Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2227/2017

22 Cdo 2227/2017

U S N E S E N Í

Mgr. K. K.

J. K.

, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2016, č. j. -110, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2015, č. j. -80, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku stavební parcely č. 209 přiléhající k pozemku stavební parcely st. 208 a oddělené od zbytku stavební parcely st. 209 podezděným plotem zaměřeným v katastru nemovitostí (tento se stává novou hranicí předmětných pozemků), v k. ú. M. u D., obec J., vše zapsáno Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Děčín, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. -115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že „napadený rozsudek dovolání připouští a v podstatě odkazuje na “, a že „podává dovolání z důvodů uvedených v a “ Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka má za to, že „napadený rozsudek dovolání připouští“; tomu však nelze přisvědčit. Jednak není v pravomoci odvolacího soudu rozhodovat o přípustnosti dovolání (to plyne mimo jiné i z ), jednak odvolací soud jen poskytl poučení, za jakých podmínek by podle zákona bylo dovolání přípustné.

Podle musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle nyní platného znění (podle ) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. ). Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví ). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. ).

V dané věci dovolání výslovně přípustnost nevymezuje; již to by postačilo k jeho odmítnutí. Polemizuje s hodnocením důkazů a uvádí, že žalobkyně nevěděla o nutnosti registrace dohody státním notářstvím a o tuto nevědomost opírá svou dobrou víru. Nicméně v této souvislosti neuvádí nic, co by založilo přípustnost dovolání; jen na okraj tak dovolací soud poznamenává, že v této části je napadené rozhodnutí v souladu s jeho judikaturou.

V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna, a má vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.

Posouzení, je-li držitel věci v dobré víře či nikoli, je vždy třeba hodnotit objektivně, nikoli pouze ze subjektivního hlediska samotného účastníka, a je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nemění nic ani to, že držitel bude nadále subjektivně v dobré víře; ke ztrátě dobré víry postačí, jestliže držitel při obvyklé opatrnosti mohl a měl dojít k závěru, že mu věc nepatří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl: „Oprávněná držba se tedy zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘ a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností… Omyl vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení platného v době, kdy se držitel ujímá držby, však omluvitelný není“.

V dané věci bylo zjištěno, že právní předchůdci účastníků se v roce 1988 dohodli na směně částí svých pozemků, vymezených „laickým náčrtkem“, a že matka žalobkyně měla provedení úpravy zajistit. Dohodu sjednával otec žalobkyně, který se v roce 1991 rovněž stal spoluvlastníkem nemovitostí a věděl tak o tom, že k registraci dohody o směně části pozemků nedošlo. Tímto zjištěním, stejně jako zjištěním, že o tom věděla i žalobkyně, jak vyplývalo z jejího dopisu žalované z 29. 11. 2006, je dovolací soud vázán (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. ). Za této situace je zřejmé, že matka žalobkyně ani její dědicové nemohli držet část pozemku parc. č. 209 v omluvitelném omylu; potřeba registrace smluv o nemovitostech vyplývala z jasného znění ( obč. zák. ve znění účinném v době uzavření směnné smlouvy). Odkaz na „právní chaos“ počátkem 90. let minulého století tu neobstojí; to, že vlastnické právo k nemovitosti nelze převádět samotnou smlouvou, ale je třeba úřední akt – ať již registrace státním notářstvím či vklad práva do katastru nemovitostí, platí již od dob obecného z roku 1811 a jde o obecně známou skutečnost. Ostatně směnná smlouva byla uzavřena již v roce 1988.

Vzhledem ke všem těmto okolnostem není úvaha odvolacího soudu, že žalobkyně či její předchůdci nebyli již pro nedostatek registrace smlouvy a vědomost o něm oprávněnými držiteli podle § 130 odst. 1 obč. zák. a že tak nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva podle § 134 odst. 1 obč. zák., v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani není zjevně nepřiměřená.

To, že strany se podle uzavřené směnné smlouvy zachovaly, svědčí pro jejich držbu, a snad i pro subjektivní dobrou víru, nikoliv však pro dobrou víru objektivní, potřebnou k vydržení.

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2017

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu