Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3217/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Provincie Řádu minoritů v ČR

České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, a 2)

CT CRESTYL s. r. o.

se sídlem v Praze 8 - Libni, Voctářova 2449/5, IČ 284 67 132, zastoupené JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. prosince 2013, č. j. -162,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. prosince 2013, č. j. -162,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 3. 10. 2012 [tedy před účinností , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) - dále jen „ “], domáhala, aby soud určil, že první žalovaná je vlastnicí pozemků parc. č. 6367/19, 6367/34, 6367/36 a 6367/37, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště Most, na listu vlastnictví č. 19313 pro obec M. a katastrální území M. II. Naléhavý právní zájem na tomto určení ve smyslu ustanovení spatřovala v tom, že podle ustanovení je povinnou osobou pouze Pozemkový fond ČR, Lesy ČR, stát, státní fond, státní podnik a jiné státní organizace. Za stavu, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastnice označených pozemků evidována druhá žalovaná, nemá žalobkyně jinou možnost, jak „dosáhnout postupu podle uvedeného zákona“.

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, č. j. -101, žalobě vyhověl a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 31.284,- Kč k rukám advokáta JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je od 26. 3. 2012 nástupnickou právnickou osobou historické právnické osoby s názvem Klášter minoritů v Mostě, která byla mj. vlastnicí pozemku parc. č. 1443 v obci M. na základě odhadního nálezu ze dne 31. 12. 1874 a úředního osvědčení purkmistrovského úřadu v Mostě ze dne 15. 1. 1875, přičemž tento pozemek přináležel k objektu kláštera na území města Mostu. Od roku 1946 měl tento pozemek propachtován Městský národní výbor v Mostě (dále jen „MNV“), který jej obhospodařoval, dne 5. 5. 1953 se rada MNV usnesla na výkupu církevních pozemků pro československý stát, mimo jiné i pozemku parc. č. 1443, dne 9. 7. 1953 rozhodl Okresní národní výbor Most podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), o výkupu tohoto pozemku pro československý stát s účinností od 1. 1. 1950 s tím, že o náhradě za tento pozemek bude rozhodnuto samostatně (k čemuž nikdy nedošlo), a v 60. letech minulého století byl pozemek použit k výstavbě nového města M., přičemž z něho byly odděleny mj. pozemky parc. č. 6367/19, 6367/34, 6367/36 a 6367/37, jak to vyplývá ze srovnávacího sestavení parcel provedeného Katastrálním úřadem v Mostě. Dne 1. 6. 1992 uzavřel Fond národního majetku ČR jako převádějící a město M. (dále též jen „město“) jako přejímající dohodu o bezúplatném převodu majetku, a to kulturního domu v M. a pozemku parc. č. 6367/34 (šlo o převod vlastnického práva k tomuto pozemku). Dne 23. 2. 1994 požádaly Technické služby města M. Katastrální úřad v Mostě o provedení změny vlastníka pozemků parc. č. 6367/19, 6367/36 a 6367/37, neboť podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “), přešly do vlastnictví města M. na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě ze dne 8. 9. 1993, a tato změna byla vyznačena v katastru nemovitostí. Na základě kupní smlouvy ze dne 25. 6. 2010 prodalo město M. pozemky parc. č. 6367/19, 6367/34, 6367/36 a 6367/37 (nacházející se v jeho centru) druhé žalované, která je zapsána jako jejich vlastnice v katastru nemovitostí. Na pozemku parc. č. 6367/19 se nachází zeleň a podzemní části stavby náležející hotelu, na pozemku parc. č. 6367/34 je postavena budova kulturního střediska „R.“, a na pozemcích parc. č. 6367/36 a 6367/37 se nachází zeleň a inženýrské sítě.

Soud prvního stupně dovodil, že nabyl-li účinnosti dne 1. 1. 2013, vyplývá „právo žalobkyně podat žalobu na určení vlastnictví státu nikoliv z obecného ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2013“ (dále jen „ “), ale z ustanovení , „kde naléhavý právní zájem na podání této žaloby podmínkou není“, a že „na straně žalobkyně existují skutečnosti, které jednoznačně svědčí pro její postavení“ jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení , jak z provedeného dokazování vyplynulo. Dále dospěl k závěru, že dohoda o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 6367/34 uzavřená dne 1. 6. 1992 mezi Fondem národního majetku ČR a městem M. je absolutně neplatná podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť je v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), který stanovil, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Vlastnicí tohoto pozemku je tudíž první žalovaná. Pro kolizi s ustanovením zákona o půdě nemohlo dojít ani k přechodu vlastnického práva k pozemkům parc. č. 6367/19, 6367/36 a 6367/37 z majetku České republiky do vlastnictví města podle , neboť přešly-li pozemky z majetku právního předchůdce žalobkyně na stát po roce 1948 odnětím bez poskytnutí náhrady, nepředstavují historické vlastnictví obce (viz nález Ústavního soudu sp. zn. ). Pakliže k přechodu vlastnického práva k těmto pozemkům na město nedošlo, jejich vlastníkem se nestalo, pročež je též následný převod těchto pozemků z města na druhou žalovanou na základě kupní smlouvy ze dne 25. 6. 2010 neplatným právním úkonem, a pozemky tudíž zůstaly ve vlastnictví první žalované (v tomto ohledu platí zásada, že nikdo nemůže druhému převést více práv, než sám měl). S námitkou žalovaných, že na straně města „existovala dobrá víra při nabytí pozemků, když je přebíral od státu, či o jejich vlastnictví „rozhodl katastrální úřad“, z čehož dovozovali, že město je nabylo vydržením, se soud prvního stupně vypořádal závěrem, že dobrá víra městu nesvědčila, neboť z korespondence právního předchůdce žalobkyně s městem vyplývá, že tyto subjekty jednaly o majetkoprávním vypořádání, k němuž nedošlo, a namísto toho město uzavřelo kupní smlouvu s druhou žalovanou, jíž sporné pozemky prodalo. Soud nepřisvědčil ani námitce první žalované, že jsou-li sporné pozemky v současné době zastavěny stavbou ve vlastnictví druhého žalovaného, nelze je žalobkyni podle vydat ani v případě, že by soud žalobě vyhověl. V tomto ohledu uvedl, že v řízení podle ustanovení tohoto zákona soud toliko zkoumá, zda věc z původního majetku církví přešla (byla převedena) z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením nebo ustanovením zákona o půdě; pokud by soud v tomto řízení zkoumal i další (všechny) podmínky pro vlastní vydávání nemovitosti, bylo by to nejen v rozporu s ustanovením , ale tímto postupem by nepřípustně zasahoval do správního řízení a pravomoci „pozemkového úřadu“.

K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. -162, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, dále jej změnil v nákladových výrocích tak, že žalobkyně a první žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 17.642,- Kč k rukám advokátky JUDr. Radky Konečné; dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na nákladech odvolacího řízení částku 15.280,- Kč k rukám advokátky JUDr. Radky Konečné.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení ve vztahu k pozemkům parc. č. 6367/19 a 6367/34 naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení V tomto ohledu odkázal na bod I. stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. , uveřejněného sdělením pod č. 477/2005 Sb., v němž byl zaujat právní názor, že „tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“. Dále připomněl, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není třeba prokazovat v případech, kdy tento zájem vyplývá z právního předpisu. Tím je i ustanovení , jehož smyslem je umožnit vydání věcí oprávněným osobám v případech, kdy jim na jejich vydání vznikl právní nárok, avšak tomuto vydání brání skutečnost, že věci nejsou zapsány ve vlastnictví povinné osoby ( tohoto zákona), ale ve vlastnictví třetí osoby proto, že byly v rozporu s blokačními ustanoveními , popř. (neplatně) převedeny nebo přešly z majetku státu do vlastnictví této třetí osoby. Jestliže však ustanovení stanoví, že věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek, přičemž v dané věci bylo zjištěno, že pozemky parc. č. 6367/19 a 6367/34 jsou zastavěny, pak i kdyby byly ve vlastnictví osoby povinné, tj. státu, nebylo by je možno žalobkyni vydat. Proto žalobkyni ani na základě požadovaného určení k těmto pozemkům „nemůže vzniknout právo na jejich převedení do jejího vlastnictví“, nemůže mít ani legitimní očekávání, že „na ni budou tyto dva pozemky převedeny“, a tudíž nemá ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva první žalované k nim, jelikož ani po tomto určení by nemohla pro sebe dosáhnout lepšího (nadějnějšího) postavení, než jaké má v současnosti. To platí tím spíše, že vlastnické právo druhé žalované k nim není mezi žalovanými sporné, přičemž druhá žalovaná tyto pozemky nabyla kupní smlouvou v dobré víře od města, které bylo jako jejich vlastník zapsáno v katastru nemovitostí.

Dále odvolací soud dovodil, že ve vztahu k pozemkům par. č. 6367/36 a 6367/37 má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení , neboť nejsou zastavěny. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl „při řešení předběžné otázky“ platnosti přechodu vlastnického práva z majetku České republiky na město k závěru, že k tomuto přechodu podle de iure došlo, jelikož ustanovení zákona o půdě „zapovídalo“ jen převod a nikoliv též přechod vlastnického práva k majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. Tyto pojmy „převod“ a „přechod“ jsou odlišnými právními instituty s jiným právním režimem a obsahem; zatímco v případě převodu vlastnického práva od původního vlastníka jde o nabytí derivativní, přechod tohoto práva je nabytím originárním. Stejně tak podle názoru odvolacího soudu nelze neplatnost tohoto přechodu dovodit z ustanovení , neboť to se vztahovalo pouze na věci z „vlastnictví“ České republiky, k jejichž vydání oprávněná osoba uplatnila nárok podle restitučních předpisů dříve, než k přechodu vlastnictví k těmto věcem došlo, tj. do 24. 5. 1991; opačný výklad by byl v rozporu s principem právní jistoty.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a důvodnost z ustanovení , tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka předně nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, podle nějž - pokud jde o pozemky parc. č. 6367/19 a 6367/34 - nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a naopak je přesvědčena o tom, že „její naléhavý právní zájem na požadovaném určení“ vyplývá přímo ze zákona, a to z ustanovení Dále vyslovila názor, že soud v rámci tohoto řízení není oprávněn zkoumat, zda jsou splněny další podmínky pro samotné vydání majetku, tedy ani otázku případné zastavěnosti pozemků, kterou zkoumá až „Pozemkový úřad“ či soud v řízení zahájeném podle ustanovení a Nesprávný je podle dovolatelky i závěr odvolacího soudu, že pozemek parc. č. 6367/19 je zastavěn, neboť jednak bylo úmyslem zákonodárce zabránit jen vydání pozemků zastavěných nadzemní stavbou, a kromě toho podzemní část stavby náležející hotelu č. p. 3 „není evidentně schopna samostatného užívání“, takže nebrání vydání tohoto pozemku. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, podle kterého ustanovení zákona o půdě zapovídalo toliko převod a nikoliv přechod vlastnického práva k církevnímu majetku, a že tedy vlastnické právo z první žalované přešlo platně na město. V tomto ohledu poukázala na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. , z nějž jednoznačně vyplývá, že absolutní neplatností, pokud jde o historický majetek církví, je stižen nejen převod, ale i přechod vlastnického práva na obce podle , z čehož dovozuje, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Za nesprávný dále dovolatelka považuje jeho právní názor, podle kterého nelze dovodit neplatnost přechodu vlastnického práva z první žalované na město ani z ustanovení , neboť odporuje judikatuře Ústavního soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. ), stejně jako jeho názor, že toto ustanovení vylučuje z přechodu do vlastnictví obce jen ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností tohoto zákona. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, eventuálně, aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. a část první, čl. II, bod 2. ) - dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( a 4 ), ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení , jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla výslovně vyřešena, a to, zda podala-li registrovaná církev nebo náboženská společnost před účinností žalobu o určení vlastnického práva státu k majetku, jenž původně náležel církvím nebo náboženským společnostem a který byl převeden nebo přešel z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, avšak soud o takové žalobě rozhoduje až po účinnosti tohoto zákona ( ), musí jako oprávněná osoba i po účinnosti tohoto zákona tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání proti výroku napadeného rozsudku o věci samé je opodstatněné.

Podle ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2013, žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Určovací žaloba ve smyslu ustanovení je žalobou preventivního charakteru, jež má místo jednak tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu s tím, že k příslušné nápravě nelze dospět jinak, jednak tam, kde účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu, přičemž právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1997, pod číslem 21, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. ). Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu.

Dovolací soud především nepovažuje za přiléhavé, pokud odvolací soud v posuzované věci vycházel ze závěrů uvedených v bodu I. stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. , uveřejněného sdělením pod č. 477/2005 Sb., v němž mimo jiné vyslovil, že „tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“, a že „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. Je tomu tak proto, že žalobkyně se podanou žalobou nedomáhá určení, že je vlastnicí předmětných pozemků, nýbrž určení, že jejich vlastníkem je první žalovaná; kromě toho je třeba poukázat na to, že již v průběhu řízení před soudem prvního stupně nabyl účinnosti

Ze stejných důvodů nelze v dané věci vycházet ani z pozdější judikatury Ústavního soudu ve věcech restituce církevního majetku (nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. ), v nichž připustil podávání tzv. určovacích žalob svého druhu (blížících se žalobám restitučním), majících za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce s přijetím zvláštního právního předpisu, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností (§ 29 zákona o půdě), a v nichž úspěšnost těchto žalob podmiňoval neexistencí právního předpisu upravujícího restituci církevního majetku a legitimním očekáváním církevních subjektů (jako trvajícímu a konkrétnímu majetkovému zájmu pod ochranou Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a d), jak též dovodil v bodech 79. až 91. plenárního nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , uveřejněného pod č. 242/2010 Sb.

V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podala žalobu o určení, že vlastnicí předmětných pozemků je první žalovaná, dne 3. 10. 2012; nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013.

Je tedy tudíž třeba vyřešit otázku, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila, a to, zda „její naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplývá přímo ze zákona, a to z ustanovení “.

Podle ustanovení oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

K otázce charakteru žaloby podle ustanovení se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. , v němž vyložil, že „žaloba podle tohoto ustanovení není preventivní určovací žalobou ve smyslu ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2013, nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srovnej

mutatis mutandis

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. )“. Nejvyšší soud v tomto rozsudku implicitně vycházel z názoru, že i když žaloba registrované církve nebo náboženské společnosti o určení vlastnického práva státu k majetku, jenž původně náležel církvím nebo náboženským společnostem, byla podána před účinností , avšak soud o takové žalobě rozhodoval po účinnosti tohoto zákona, nemusí již oprávněná osoba po účinnosti tohoto zákona prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení , a naléhavý právní zájem na takovém určení nezkoumá ani soud, to však za předpokladu, že účastníkem řízení je i stát (Česká republika), za který jedná příslušná organizační složka státu. Směřuje-li totiž žaloba podaná podle ustanovení k odstranění překážky uplatnění nároku na vydání věci z majetku státu, může tuto svou funkci plnit toliko za předpokladu, že bude výsledné rozhodnutí závazné též pro stát, jehož vlastnické právo je určováno.

Jestliže se v dané věci žalobkyně určovací žalobou podanou u soudu dne 3. 10. 2012, domáhá určení, že vlastnicí předmětných pozemků je první žalovaná, a jestliže již v řízení před soudem prvního stupně nabyl účinnosti , který neobsahuje žádná přechodná ustanovení, pak na danou věc již nelze aplikovat ustanovení , neboť podání takové žaloby výslovně zakotvuje v ustanovení , aniž by její úspěšnost podmiňoval prokázáním naléhavého právního zájmu na takovém určení. Ve vztahu k obecnému procesněprávnímu ustanovení je tudíž žaloba podle ustanovení zvláštní žalobou určovací povahy, k jejímuž podání oprávněnou osobu zmocňuje hmotné právo (zákon restituční); podle obecného procesního předpisu tak již od účinnosti (a to ani v probíhajícím řízení) nelze postupovat (jde o tzv. nepravou retroaktivitu právního předpisu - k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. , případně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. ).

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že neobsahuje-li žádná přechodná ustanovení, lze ustanovení aplikovat i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a probíhající po nabytí účinnosti tohoto zákona, s tím, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají zachovány.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při svém rozhodnutí v dané věci zcela nadbytečně a nesprávně zabýval otázkou, zda žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, a dovolací důvod uvedený v ustanovení tak byl naplněn, a protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výroku o věci samé, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( a odst. 2 věta první ), aniž se pro předčasnost zabýval dalšími námitkami v dovolání.

V dalším řízení soud přihlédne k závěrům, k nimž Ústavní soud dospěl v plenárním nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , uveřejněném pod č. 242/2010 Sb., a v nálezu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. .

Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( a část věty za středníkem ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. března 2016

JUDr. Olga P u š k i n o v á

předsedkyně senátu