Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5609/2017

-22

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Přelouč, se sídlem v Přelouči, Masarykovo náměstí 48, IČO: 48159913, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) městu Přelouč, se sídlem v Přelouči, Československé armády 1665, IČO: 00274101, zastoupenému JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pradubicích, Teplého 2786 a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3 - Žižkov, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111 (s adresou pro doručování:Územní pracoviště v Hradci Králové, Horova 180), o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. září 2017, č. j. -195, takto:I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:(dle )

První žalovaný dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2016, č. j. -120, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2017, č. j. -141, jímž bylo v řízení zahájeném žalobou církevní právnické osoby podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „“) určeno vlastnické právo státu (České republiky) k pozemkům v katastrálním území P.

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení věty první , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. ).

Na dovolatelem položenou otázku, zda je oprávněná osoba ( ) legitimována k podání určovací žaloby podle i na základě tvrzení, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na obec podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (a kdy je obec v rozporu se skutečným stavem zaspána jako vlastník v katastru nemovitostí) dává judikatura dovolacího soudu jednoznačně kladnou odpověď (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , současně odkazující již na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , v nichž dovolací soud osvětlil smysl určovací žaloby podle Sb; dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , či nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , zejm. argumentaci pod bodem 293 odůvodnění). Nedošlo-li k přechodu vlastnictví nemovitostí z majetku České republiky do vlastnictví obce podle , zůstaly nemovitosti ve vlastnictví státu; představují-li nemovitosti současně původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, na nějž dopadá , pak v případě, že obec je zapsána jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí, může se církevní právnická osoba bránit právě žalobou podanou podle

Jiný závěr nelze dovodit ani z dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. (jenž byl publikován pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud sice uzavřel, že blokační ustanovení neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na kraje podle (stejně tak jako přechod na obce podle ), avšak nikterak jím nezpochybnil, že v případě sporných přechodů je církevní osobě (jež je oprávněnou osobou dle ) k dispozici zmiňovaná určovací žaloba dle

Důvodem k přehodnocení dosavadních závěrů ani v těchto případech nemůže být dovolatelem vyzdvihovaný institut finanční náhrady poskytované církvím podle ustanovení a násl. , jenž svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku – ke zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) nevylučuje ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou podle a posouzení realizovaného převodu (přechodu) prizmatem tehdy platných právních předpisů, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další (peněžní či naturální) náhrady oprávněné osobě pro případ, že by jí majetek, jenž byl na jinou osobu převeden (či na ni měl přejít) v rozporu se zákonem, nebyl vydán (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ).

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (a Ústavního soudu) se pak odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení otázky stran předpokladů vyžadovaných k přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle K nimž patří nejenom existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona reálně hospodařily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, č. 131, str. 461). Vycházeje i z citované judikatury Ústavního soudu, vyslovil Nejvyšší soud závěr, že pojem „hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako původní pojem „správa“ převzatý do , kdy je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy atd., a preferuje se proto skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoliv právní konsekvence termínu; požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily ke dni účinnosti cit. zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. , rozsudek ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ). Pojem „hospodaření“ podle lze pak chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, přičemž „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak – i podle výkladu Ústavního soudu – vyjádřil vůli převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. ).

Zajisté přitom nelze opomenout ani tu judikaturu Nejvyššího soudu, jíž byl opakovaně artikulován názor, že i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání může naplňovat znaky pojmu hospodaření tak, jak byly vyloženy shora; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, a to zejména na rozsudek ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , a rozsudek ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , v nichž dospěl k závěru, že za hospodaření s nemovitostmi se přitom dá považovat i jejich přenechání jiné organizaci do hospodaření (dle , o hospodaření s národním majetkem) nebo do užívání; dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. .

Rovněž ve výše citovaném nálezu, sp. zn. , Ústavní soud uzavřel, že obec s pozemky musí hospodařit a že dočasný institut hospodaření není neřádným hospodařením. Podle interpretace Ústavního soudu rovněž platí, že i když se nepodařilo prokázat hospodaření s nemovitostmi ze strany obce jako takové, nevylučuje se však hospodaření cestou svěření do dočasného užívání (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. ; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. ; rozsudek ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ).

Ani s touto naposled uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu ovšem v kolizi není, navazuje-li právní posouzení na zjištění, že na předmětných pozemcích reálně hospodařící zemědělské družstvo (a to jak k 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti ) tak činilo nikoliv na pokladě dočasného svěření pozemků do užívání (ze strany národního výboru či později obce), nýbrž z titulu časově neomezeného práva trvalého užívání ( , hospodářského zákoníku). K tomu přiměřeně srovnej např. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. , podle nichž „ … Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb. (účinným od 1. července 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření …“ V již shora odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , byly i tyto citované závěry přiměřeně aplikovány též v poměrech

Uzavírá-li odvolací soud – v souladu se shora citovanou judikaturou – že na prvního žalovaného vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohlo přejít, protože nebyly splněny všechny podmínky k tomuto přechodu zákonem vyžadované (viz interpretovaný ), je pro rozhodnutí nevýznamné, zda přechodu tohoto majetku bránila by též výluka uvedená v ustanovení (dle něhož jsou z přechodu do vlastnictví obcí vyloučeny ty nemovité věci s příslušenstvím, které jsou ke dni účinnosti tohoto zákona v trvalém užívání jiné než státní organizace, nejde-li o věci uvedené v zákona). Ryze akademické (bez vlivu na správnost rozhodnutí a tedy i přípustnost dovolání; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ) stávají se tak i úvahy dovolatele o právní povaze někdejšího zemědělského družstva, které mělo pozemky v trvalém užívání, kdy odvolací soud – navzdory jinému mínění dovolatele – své závěry v tomto směru neopírá toliko o „závaznost poznámky pod čarou k ustanovení “), nýbrž o interpretaci relevantních ustanovení tehdy platného předpisu – , hospodářského zákoníku, z nějž je patrno, že družstevní organizace byly považovány za jiné organizace než státní. Argumentace dovolatele závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. , v němž Ústavní soud ve zcela jiných souvislostech ustanovil některá kritéria pro rozlišení mezi veřejnou a soukromou institucí, není pro posouzení projednávané věci relevantní.

Závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo na žalovanou obec nepřešlo ani podle jiných ustanovení , konkrétně dle soudem zvažovaného ustanovení , jež zakládá přechod tzv. historického majetku obce, pak dovolatel již dovoláním ani nenapadá, stejně tak jako nepředestírá ani další otázky ve vztahu k jiným hypotetickým možnostem nabytí vlastnického práva obcí, ať již jde o nabytí odvozené či originární. Přitom platí, že rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. věty první ) a takto vymezeným důvodem je dovolací soud logicky vázán i při zkoumání přípustnosti dovolání.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto, zatímco žalobkyni, jež měla by na náhradu nákladů tohoto řízení jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 7. 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu