Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1694/2018

28 Cdo 1694/2018-347

USNESENÍ

Římskokatolické farnosti Herálec

1) obci H.

, se sídlem v H., zastoupené Mgr. Františkem Málkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2786,

2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, a

3) Lesům České republiky, s.p.

, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO: 42196451, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. , o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2017, č. j. -313, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í : (dle )

První žalovaná, obec H. (dále též jako „dovolatelka“), dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 21. dubna 2017, č. j. -256, ve výrocích pod body I a V, kdy výrokem I bylo částečně vyhověno žalobě církevní právnické osoby o určení vlastnického práva státu [ , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. – dále jen „ “] k pozemkům v kat. území H. identifikovaným ve výroku I rozsudku okresního soudu, zatímco výrokem V bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvními dvěma žalovanými. Změněn byl rozsudek ve výroku VII o povinnosti první žalované zaplatit soudní poplatek (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „ “; k tomu a contr. srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. ).

Předně, na dovolatelkou položenou otázku, zda je oprávněná osoba ( ) legitimována k podání určovací žaloby podle i na základě tvrzení, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na obec podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (a kdy je tak obec v rozporu se skutečným stavem zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí) dává judikatura dovolacího soudu jednoznačně kladnou odpověď (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , současně odkazující již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , či rozsudek ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , v nichž dovolací soud v obecné poloze osvětlil i smysl určovací žaloby podle K otázce účelu určovací žaloby dále srov. např. i nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , zejm. argumentaci pod bodem 293 odůvodnění, přiměřeně pak např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ).

Přitom nejde o závěr, jenž byl by v judikatuře dovolacího soudu jakkoliv rozporný. K argumentaci dovolatelky závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. , sluší se připomenout, že jím byla řešena otázka aktivní věcné legitimace církevní právnické osoby k podání obecné určovací žaloby v době absentující restituční právní úpravy. V současně odkazovaném rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. (jenž byl publikován pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud sice uzavřel, že blokační ustanovení neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího ve vlastnictví státu na kraje podle (obdobně, jak již dříve uvedl v případě posuzovaného přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obcí, byly-li k takovému přechodu naplněny všechny zákonem vyžadované podmínky; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), avšak nikterak jím nezpochybnil, že v případě sporných přechodů je církevní osobě (je-li oprávněnou osobou dle ) k dispozici právě i určovací žaloba podle uvedeného zákona (k tomu aktuálně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ).

Důvodem k přehodnocení dosavadních závěrů ani v tomto případě nemůže být dovolatelkou vyzdvihovaný institut finanční náhrady poskytované církvím podle ustanovení a násl. , jenž svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) nevylučuje ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou podle a posouzení realizovaného převodu (přechodu) prizmatem tehdy platných právních předpisů, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další (peněžní či naturální) náhrady oprávněné osobě pro případ, že by jí majetek, jenž byl na jinou osobu převeden (či na ni měl přejít) v rozporu se zákonem, nebyl vydán (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , či opětovně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ).

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (a Ústavního soudu) se pak odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení otázky stran předpokladů vyžadovaných k přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle K nim patří nejenom existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona reálně hospodařily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, č. 131, str. 461). Vycházeje i z citované judikatury Ústavního soudu, vyslovil Nejvyšší soud závěr, že pojem „hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako původní pojem „správa“ převzatý do , kdy je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy atd., a preferuje se proto skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoliv právní konsekvence termínu; požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily ke dni účinnosti cit. zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. , rozsudek ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ). Pojem „hospodaření“ podle lze pak chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, přičemž „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak – i podle výkladu Ústavního soudu – vyjádřil vůli převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. ).

Jistě přitom nelze opomenout ani tu judikaturu Nejvyššího soudu, jíž byl opakovaně artikulován názor, že i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání může naplňovat znaky pojmu hospodaření tak, jak byly vyloženy shora; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, a to zejména na rozsudek ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. , a rozsudek ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , v nichž dovolací soud dospěl k závěru, že za hospodaření s nemovitostmi lze považovat i jejich přenechání jiné organizaci do hospodaření (dle , o hospodaření s národním majetkem) nebo do užívání; dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. . Rovněž ve výše citovaném nálezu sp. zn. Ústavní soud uzavřel, že obec s pozemky musí hospodařit a že dočasný institut hospodaření není neřádným hospodařením. Podle interpretace Ústavního soudu rovněž platí, že i když se nepodařilo prokázat hospodaření s nemovitostmi ze strany obce jako takové, nevylučuje se však hospodaření cestou svěření do dočasného užívání (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. ; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. ; rozsudek ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ).

Ani s touto naposled uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu ovšem v kolizi není, navazuje-li jeho právní posouzení na zjištění, že na předmětných pozemcích reálně hospodařící zemědělské družstvo (a to jak k 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti ) tak činilo nikoliv na podkladě dočasného svěření pozemků do užívání (ze strany národního výboru či později obce). Dle zjištění odvolacího soudu v dané věci přitom absentuje nejenom prvek faktický (reálné hospodaření ze strany obce), nýbrž již i samo formální právo hospodaření (uzavírá-li odvolací soud, že od roku 1950 místní národní výbor předmětné pozemky ve své správě neměl).

Argumentace dovolatelky nesoucí se pak v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), v dovolacím řízení (v němž je dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů) není relevantní. K revizi úvah soudů nižších stupňů, jež pohybují se v rovině skutkových zjištění, Nejvyšší soud podle účinné procesní úpravy povolán není, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10 odůvodnění). Otázka rozložení důkazního břemene mezi účastníky je pak sice povahy právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. ), dovolací soud nicméně nedospívá k závěru, že by se soud odvolací odchýlil od ustálené judikatury, dle níž je to obec jako procesní strana, jež se dovolává účinků jí příznivé právní normy, kdo nese důkazní břemeno ohledně znaků jednotlivých skutkových podstat přechodu majetku upravených v zákoně č. (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. ; k základnímu pravidlu o dělení důkazního břemene obecně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. ).

V rovině zvažovaného právního posouzení tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , na něž taktéž odkazuje dovolatelka v podaném dovolání a jimiž dovolací soud v žádném směru nepopřel shora citované judikatorní závěry, ať již jde o hmotněprávní otázky týkající se zákonem vyžadovaných předpokladů přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce, či o procesní otázku důkazního břemene k prokázání v tomto směru určujících skutkových okolností. Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani dovolatelkou konstruovaná otázka, „zda absence (či nedoložení) platného právního titulu bez dalšího vylučuje faktické hospodaření dovolatelky (obce) s předmětnými pozemky ve smyslu “ [a kdy námitka dovolatelky, že „soud nevzal v úvahu, že dovolatelka vystupovala vůči ostatním osobám s vědomím svého vlastnického práva, což bylo z jejich strany akceptováno“, jde-li o stav v době rozhodné pro zákonem předpokládaný přechod věci dle , tj. k 24. 5. 1991 Sb., se zakládá na tvrzení, jež nekoresponduje odvolacím soudem zjištěným skutečnostem].

Konečně na řešení dovolatelkou položené otázky o povaze návrhu obce na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ( ) a na jeho základě provedeného záznamu do katastru nemovitostí (zda jde o právní úkony porušující blokační ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012; dále jen „zákon o půdě“) rozhodnutí odvolacího soudu – v situaci, kdy se uzavírá, že vůbec nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce – objektivně nezávisí. Přitom není pochyb o tom, že při splnění zákonem stanovených podmínek přecházel definovaný majetek státu do vlastnictví obcí

ex lege

a že samotné podání návrhu ze strany obce pak nelze kvalifikovat jako právní úkon zakládající převod takového majetku, jenž mohl by být posuzován prizmatem blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě; tato otázka však v kontextu učiněných skutkových zjištění zcela ustupuje do pozadí. Rozhodnutí odvolacího soudu tak není nikterak v rozporu ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn ), přičemž obecné konstatování odvolacího soudu, že „žalobkyně se jako vlastník započala chovat až později“ (tj. po účinnosti zákona o půdě, obsahující zmíněné blokační ustanovení), doprovázené odkazem na § 29 zákona o půdě, nutno vnímat spíše jako argument okrajovaný a podpůrný (v tom směru, že ani případný právní úkon učiněný po účinnosti zákona o půdě nemohl by mít za následek převod věci na stát), přičemž správnost navazující úvahy odvolacího soudu, že ani případnou držbu pozemku ze strany žalované obce tak nelze kvalifikovat jako držbu oprávněnou (pro absenci dobré víry obce, že jí pozemky po právu patří, tedy že obec – se zřetelem ke všem okolnostem – byla v dobré víře, že v případě předmětných pozemků byly naplněny všechny podmínky tvrzeného přechodu dle ), pak dovolatelka již ani nenapadá.

I z takto uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (přičemž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o poplatkové povinnosti účastníka a o náhradě nákladů řízení, je dovolání vyloučeno již podle a i/ ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle věty první, , a a právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, neboť dovolání první žalované bylo odmítnuto a žalobkyni, jež se k dovolání nevyjádřila, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 9. 2018

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu