Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3200/2016

28 Cdo 3200/2016

U S N E S E N Í

Římskokatolické farnosti Lodhéřov

,

IČ 608 20 985, se sídlem v Jindřichově Hradci, Kostelní 74, zastoupené JUDr. Lubošem Průšou, advokátem se sídlem v Písku, třída Národní svobody 32/11, proti žalovaným 1.

obci Lodhéřov

, IČ 002 47 014,

se sídlem v Lodhéřově 168, zastoupené JUDr. Pavlem Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, a 2.

Lesům České republiky, s.p.

, IČ 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, s adresou pro doručování: Krajské ředitelství České Budějovice, Dobrá Voda u Českých Budějovic, Sadová 2388/19,

o

určení vlastnického práva státu

, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2016, č. j. -164, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované 1. na nákladech dovolacího řízení částku 3.400 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Zahradníka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2.

nemá

žádný z nich

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 13. 10. 2015, č. j. -122, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva České republiky k vypočteným pozemkům v katastrálním území L. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Soud konstatoval, že předmětné nemovitosti byly právní předchůdkyni žalobkyně jako jejich vlastníku v červnu 1949 bez náhrady odňaty státem, k 1. 10. 1949 je nabyla žalovaná 1. coby přídělce, po zrušení obcí ke konci roku 1949 se pak jejich vlastníkem stal opět stát a konečně v roce 1991 přešly z vlastnictví České republiky do majetku žalované 1., a to podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Oproti názoru žalobkyně, jež svou legitimaci k podání projednávaného návrhu odvíjí z , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), uzavřel soud, že uvedenému přechodu nemohl být na překážku , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), neboť posledně zmíněné ustanovení zapovídalo toliko převody, a navíc nabylo účinnosti až 24. 6. 1991, tj. poté, co se žalovaná 1. stala vlastníkem sporného majetku.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. -164, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu okresního, že k přechodu vzpomínaných pozemků na žalovanou 1. došlo ke dni 24. 5. 1991, přičemž blokační ustanovení v zákoně o půdě se stalo účinným až posléze a již nastalý přechod nebylo s to zvrátit. Dále zdůraznil, že podmínky předvídané byly v řešené věci vskutku naplněny, neboť předmětné nemovitosti byly ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví žalované 1. Přídělová byla sice vyhotovena orgánem k tomu příslušným až v dubnu 1950, nicméně dle § 17 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělců dnem převzetí držby, k němuž v posuzované kauze došlo již počátkem října 1949. Přídělcem pak jednoznačně byla obec Lodhéřov, nikoli příslušný místní národní výbor, jak dovozovala žalobkyně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž uvádí, že restituční předpisy přijímané v letech 1990 a 1991 představovaly komplexní celek, pročež nelze přikládat excesivní význam skutečnosti, že nabyl účinnosti o měsíc dříve než Dovolatelka dále akcentuje, že obec Lodhéřov počala činit úkony směřující k zápisu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí až v roce 2000, kdy již šlo bezpochyby o majetek blokovaný, a příslušný návrh je tak nutné považovat za absolutně neplatný (jednak s ohledem na porušení režimu blokace, jednak pro rozpor s dobrými mravy). Odvolací soud rovněž pochybil, dovodil-li, že sporné pozemky byly obci před jejím zánikem účinně přiděleny, neboť relevantní přídělová zněla ve prospěch místního národního výboru, nikoli žalované 1. Nebylo navíc náležitě prokázáno, že se obec Lodhéřov před 31. 12. 1949 stala držitelem, a nelze tedy uvažovat o naplnění podmínek Pokud se žalovaná 1. držby ujala až po 21. 4. 1950, jak se domnívá dovolatelka, je napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. , neboť v takovém případě mohl sporný majetek na obec přejít toliko na základě , kterým se mění , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, a to ke dni 1. 7. 2000, tj. v době, kdy již bylo bezesporu třeba brát zřetel na omezení dispozic zavedené Z popsaných důvodů žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby přikročil též ke kasaci rozsudku prvoinstančního a kauzu vrátil k dořešení Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci.

K dovolání se vyjádřila žalovaná 1., jež reagovala na uplatněné dovolací námitky a navrhla podaný opravný prostředek odmítnout.

Žalovaný 2. ve svém vyjádření projevil souhlas s rozsudky soudů nižších stupňů, taktéž vznášeje návrh, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však přípustným není.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , vyložil, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec

ex lege

, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými statky v zákoně č. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Ač byl tento úsudek formulován ve věci, v níž bylo nabytí vlastnického práva obcí odvozováno od , lze jej obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku v režimu citovaného předpisu, jenž rovněž nastával

ex lege

ke dni 24. 5. 1991 (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. , a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. ).

Nadto se sluší připomenout, že jak v citovaném judikátu sp. zn. , tak v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , dovolací soud zdůraznil, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti ) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány , přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v daného předpisu nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce.

Akcentuje-li dovolatelka, že žalovaná 1. vyvinula úsilí k uvedení evidenčního stavu v katastru nemovitostí do souladu se stavem skutečným až po uplynutí více než 9 let ode dne, kdy na ni ze zákona přešlo vlastnického právo k předmětným pozemkům, postačí zmínit, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis do evidence nemovitostí v ve znění účinném do 28. 6. 2012 byla lhůtou toliko pořádkovou a s nesplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. ). Správnost nastíněného právního názoru byla přitom opakovaně konstatována též Ústavním soudem (srovnej kupř. jeho nálezy ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. , a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. ). Podání návrhu na deklaratorní zápis vlastnického práva, jež na obec přešlo

ex lege

, do katastru nemovitostí pak nepředstavuje právní úkon zakládající převod historického majetku církví reprobovaný , jejž by mohla s ohledem na normativní obsah tohoto ustanovení stíhat absolutní neplatnost. Konečně lze zdůraznit, že uvedené jednání, jež nikterak nemodifikovalo účinky přechodu pozemků na žalovanou 1., směřovalo toliko k promítnutí již nastalého majetkového přesunu do veřejné evidence, a postrádalo tedy způsobilost jakkoli se nepříznivě dotknout právní sféry žalobkyně; nelze je proto pokládat ani za rozporné s dobrými mravy.

Ve zbývající části svého dovolání žalobkyně toliko zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, konkrétně závěry, dle nichž bylo dostatečně prokázáno, že se žalovaná 1. před 31. 12. 1949 chopila držby daných pozemků a že přídělcem nebyl místní národní výbor, nýbrž obec Lodhéřov. Jelikož skutkový stav zjištěný v dosavadním řízení dovolacímu přezkumu podrobit nelze, nemůže jeho zpochybnění vést k formulaci otázky naplňující kritéria stanovená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. , a ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. ). Pokud dovolatelka namítá, že ujala-li se žalovaná 1. držby až po 21. 4. 1950, je závěr krajského soudu o přechodu pozemků na žalovanou obec ke dni 24. 5. 1991 v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. (neboť takový majetek měl přejít do vlastnictví obce až k 1. 7. 2000 na základě ), vychází ve svých úvahách z odlišného skutkového základu, než o jaký se při právní kvalifikaci opíral odvolací soud (jenž zcela zřetelně dovodil, že obec Lodhéřov do držby vstoupila již v říjnu 1949), a nevytyčuje tudíž právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání (viz obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. , a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. ). Ve světle shora připomenuté teze, dle níž (nejen z hlediska svého textu, nýbrž též účelu) přechodu majetku na obce či kraje nebránil, by navíc ani přitakání argumentu, že žalovaná 1. mohla sporné pozemky nabýt až ke dni 1. 7. 2000, samo o sobě nijak neohrožovalo správnost napadeného rozsudku.

Nejvyššímu soudu tak nezbylo než dovolání žalobkyně odmítnout pro nepřípustnost ( , věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalované 1. v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení má tedy žalovaná 1. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400 Kč. Naproti tomu žalovanému 2. náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobkyni Nejvyšší soud nepřiznal, jelikož daný účastník nebyl zastoupen advokátem či jiným zástupcem ve smyslu a kompenzaci hotových výdajů nepožadoval.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 1. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu