Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 823/2015

28 Cdo 823/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42 (s adresou pro doručování Územní pracoviště Plzeň, Radobyčická 14), proti žalovanému městu Starý Plzenec, IČ: 002 57 257, se sídlem ve Starém Plzenci, Smetanova 932, zastoupenému JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malická 11, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. listopadu 2014, č. j. -234, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :( )

Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení věty první ), neboť dovoláním vymezenou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí, řeší rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. ).

K otázce předpokladů, za nichž přechází majetek z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, lze z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 30. května 2012, sp. zn. (jež jsou – spolu s ostatními rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), v nichž se Nejvyšší soud přihlásil k názoru, že vedle formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, je významný též moment fatický, totiž aby obce s věcmi uvedenými v zákona také reálně hospodařily; nejde ovšem jen o hospodaření ve smyslu užívání věci (tj. např. výkon zemědělské činnosti), ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci.

Uvedená interpretace nekoliduje ani s judikaturou Ústavního soudu – viz např. nález ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 131, str. 461, a dostupný též na http://nalus.usoud.cz), jenž nevyloučil realizaci práva hospodaření i svěřením věci do dočasného užívání jinému subjektu (k tomu dále např. srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. ).

Polemika dovolatelky se závěry odvolacího soudu o naplnění podmínky realizace práva hospodaření (o „právním panství“ obce nad předmětnými pozemky či jejich přenechání jinému subjektu – jde-li o menší výměru zemědělské půdy obcí bezprostředně neobhospodařované) nese se pak vesměs v rovině kritiky skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti), jež není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska přípustnosti dovolání je tudíž bez významu i to, mají-li odvolacím soudem přijaté skutkové závěry (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů dle ) oporu v provedeném dokazování. Ovšem i k vadám řízení (provázely-li důkazní řízení) smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. ).

Zakládá-li odvolací soud rozhodnutí o přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví žalobkyně podle , na prokázání relevantních skutečností i ve vztahu k podmínce realizace práva hospodaření, nejde ani o nesprávné posouzení důkazního břemene účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. ) a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nekoliduje ani s dovolatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2010, sp. zn. , jež je usnesením o odmítnutí dovolání a jež vychází ze stavu, kdy se obci relevantní okolnosti o naplňování práva hospodaření prokázat nepodařilo.

Hypotetické tvrzení žalobkyně, že pozemky byly obhospodařovány jinými subjekty „svévolně“ či „z příkazu jiného orgánu než žalovaného“ (k němuž žalobkyně sama žádné důkazy neoznačila) má odvolací soud – s ohledem na výsledky provedeného dokazování – za vyvrácené.

Nadto sluší se poznamenat, že závěry o odvozeném užívání pozemků jiným subjektem z vůle žalované týkají se toliko zemědělských pozemků, zatímco v případě dalších pozemků (parc. č. 1230/15, parc. č. 1033/16 a parc. č. 1467/6, užívaných coby komunikace) je závěr odvolacího soudu o přechodu pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce (které ke všem předmětným pozemkům nesporně svědčilo právo hospodaření) založen na zjištění o jejich bezprostředním obhospodařování obcí a potřebnosti k plnění jejích úkolů, a to i k datu rozhodnému z hlediska naplnění zákonem stanovených podmínek (24. květem 1991).

Přes argumentaci o přidělení pozemků coby „veřejného statku“ dovolatelka relevantní okolnosti o naplnění některé ze zákonem stanovených výluk přechodu věci z majetku státu do majetku obcí (srov. ) ani netvrdí.

Je-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu