Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3735/2013

22 Cdo 3735/2013

U S N E S E N Í

a) Mgr. J. M. a b) Z. M.,

1) Ing. J. B., 2) E. Š.,

oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o určení vlastnictví a o vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č. j. -272, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2013, č. j. -272,

se

ve výroku II.

ruší

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008, č. j. -151, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky domu a pozemků parc. č. 205 a 206 v P., a na základě vzájemné žaloby uložil žalobcům povinnost nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalovaným a určil, že vlastníky nemovitostí jsou žalovaní, a to každý z jedné ideální poloviny.

Podle soudu prvního stupně otec žalovaných, J. B. starší, smlouvou ze dne 16. 1. 1963 postoupil nemovitosti státu, který se za to zavázal vypořádat pohledávky peněžních ústavů a zlikvidovat nedoplatky na daních. Protože však J. B. starší byl v době uzavření smlouvy částečně zbaven svéprávnosti a ke smlouvě nebyl vyžádán souhlas jeho opatrovnice a smlouva nebyla dodatečně schválena, šlo o neplatný právní úkon. Smlouvou ze dne 25. 4. 1969 převedl Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 4 (dále „OPBH“) jako správce nemovitostí dům manželům V. a O. B.; pozemky jim dal do současného užívání. Kupní smlouva je opět neplatná, protože stát nebyl vlastníkem nemovitostí. Manželé B. nemohli vlastnické právo k nemovitostem ani vydržet, neboť v roce 1970 obdrželi žalobu současných žalovaných, kterou se žalovaní domáhali určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 16. 1. 1963, kupní smlouvy ze dne 25. 4. 1969 a dohody o dočasném užívání pozemků. Žaloba u nich musela vyvolat důvodné pochybnosti, zda jim nemovitosti skutečně patří a nadále nemohli být v dobré víře a jejich držba nemohla být oprávněnou. Smlouvou ze dne 28. 12. 1984 prodali manželé B. dům žalobcům. Těm pak OPBH smlouvou ze dne 29. 4. 1986 zřídil i právo osobního užívání pozemků. Ani tato kupní smlouva nemohla být platná, neboť „navazuje na neplatnou smlouvu ze dne 25. 4. 1969“. Žalobci nemohli vydržet vlastnické právo k nemovitostem, protože žalovaní se žalobou ze dne 29. 1. 1992 domáhali určení, že jejich otec byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí a domáhali se i neplatnosti následujících smluv a vydání nemovitostí. Doručením žaloby skončila dobrá víra žalobců, že jsou oprávněnými držiteli domu. Pozemky nemohli vydržet proto, že jim byly dány pouze do osobního užívání, a nemohli být v dobré víře, že jim patří.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců shora označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalobcům vyklizení předmětných nemovitostí a řízení o vzájemné žalobě na vyklizení nemovitostí zastavil s tím, že žalovaní v tomto rozsahu vzali svůj vzájemný návrh zpět (výrok I.). Ve výrocích o žalobách účastníků na určení vlastnického práva k nemovitostem rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).

O zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení rozhodl odvolací soud poté, co uzavřel, že rozsudek je v tomto rozsahu nepřezkoumatelný pro nedostatek důkazů. Soud prvního stupně se totiž nevypořádal vyčerpávajícím způsobem s „otázkou možného vydržení předmětných nemovitostí“, jestliže na nedostatek dobré víry „usoudil pouze s ohledem na určovací žalobu podanou žalovanými v roce 1970“. Podle odvolacího soudu byli manželé B. v době uzavření kupní smlouvy se státem v dobré víře, že na ně stát převádí vlastnické právo k nemovitostem. Otázkou zůstává „zda samotné žalobní tvrzení o neplatném nabytí předmětných nemovitostí státem skutečně přivodilo ztrátu dobré víry manželů B., zejména když je zřejmé, že B. předmětné nemovitosti užívali 15 let a investovali do údržby a oprav domu“. Soud prvního stupně pochybil, když se těmito okolnostmi nezabýval a neposuzoval chování B. během doby, po kterou nemovitosti užívali. Na existenci jejich dobré víry jako držitelů věci je možné usoudit jen prostřednictvím toho, zda a jak se toto jejich přesvědčení projevovalo navenek. Protože soud prvního stupně tak nevycházel z náležitě zjištěného skutkového stavu věci, uložil mu, aby provedl důkazy navržené žalobci k doložení tvrzení „o chování manželů B. projevujících navenek svůj oprávněný vztah k předmětným nemovitostem“.

Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, neboť mají za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka vydržení), která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a odvolací soud věc nesprávně právně posoudil ( ). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobní tvrzení o neplatném nabytí předmětných nemovitostí státem nepřivodilo u manželů B. ztrátu dobré víry, a to s ohledem na další užívání nemovitostí B. a jejich investice do údržby a oprav domu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. , dovozují, že posouzení toho, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska držitele. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečností, která objektivně mohla vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Další dokazování k následnému chování manželů B., kterým měli „projevit navenek svůj oprávněný vztah k předmětným nemovitostem“, nemůže nic změnit na skutečnosti, že podáním žaloby v roce 1970 ztratili manželé B. dobrou víru a přestali být oprávněnými držiteli. Navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nebo aby ho zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání namítli, že zrušující usnesení odvolacího soudu nelze napadnout dovoláním. Uplatňují argumenty k otázce své dobré víry i k uplatněným dovolacím důvodům. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhují, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože k vzniku vlastnického práva žalobců k nemovitostem mělo dojít před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 1. 1. 2013 a dovolací řízení o něm bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. , a Čl. II. bod 2. , kterými se mění , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnými osobami, a že je podle a 237 přípustné, neboť se odvolací soud při řešení otázky dobré víry oprávněného držitele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, usnesení odvolacího soudu přezkoumal, a to podle v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů. Dovolací soud poté dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Odvolací soud rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně s tím, že se soud prvního stupně nezabýval chováním manželů B. během doby, po kterou nemovitosti užívali, a neposoudil proto všechny okolnosti ke zjištění, zda byli i přes podání žaloby v roce 1970 vnitřně přesvědčeni, že předmětné nemovitosti drží právem. Proto označil rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný.

Dovolací soud již v předcházejícím rozsudku ze dne 21. června 2012, sp. zn. , vydaném v této věci, vysvětlil, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zaniká dobrá víra ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z dne 16. října 2007, sp. zn. , uveřejněný pod C 5472 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), a stejně jako ostatní z dále uvedených rozhodnutí na internetových stránkách www.nsoud.cz]. Není tedy rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod C 5472).

Dovolací soud dále doplňuje, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod č. C 1481).

S ohledem na citovanou judikaturu dovolacího soudu lze uzavřít, že pro posuzovanou věc je zásadní závěr, zda ke ztrátě dobré víry manželů B. mohlo dojít v důsledku podání žaloby v roce 1970. Jestliže v podané žalobě byly uplatněny skutečnosti způsobilé vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby, a jestliže tyto pochybnosti nebyly rozptýleny – objektivně vzato – okolnostmi, pro které byla žaloba vzata zpět, došlo na straně manželů Beranových ke ztrátě dobré víry a další jejich chování ve vztahu k nemovitostem není pro posuzování existence dobré víry rozhodné. I kdyby byli manželé B. nadále subjektivně přesvědčeni o svém vlastnickém právu a nemovitosti proto užívali a investovali do jejich údržby a oprav, rozhodujícím zůstává, že se na základě podané žaloby seznámili se skutečnostmi, které u nich objektivně musely vyvolat pochybnosti, že jim nemovitosti po právu patří.

Pokud odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným jen proto, že soud prvního stupně náležitě nezjistil skutkový stav, když neposuzoval chování manželů B. během doby, po kterou nemovitosti užívali, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle a 2 zrušil, a podle věta první věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm bude odvolací soud podle a vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2015 Mgr. David Havlík

předseda senátu