Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3949/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

statutárního města Karlovy Vary

LOBBY VARY s.r.o.

, IČO: 25219944, se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 8, Krosenská 531/4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované –

Diplomatický servis

, IČO: 00000175, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 816/49, zastoupený JUDr. Ivanem Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39,

o určení vlastnického práva

, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2015, č. j. -285, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2015, č. j. -285,

se zrušuje

a věc

se vrací

Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

II. Dovolání vedlejšího účastníka v části směřující proti výroku pod bodem I rozsudku

se

odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 30. května 2014, č. j. -204, Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu (podanou dne 21. 2. 2013), jíž bylo žádáno určení, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. 1709, jehož součástí je stavba č. p. (objekt bydlení), a dále pozemků p. č. 1706, p. č. 1710 a p. č. 1711, jehož součástí je stavba bez č.p/č.e – garáž, jakož i pozemků p. č. 1712 a p. č. 1713 (dále jen „předmětné nemovitosti“), vše zapsáno na LV č. 789 Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, pro obec a katastrální území K. V. (výrok I rozsudku); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. dubna 2015, č. j. -285, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných /shora označených/ nemovitostí (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti byly žalobci přiděleny rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III. – 233/49 ze dne 30. 12. 1949, o odevzdání konfiskovaného majetku obci, kdy jejich konfiskace byla provedena na základě dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. K 24. 5. 1991, tj. ke dni účinnosti , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “), byly nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky (ve správě federálního ministerstva zahraničních věcí); proto je v posuzované věci – jde-li o uvažovaný přechod věcí z majetku státu do vlastnictví obcí – vyloučena aplikace ustanovení

Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalující obce k 1. 7. 2000 na základě ustanovení , ve znění Odvolacím soudem přitom zůstal nezpochybněn předpoklad, že na shora označené rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 30. 12. 1949 o odevzdání majetku obci (jehož součástí je i seznam nemovitostí) lze pohlížet jako na rozhodnutí přídělové, jež mělo za následek nabytí vlastnictví obcí přídělem. Podle názoru odvolacího soudu pak k přechodu vlastnictví k přídělovému majetku obce podle postačí, že tento majetek byl k 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky (vztahuje se tedy i na někdejší majetek federace); tato podmínka byla v posuzované věci splněna (šlo o majetek ve vlastnictví státu, k němuž právo hospodaření vykonával Diplomatický servis). Jako nesprávnou tak odvolací soud odmítl argumentaci, že při navrácení majetku obcím, jenž byl majetkem federálním, je třeba postupovat podle , ve znění K uvedenému, s ohledem na odkazovanou judikaturu Ústavního soudu, odvolací soud dodal, že je vyloučeno, aby vlastnictví k historickému majetku obce nabyl stát znovu, a to i z pohledu ustanovení , ve znění , a že na závěrech o naplnění zákonných podmínek přechodu věci do vlastnictví obce (žalobce) podle zákona „nemůže nic měnit ani ta skutečnost, že kupní smlouvou uzavřenou 27. 9. 2012 (tedy ještě před 1. 4. 2013) byly předmětné parcely převáděny vedlejším účastníkem na žalovaného“.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná a také jí v řízení podporující vedlejší účastník.

Žalovaná považuje dovolání za přípustné podle ), odkazujíc se přitom na hlediska uvedená v tomto ustanovení, formulovaným ve vztahu k jednotlivým právním otázkám, na jejichž vyřešení rozsudek závisí; jako dovolací důvod uplatňuje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Rozsudku žalovaná vytýká, že se jím odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž se nemovitosti odevzdané do správy národním výborům po dni 1. 1. 1950 nestaly vlastnictvím obcí. V souzené věci je na základě podkladů ve spise zřejmé, že obec Karlovy Vary nemohla být ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť rozhodnutí, jimiž byly předmětné nemovitosti konfiskovány, byla následně zrušena výměrem Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 23. 3. 1949, zn. 562-16.III.1949-VIII-2, čímž zanikl i právní titul, na jehož základě mohly být nemovitosti odevzdány obci Karlovy Vary. Ve vztahu k těmto nemovitostem pak probíhalo řízení o restituci majetku k návrhu K. R. (syna původních vlastníků), které bylo skončeno teprve opatřením ze dne 17. 3. 1953, č. j. 295-27048-532/R 3, podle vyhlášky ministerstva financí č. 303/1952 Ú.I., a následně pak předmětné nemovitosti přešly jako nerestituované do správy Jednotného národního výboru Karlovy Vary, podle vládního , o správě národního majetku národními výbory. Rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III-233/49 ze dne 30. 12. 1949 tedy stát zjevně považoval za nicotné, jestliže nadále probíhalo řízení o restituci předmětných nemovitostí.

Dále žalovaná namítá, že pokud byly předmětné nemovitosti k 24. 5. 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, je vyloučeno, aby tento majetek přešel na obec podle k datu jeho účinnosti, či podle jeho novely Účelem tohoto zákona podle názoru žalované nebylo založit obcím nové nároky, nýbrž jen odstranit nedostatky původní právní úpravy, a proto i pro ustanovení platí, že do vlastnictví obcí nemůže přejít majetek ve vlastnictví čsl. federace. Přechod federálního majetku na obce byl upraven až , jenž novelizoval tak, že do něj vložil ustanovení . Řešení této otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje žalovaná za nekonzistentní. Ve vztahu k naplnění podmínek přechodu majetku podle současně namítá, že v řízení nebyl prokázán příděl předmětných nemovitostí žalobci ve smyslu , neboť žalobce nepředložil rozhodnutí o přídělu; rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy č. U III-233/49 ze dne 30. 12. 1949 podle názoru žalovaného není rozhodnutím přídělovým, nýbrž rozhodnutím o vyjmutí majetku z přídělového řízení a jeho odevzdání obci, tedy rozhodnutím „odevzdacím“; odvolací soud tedy existenci přídělu pouze předpokládal.

Konečně podle žalované odvolací soud porušil i ustanovení , , podle něhož je právo soukromé nezávislé na uplatňování práva veřejného, a kupní smlouva ze dne 27. 9. 2012, na jejímž základě žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, nemohla být proto dotčena , kdy navíc odvolací soud porušení ustanovení ani neodůvodnil, čímž porušil také ustanovení .

Proto žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba na určení vlastnictví zamítnuta. Současně žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.

Vedlejší účastník, Diplomatický servis, v jím podaném dovolání rovněž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda jsou předmětné nemovitosti historickým majetkem obce, tedy zda je žalobce nabyl do vlastnictví přídělem před 1. 1. 1950, stejně tak jako otázku nabytí vlastnictví podle ustanovení v situaci, kdy byly nemovitosti k 24. 5. 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky. Za nesprávné pak vedlejší účastník považuje i rozhodnutí o nákladech řízení, je-li právo na jejich náhradu přiznáváno statutárnímu městu coby veřejnoprávnímu subjektu s dostatečným odborným právním aparátem.

Žalobce považuje napadený rozsudek za správný a obě dovolání za nedůvodná. Přitom opakuje, že nemovitosti nabyl v roce 1949 přídělem na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, dodávaje, že na tom nemohlo nic změnit ani potomky původních vlastníků tehdy vedené restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., jež bylo ukončeno zamítnutím návrhu, nehledě na to, že podle dobové judikatury nelze žádat naturální restituci přiděleného majetku, ale toliko náhradu za něj. Předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví České republiky k 1. 7. 2000, nebyly tak nezbytné pro plnění jeho úkolů a jako takové – dle názoru žalobce – mohly přejít do vlastnictví obce podle Ustanovení zákona na danou věc nedopadá, nabyla-li obec majetek již podle jiných ustanovení, jak Nejvyšší soud uvedl také v rozhodnutí ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. . Za nedůvodnou považuje žalobce i kritiku nákladových výroků. Navrhl, aby obě dovolání byla odmítnuta.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen ), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodující pro tento dovolací přezkum.

Dovolání vedlejšího účastníka – v části směřující proti rozhodnutí ve věci samé – Nejvyšší soud odmítl jako podané osobou k němu neoprávněnou ( , ). Podle je k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován) účastník řízení. Pravidlo uvedené v , že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení; na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení nedopadá. Možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně upravuje a legitimaci k podání žaloby na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ; o oprávnění podat dovolání zákon mlčí. Z tohoto soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. , publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i právní teorie (srov. např.

Drápal, L., Bureš, J. a kol.

I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.1908) dovozuje, že k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není (nejde-li o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. , uveřejněné pod č. 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K dovolání vedlejšího účastníka (jde-li o jeho argumentaci vztahující se k věci samé) tak dovolací soud přihlédl jako k vyjádření vedlejšího účastníka k rozsudku odvolacího soudu, jenž je pak současně napaden dovoláním žalované, jež je k jeho podání oprávněnou osobou.

Dovolání žalované, která je zastoupena advokátem ( ), bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě ( ) a obsahuje náležitosti podle Dovolání je přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce dle , jde-li o majetek bývalé federace, jenž byl v rozhodné době užíván ke specifickým a nezastupitelným účelům).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu , jež provedl bez jednání ( věta první ), dospěl Nejvyšší soudu k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zmatečnosti ( , a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle .

Podle (ve znění ) do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (srov. ). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou u svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (srov. ). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (srov. ).

Podle (ve znění ) dnem 1. ledna 2014 přecházejí za splnění níže uvedených podmínek do vlastnictví obcí nemovité věci, které a) obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, b) byly ke dni 24. května 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, c) jsou ve vlastnictví České republiky ke dni podání žádosti obce podle odstavce 4, d) se ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona nenachází na území vojenských újezdů, e) se nenachází alespoň zčásti v pásmu do 50 metrů od státních hranic České republiky a f) jejichž seznam schválila svým usnesením vláda České republiky. Žádost o zařazení nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f) uplatní příslušná obec u příslušné organizační složky státu nebo státní organizace nejpozději do 31. března 2013; k žádostem uplatněným po uplynutí této lhůty nebude přihlédnuto; všechny přijaté žádosti je příslušná organizační složka státu povinna předložit vládě České republiky do 31. července 2013, včetně doporučení, zda nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f) zařadit či nikoliv (srov. ). Podání žádosti nezakládá právo obce na zařazení nemovité věci do seznamu podle odstavce 1 písm. f); vláda do seznamu nezařadí zejména nemovité věci, které stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí nebo v souvislosti s plněním svých funkcí nebo k plnění svých závazků vyplývajících z mezinárodního práva (srov. ).

V posuzované věci žalobce požaduje deklarování vlastnického práva k nemovitostem, jež měly být této obci přiděleny na podkladě označeného rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 30. 12. 1949 o odevzdání majetku obci (jehož součástí je i podrobný seznam odevzdávaných nemovitostí). Že i na takové rozhodnutí je zpravidla pohlíženo jako na rozhodnutí přídělové (jak uzavírají soudy nižších stupňů), koresponduje jak ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. ; ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. ; nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. ; spolu s dále citovaným rozhodnutími dostupné i na

www.nsoud.cz

), tak i Ústavního soudu (srov. zejm. nález ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, pod č. 127; nebo nález ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , uveřejněn tamtéž, sv. 65, č. 97), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové; pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického práva do pozemkových knih (tzv. intabulace práva vlastnického nebo provedení knihovního přídělu), ani hmotného odevzdání nemovitosti. Již samotné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy zakládalo vklad vlastnického práva pro obec, která se stala vlastníkem na základě tohoto rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku, přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy“. [Podle tohoto výkladu nelze než uzavřít, že o přídělový majetek ve smyslu jde i tehdy, byl-li majetek předmětem rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci, jež bylo vydáno na podkladě § 5 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., po vynětí majetkové podstaty z přídělového řízení rámcovým plánem podle vyhlášky Osidlovacího úřadu v Praze ze dne 23. července 1946, č. 1587/1946 Ú.l.I.]

Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí o odevzdání majetku obci nebylo vydáno před 1. 1. 1950 (ač je datováno 30. 12. 1949) a s ohledem na další okolnosti dovozuje, že předmětné nemovitosti byly majetkem státu, byly vyloučeny z konfiskace a přídělu a byly dány do správy příslušného národního výboru až po 1. 1. 1950 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření a najisto postavil, že majetek, s nímž národní výbory hospodaří, je majetkem národním, odevzdaným jim do správy), jde svou podstatou o námitky směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, pro které napadený rozsudek k dovolacímu přezkumu otevřen není (nelze podřadit dovolacímu důvodu dle argumentaci nesprávným právním posouzením věci, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V této souvislosti – s ohledem na žalobcem popisovaný skutkový stav – lze nicméně připustit, že příděl předmětných nemovitostí obci mohl být kontroverzní, došlo-li k němu za okolností, kdy předcházející rozhodnutí o konfiskaci nemovitostí byla zrušena a kdy nebylo ukončeno řízení o restituci majetku k návrhu potomka původních vlastníků, kdy je pak otázkou, nejde-li o vadu rozhodnutí, jež mělo být podkladem přídělu nemovitostí obci. K posuzování účinku vadných správních rozhodnutí z doby minulé lze pak odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, v nichž Nejvyšší soud uzavírá, že při přezkumu správních rozhodnutí nelze uvažovat v kategoriích jejich platnosti či neplatnosti, ale toliko případné nulity resp. nicotnosti /tzv. paakt/, a to v případě vad rozhodnutí natolik závažných co do „záporné kvality“, že není možné uplatnit presumpci správnosti rozhodnutí; přitom hodnotí zejména to, zda jde o správní akt vydaný v mezích pravomoci příslušného orgánu. O takovou situaci (absolutní inkompetenci rozhodujícího orgánu) však v dané věci nejde.

I s přihlédnutím k tomu, že účelem rozhodování Osidlovacího úřadu bylo administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví), lze případy takto přiděleného majetku řešit právě v režimu ustanovení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. , rozsudek ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , rozsudek ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. ). Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze principiálně řešit právě z pohledu ustanovení (a zásadně tak nepůjde o restituci historickému majetku obce, na nějž dopadá ustanovení § 2 zákona, ačkoliv obec formálně nabyla vlastnictví již před 1. lednem 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření), lze soudit právě i z toho, že šlo o majetek přidělený obci dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (srov. ). Přitom i podle důvodové zprávy k , jímž bylo ustanovení do tohoto obecního restitučního přepisu včleněno (srov. bod čtvrtý její zvláštní části), se podává, že „ustanovení mělo řešit (mimo jiné) situace, kdy obec na základě přídělu vydaného před 31. 12. 1949 vlastnické právo k nemovitostem nabyla, avšak do 31. 12. 1949 nebylo vlastnické právo zapsáno do pozemkových knih a katastrální úřady, právě s odkazem na posledně uvedenou skutečnost, odmítaly provést záznam vlastnického práva“.

Při výkladu ustanovení , ve vazbě na řešení otázky časové působnosti , vychází pak rozhodovací praxe dovolacího soudu principiálně z toho, že ustanovení představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. ) a tedy že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví státu k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely , provedené , tj. 1. červenec 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení („Do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti…., pokud jsou ve vlastnictví České republiky…“) a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi dovolacího soudu se ovšem také konstantně připomíná, že proces majetkových restitucí se neobejde bez výjimek (kdy i samotná otázka časové působnosti je poměrně komplikovaná a samotný text novely v tomto směru zcela jednoznačný není). V případech, kdy je předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, upřednostňuje rozhodovací praxe dovolacího soudu – byť spíše jako výjimku z obecného pravidla – tu interpretační variantu, podle níž se ustanovení na takový majetek bývalé federace nevztahuje, zejména pak na majetek, jež stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či dalších závazků vyplývajících z mezinárodního práva; za důležitý v této souvislosti Nejvyšší soud považuje také časový faktor, tedy kritérium plynutí času a nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a tedy zachování právní jistoty dosavadního vlastníka majetku (i jeho správce či nájemce); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , rozsudek ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. ; uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem – srov. např. usnesení ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. , usnesení ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. , či usnesení ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. .

Jak plyne z judikatury shora citované, bezvýjimečně tak Nejvyšší soud judikuje zejména v případě sporů obcí se státem o majetek, jenž byl ve správě státní příspěvkové organizace Diplomatický servis (do 30. 9. 1992 pod názvem Správa služeb diplomatického sboru) a kdy šlo typicky právě o majetek státu užívaný ke specifickým a nezastupitelným účelům, resp. k plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva (kdy se z hlediska činností Diplomatického servisu dá předpokládat, že provádí pro stát správu nemovitostí, vedoucí tím či oním způsobem k jejich využívání zahraničními misemi a kdy v rámci další činnosti spravuje i ten svěřený majetek, jenž není v určitém čase využitelný v rámci této hlavní činnosti, kdy tak může činit i na komerční bázi).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak také platí, že v případech, kdy obec uplatnila restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti a kdy neučinila návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku, stanovené téhož zákona, v jeho původním znění (jež se vztahuje i k nabytí vlastnictví podle cit. zákona), nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která toto vlastnictví v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. ; ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. , resp. usnesením ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. ).

V tomto směru nebyla judikatura dovolacího soudu dotčena ani pozdější rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. , nebo nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. ), jež se sice staví odmítavě k možnosti vydržení vlastnického práva státem v situaci, kdy obec nesplnila povinnost dle , avšak současně chrání dobrou víru třetích osob, které nemovitosti nabyly od státu po uplynutí zmíněné jednoroční lhůty.

K uvedenému sluší se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů připomenout, že žalobce žádá deklarování vlastnického práva k nemovitostem, jež na něj měly (jak tvrdí) přejít ex lege k 1. 7. 2000, avšak žalobu u soudu podal až 21. 2. 2013 (byť z pohledu novelizovaného ustanovení stalo se tak před uplynutím prekluzívní lhůty k 31. 3. 2013), tedy s časovým odstupem téměř 13 let a to v situaci, kdy státem zřízení příspěvková organizace Diplomatický servis (vedlejší účastník) již dříve nemovitosti (kupní smlouvou uzavřenou dne 27. 9. 2012 a schválenou dne 30. 1. 2013 ministerstvem financí) prodala žalované – společnosti LOBBY VARY s.r.o.

V takovém případě (neuzavřeme-li již, že převodce byl vlastníkem věci, resp. že toto vlastnictví mohl on sám či jeho nástupce nabýt originárně vydržením), může být významná i otázka nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (a to i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, resp. do 31. 12. 2014; k tomu srov. , ). V této souvislosti sluší se pak odkázat na aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu – v prvé řadě rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. , jímž dovolací soud – i se zřetelem na konstantní rozhodovací praxi všech senátů Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. či sp. zn. ) – překonal dříve zastávaný názor o nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy.

Tedy ani závěr odvolacího soudu, že uzavření kupní smlouvy (v době předcházející podání žaloby na určení vlastnického práva) na vlastnickém právu žalobce (o jehož deklarování žádá s odstupem téměř 13 let od nabytí účinností , navzdory povinnosti plynoucí z ustanovení , byť ve svém původním znění – před novelou provedenou šlo o

lex imperfekta

– „nemůže nic změnit“, bez dalšího (zejména bez posouzení dobré víry nabyvatele) neobstojí.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu, jak vidno shora, správné není a nejsou dány podmínky ani pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu s oběma závislými nákladovými výroky zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věty první ).

Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí ( ), neshledávaje ovšem ani dříve závažné důvody pro vydání takového rozhodnutí.

V důsledku zrušení výroků o nákladech řízení již jako rozhodnutí závislých na rozhodnutí ve věci samé ( věty třetí ) stává se bezpředmětným i dovolání vedlejšího účastníka v části směřující proti tomuto výroku rozsudku; proto se jím již dovolací soud samostatně nezabýval.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný ( věty první za středníkem, ).

V konečném rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. listopadu 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu