vlastnictví předmětných pozemcích nepřešlo na žalovanou obec, neboť k přechodu nebyly splněny hned dvě ze tří podmínek uvedených v ustanovení , jestliže příslušnému národnímu výboru (MNV v Uhříněvsi) k 23. listopadu 1990 nesvědčilo právo hospodaření k pozemkům a s těmito pozemky ke dni účinnosti zákona (tj. k 24. květnu 1991) žalovaný (či příslušná městská část) fakticky nehospodařil. Námitky žalovaného vztahující se k závěru odvolacího soudu o aplikaci ustanovení se tak stávají bezcennými, neboť správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zvrátit nemohou.

Závěr odvolacího soudu, že MNV v Uhříněvsi k pozemkům právo hospodaření nevzniklo, je zde úzce svázán s konkrétními skutkovými zjištěními a usuzuje-li žalovaný na jeho nesprávnost zpochybňováním těchto zjištění, přehlíží, že tak lze činit nanejvýše prostřednictvím dovolacího důvodu podle , který mu však v dané věci k dispozici není. Jiné okolnosti o faktickém hospodaření s pozemky (jako další podmínky pro přechod věci z vlastnictví státu do obecního vlastnictví) pak ani netvrdí.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ( ) a dovolání proti němu tudíž přípustné není ( ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a , podle nichž je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobce v tomto řízení patří odměna advokáta ve výši 10.000,- Kč ( , , a , ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 5.000,- Kč ( téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), tj. celkem 6.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. dubna 2012

Mgr. Petr Kraus, v. r.

předseda senátu