Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5762/2017

28 Cdo 5762/2017-466

USNESENÍ

Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov

1)

Česká republika –

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a

2)

Rybářství Třeboň Hld. a. s.

, IČO: 46678191, se sídlem v Třeboni, Rybářská 801, zastoupené JUDr. Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, za účasti vedlejších účastníků na straně druhé žalované:

1)

ODEON, a. s.

, IČO: 63486725, se sídlem v Brně, Josefská 425/25, a

2) JIVIS, a. s.

, IČO: 60849959, se sídlem v Táboře, 9. května 678/20, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. června 2017, č. j. -390, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Druhá žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou

nemá

žádný z těchto účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně druhé žalované

nemá

žádný z účastníků a vedlejších účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2016, č. j. -301, ve výroku pod bodem I, jímž tento soud – v řízení o žalobě podané církevní právnickou osobou podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „ “ – určil, že Česká republika je vlastníkem pozemků v katastrálním území L. u V., pozemků v katastrálním území P. u B., a pozemků v katastrálním území V. (dále jen „předmětné pozemky“).

Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku pod bodem I, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podala dovolání druhá žalovaná (dále jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu ) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda v řízení o žalobě podle soud zkoumá naplnění podmínek, za nichž lze ve smyslu cit. zákona v následujícím restitučním řízení vydat žalobci nemovitou věc, k níž se domáhá určení vlastnického práva státu, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dále dovolatelka nastolila i otázku dobré víry právnické osoby jednající kolektivním statutárním orgánem, při jejímž řešení – dle mínění dovolatelky – se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazujíc v této souvislosti zejména na rozhodnutí sp. zn. a ). Vedle toho pak dovolatelka vymezila i otázku, zda v řízení podle je uplatnitelná námitka vydržení, pokládajíc tuto otázku za otázku dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi dosud neřešenou. Jako dovolací důvod dovolatelka ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ) v jí vymezených právních otázkách.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „ “).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl formulován (a odůvodněn) závěr, že smyslem ustanovení bylo především překlenutí do té doby konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, a že odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny (či platně přejít) do vlastnictví jiné osoby, lze zpravidla hledat toliko v tehdy platných a účinných předpisech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aktivní legitimace k podání žaloby podle ustanovení se připíná k oprávněné osobě (tedy osobě splňující kritéria dle ust. cit. zákona), přičemž v takto iniciovaném řízení je pak rozhodující, zda předmětná nemovitost – v době před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv; zásadně tak v něm nelze řešit další otázky, jež byly by významné až v následujícím restitučním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. ) a pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti.

Pouze ve výjimečných případech, kde by pro to existovaly silné a přesvědčivé důvody, rozhodovací praxe připouští prolomení blokačních ustanovení ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012; , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012), přičemž závěr o platnosti nakládání s majetkem podléhajícím blokačním ustanovením musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , nebo již shora odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. , a ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. ; z judikatury Ústavního soudu srovnej např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. ).

V situaci, kdy v řízení o projednávané věci před soudy nižších stupňů nevyšly najevo skutkové okolnosti mimořádného významu a intenzity, pro něž by bylo namístě poskytnout právní ochranu osobám, na které byly předmětné nemovitosti náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny (a kdy v tomto řízení nevyšly najevo ani žádné další konkrétní okolnosti, jež by vylučovaly naturální restituci dotčeného majetku, přičemž dovolatelka není ani dobrověrným nabyvatelem předmětných nemovitostí – viz dále), se odvolací soud od shora uvedené judikatury nikterak neodchýlil, včetně té, v souladu s níž se nezabýval detailně dalšími otázkami, jež by mohly být případně významné až v následujícím (restitučním) řízení o vydání věci, mimo jiné i zmiňovanou otázkou naplnění podmínek podle ust.

Neobstojí argumentace dovolatelky, že při absenci podmínek dle ustanovení není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva státu a že i z tohoto důvodu nelze podané žalobě vyhovět, již proto, že žaloba dle ustanovení není preventivní určovací žalobou ve smyslu ustanovení , nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění a její podání nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). Přitom v řízení před soudy nižších stupňů dovolatelka rozhodné skutečnosti z hlediska aplikovatelnosti nyní akcentovaného ustanovení (jež se uplatňuje toliko v případě vydání věcí ostatními povinnými osobami podle ustanovení a d/ cit. zákona) ani netvrdila a na řešení této otázky tudíž rozhodnutí odvolacího soudu ani založeno není. Ostatně, řešení otázky, která organizační složka státu byla by příslušná k hospodaření s předmětnými pozemky [má-li jít o pozemky, jež mohou náležet do zemědělského původního fondu (srov. , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů) a takto by měly být přednostně nabídnuty Státnímu pozemkovému úřadu (srov. , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů), jak připouští i sama dovolatelka v jí podané replice k žalobkyní podanému vyjádření k dovolání] by v současné situaci byly ryze hypotetické a zcela předčasné. O určení povinné osoby k vydání pozemků ( ) nic nevypovídá ani okolnost, že za stát v tomto řízení vystupuje před soudem Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ( ), nikoliv Státní pozemkový úřad, podává-li se navíc ze spisu, že jde o dohodnuté jednání Úřadu podle a , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, na základě dohody, jíž s Úřadem (dne 15. 2. 2016) uzavřel právě Státní pozemkový úřad.

Závěr, že posuzovanou otázkou v řízení o žalobě oprávněné osoby dle bude v zásadě jen to, zda věc – před účinností zákona o majetkovém vyrovnání – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem, či nikoli (s dovětkem, že tato otázka nemá restituční charakter a na existenci eventuálního restitučního nároku nezávisí a že třetí osoby se nedostávají do postavení osob povinných, nýbrž teprve po eventuálním určení vlastnictví na straně státu je možno výzvu na vydání věci směřovat vůči němu), je přitom zastáván i v odborné komentářové literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 184).

V otázce dobré víry v nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem lze pak dovolatelce přisvědčit v tom, že dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž srovnej např. i dovolatelkou odkazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. ) se dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (a kdy v případě kolektivního statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů). Z tohoto pravidla však rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky, tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ).

Sluší se pak připomenout, že dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. ). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. ).

Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v tomto směru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. ).

Úvaha odvolacího soudu, jíž je podložen závěr o absenci dobré víry na straně nabyvatele zde privatizovaného majetku, jde-li o předmětné nemovitosti zákonem vyloučené z privatizace ( ), nepřiměřená evidentně není, jestliže ji odvolací soud – a to právě i s respektem ke shora uvedeným judikaturním závěrům – opírá o zjištění, že předmětné pozemky byly i v privatizačním projektu Státního rybářství Třeboň, s.p., výslovně (a tudíž i pro všechny tehdejší i následné členy statutárních orgánů zúčastněných právnických osob zcela zřetelně) označeny jako majetek, jenž byl „před rokem 1950 církevním majetkem“ nebo jako „původní církevní majetek“, přičemž na zpracování privatizačního projektu se tehdy podílely osoby z vedení tehdejšího státního podniku, jež se pak staly i členy statutárního orgánu druhé žalované, a které tak – objektivně posuzováno – mohly (a měly) mít vědomost o původu tohoto majetku, jenž nemohl být předmětem privatizace.

Otázka, v jakém rozsahu se dotčení členové statutárního orgánu přejímající akciové společnosti na zpracování privatizačního projektu reálně podíleli, a zda se s jeho obsahem dostatečně seznámili, není z hlediska dobré víry (jež musí být dána se zřetelem ke všem okolnostem) zásadní, stejně tak jako okolnost, zda poznámka vztahující se k původu předmětných pozemků musela vést k praktické jistotě o tom, že jde o majetek z privatizace vyloučený (postačí-li, že tato okolnost byla objektivně způsobilá vyvolat pochybnost o původu tohoto majetku a jeho způsobilosti být předmětem privatizace). Personální propojení privatizovaného podniku s druhou žalovanou, dle zjištění soudů nižších stupňů, přitom nebylo dáno toliko osobou J. H. (coby ředitele privatizovaného státního podniku), jak snad naznačuje dovolatelka v podaném dovolání, nýbrž i dalšími osobami, jež se dříve podílely na vedení státního podniku (J. B., M. H., O. Č., V. Š.) a jež se staly členy statutárního (či dozorčího) orgánu akciové společnosti přijímající i takto vadně privatizovaný majetek (viz zjištění soudu prvního stupně, odvolacím soudem i takto aprobované).

V poměrech projednávané věci není tak napadené rozhodnutí v rozporu ani s další judikaturou, na kterou dovolatelka odkazuje v podaném dovolání, tedy ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. , v němž se dovolací soud (toliko obecně) vyjadřuje k otázkám vydržení vlastnického práva a dobré víry, přičemž v dalším dovolatelkou odkazovaném rozhodnutí – usnesení ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , dovolací soud (tak jako odvolací soud v nyní projednávané věci) zdůraznil potřebu hodnocení toho, dostál-li držitel požadavku běžné opatrnosti, jde-li o dobrou víru a oprávněnost jeho držby.

Napadá-li pak dovolatelka způsob, jímž soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zpochybňujíc tak závěr o neexistenci dobré víry na její straně, směřují pak tyto její výtky již do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení být nemůže a prostřednictvím těchto námitek tudíž nelze založit ani přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ; k tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepřiléhavým ve skutkových poměrech projednávané věci je pak i odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, řešící otázku, za jakých podmínek lze mít za prokázanou skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy.

Na vyřešení poslední dovolatelkou předestřené právní otázky, zdali v řízení podle ustanovení lze efektivně uplatnit námitku vydržení, pak rozhodnutí odvolacího soudu – i s ohledem na výše uvedený závěr o absenci dobré víry dovolatelky [z něhož odvolací soud dovozuje i to, že vykonávaná držba pozemků nebyla oprávněná a nemohla tudíž vést k nabytí vlastnického práva vydržením ( , , , ve znění do 31. 12. 2013)] – již ani nezávisí a obecné úvahy odvolacího soudu o možnosti uplatnit vydržení ve věcech restitučních jsou i zde vysloveny toliko okrajově a nejde o nosné důvody rozhodnutí, jež byly by pro ně určující.

V dalších souvislostech zmiňovaných dovolatelkou se pak sluší připomenout i ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle nichž je na restituční nároky nutno pohlížet jako na nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, a kdy jiný výklad by jednotlivá blokační ustanovení, chránící restituenty, činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. , ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. , dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , či ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. ).

Přijetí názoru, že zapojení státu do procesu majetkových převodů jiným osobám, včetně zde posuzované privatizace dle , bez dalšího ospravedlňuje prolomení blokace dispozic s takovým historickým majetkem církví, by přitom – vzhledem k tomu, že nakládání s věcmi podléhajícími blokačním ustanovením ( , ) bylo povětšinou nutně provázeno i jednáním státu (případně jiného subjektu veřejnoprávní povahy) – rovněž vedlo k naprostému vyprázdnění blokačních účinků daných ustanovení a popření jejich smyslu (k tomu přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , jež obstála i při meritorním přezkumu v rovině ústavněprávní – viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. ).

Relevantní okolností (zde dokonce i při zjištěném nedostatku dobré víry dovolatelky v legálnost nabytí majetku) bez dalšího není (nemůže být) ani faktor plynutí času, kdy okolnost, že k privatizaci majetku (zahrnujícího i sporné nemovitosti) došlo již před téměř čtvrt stoletím, není v poměrech nikterak výjimečná a jde o okolnost spíše pravidelnou, a kdy uplatnitelnost nároku v režimu (obsahujícího i zmíněné ustanovení , jež dává možnost zpochybnit majetkové převody učiněné v rozporu s blokačními ustanoveními) i s takto velkým časovým odstupem bylo způsobeno prodlením zákonodárce s přijetím předpokládaného zvláštního právního předpisu o zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v rozhodném období, jež zajisté nelze klást k tíži žalobkyni.

Důvodem k přehodnocení dosavadních závěrů v tomto případě nemůže být ani dovolatelkou vyzdvihovaný institut finanční náhrady poskytované církvím podle ustanovení a násl. , jenž svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku /naturální restituce/ – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) nikterak nevylučuje ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou podle a posouzení realizovaného převodu (přechodu) prizmatem tehdy platných právních předpisů obsahujících zmíněná blokační ustanovení, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další (peněžní či naturální) náhrady oprávněné osobě pro případ, že by jí majetek, převedený v rozporu se zákonem, nebyl vydán. Naproti tomu újma, pokud vznikla osobám v důsledku neplatného převodu věci či vadnou privatizací, v zásadě reparovatelná je.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není, neboť relevantní otázky hmotného práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek (srov. ).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a v situaci, kdy dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) ve výši 714 Kč. Ve zbylých procesních vztazích mezi žalobkyní a první žalovanou (jež proti rozsudku nebrojila dovoláním) a žalobkyní a označenými vedlejšími účastníky (kteří se k dovolání druhé žalované ani nevyjádřili) nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno žádnému z těchto účastníků (vedlejších účastníků).

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 5. 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu