Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2590/2024

28 Cdo 2590/2024-508

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému statuárnímu městu Brno, identifikační číslo osoby 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2023, č. j. -451, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2024, č. j. -500, takto: I. Dovolání sezamítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. -401, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2021, č. j. -426, Městský soud v Brně (dále i jen „soud prvního stupně“) určil, že Česká republika (s příslušností hospodaření pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) je vlastníkem pozemků parc. č. 829/4,829/5, 829/6, 829/7 a 829/8, všechny v katastrálním území Veveří (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za řízení (výrok III).

2. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že do katastru nemovitostí bylo k předmětným pozemkům zapsáno vlastnické právo žalovaného na základě nabývacího titulu – vzniku práva ze , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „ “ nebo jen „zákon“). [Takto zapsaný stav považuje žalobkyně za rozporný se stavem skutečným, namítajíc, že předpoklady pro přechod pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obce nebyly splněny, a požaduje nápravu podanou určovací žalobou.]

3. Maje za prokázané, že předmětné pozemky v rozhodné době (k 24. 5. 1991, kdy vstoupil v účinnost) užívalo a obhospodařovalo bytové družstvo (jeho členové a nájemci družstevních bytů) coby vlastník bytového domu, k němuž pozemky přiléhají, a nikoliv žalovaný, považoval soud prvního stupně za vyloučené (pro absenci podmínky faktického hospodaření obce), aby k přechodu pozemků do vlastnictví žalovaného došlo podle Podle soudem prvního stupně učiněných zjištění předmětné pozemky nepředstavují ani historický majetek žalovaného (jenž do vlastnictví obce přecházel dle ) a se zřetelem na zjištění, že „k předmětným pozemkům se toliko připravovalo přídělové řízení a nebyl předložen žádný důkaz o tom, že přídělové řízení proběhlo“, neměl soud prvního stupně za naplněné ani předpoklady pro přechod pozemků do vlastnictví žalovaného podle (jako tzv. další přídělový majetek obcí). Ovšem i v případě proběhnuvšího přídělového řízení – dodává soud prvního stupně – přechodu pozemků do vlastnictví obce v daném případě bránila by zastavěnost pozemků (nejde o pozemky nezastavěné ve smyslu ), neboť tvoří funkční celek se stavbami bytových domů postavenými v rámci družstevní bytové výstavby a se stavbami řadových garáží postavenými v 80. letech minulého století. Žalovaný nenabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům ani vydržením, neboť nedržel předmětné pozemky po zákonem stanovenou dobu v dobré víře, že mu patří (že byly naplněny podmínky pro přechod věci do jeho vlastnictví).

4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. -451 (ve znění opravného usnesení ze dne 8. 8. 2024, č. j. -500), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

5. Odvolací soud vzal za správný soudem prvního stupně učiněný závěr, že předmětné pozemky nepřešly do vlastnictví žalovaného podle (pro absenci podmínky faktického hospodaření obce) a že nejde o historický majetek obce (přecházející dle ). Po zopakování dokazování revidoval soudem prvního stupně učiněný závěr, že nejde ani o majetek přídělový, vycházeje z jiného zjištění, totiž že předmětné pozemky byly žalovanému přiděleny podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Přes zjištění o přídělu nemovitostí považoval však závěr, že pozemky nepřešly do vlastnictví žalovaného ani podle za správný, se zřetelem k současně aplikovanému zákona, v jehož světle jde o pozemky zastavěné (tvoří-li podle současně aprobovaného zjištění funkční celek se stavbami bytových domů a garáží umístěnými na sousedních pozemcích). Žalovaný nenabyl vlastnické právo ani vydržením (ke dni podání žaloby nedržel pozemky po zákonem stanovenou dobu a po jejím podání již podle soudu nelze hovořit o držbě oprávněné).

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené, a dále pak i na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné považuje dovolatel posouzení, že i v případě nemovitostí přecházejících do vlastnictví obce dle lze aplikovat ustanovení tohoto zákona, jež se podle jeho mínění vztahuje toliko k nemovitostem představujícím historický majetek obcí, přecházejícím do vlastnictví obcí podle zákona; uvedená otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dále dovolatel zpochybňuje i závěr o funkční souvislosti předmětných pozemků se stavbami na sousedních pozemcích coby překážky přechodu nemovitostí do vlastnictví obce, namítaje, že pozemky neslouží jen obyvatelům přilehlých bytových domů a garáží, že mohou být dotčeny veřejným užíváním a funkčně souviset i s jinými (dalšími) pozemky a stavbami v dané lokalitě; v tomto směru považuje odvolacím soudem učiněný závěr za rozporný s jím odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a pro nedostatečné odůvodnění za obtížně přezkoumatelný. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním navrhl odložení právní moci napadeného rozsudku.

7. Žalobkyně podala k dovolání nesouhlasné vyjádření, považujíc napadený rozsudek z důvodů v něm uvedených za správný. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.

8. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

9. Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí (rozsudku) odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou – žalovanou obcí, za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti ( ).

10. Dovolání je přípustné podle (když pro ně jinak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v ), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu (dle obsahu dovolání jen proti jeho meritornímu výroku), jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení dovoláním vymezené otázky hmotného práva (použije-li se ustanovení , rozšiřující výklad pojmu „zastavěný pozemek“, i při zkoumání podmínek přechodu pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle tohoto zákona), jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla výslovně řešena.

11. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení , jež provedl bez jednání ( věty první ) a v hranicích právní otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.

12. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle , věta první, ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

14. Podle ustanovení přecházejí do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

15. Podle přecházejí do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle .

16. Podle se pro účely tohoto zákona za zastavěné pozemky považují též a) pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek, b) pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou.

17. Podle přecházejí do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2.

18. Ustanovením došlo k uskutečnění obnovy vlastnických vztahů k tzv. historickému majetku obcí. Jeho smyslem byla restituce majetku obcí, jehož vlastníky byly obce ke dni 31. 12. 1949 a jenž jim byl – s účinností od 1. 1. 1950, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů – zestátněn. Účelem později přijatého , jímž bylo do včleněno ustanovení , bylo (mimo jiného) vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí až po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí (jak patrno i z dikce odstavce 2 tohoto ustanovení), případně těsně před tímto datem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. ). Dalším z důvodů přijetí tohoto zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin; byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. ). Úprava zakotvená v , ve znění , se vedle majetku uvedeného v tedy vztahuje i k majetku, jenž byl dle tam zmíněných zákonů obcím přidělen, aniž by jej však nabyly před koncem roku 1949 do svého vlastnictví (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ).

19. K výkladu se vyjádřil Ústavní soud i v nálezu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. , v jehož důvodech uzavírá, že „restituce historického majetku byla v založena právě na ‚pouhém‘ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle je pouhým doplňkem restituce podle a přechodu podle (srov. výslovnou dikci i. f. ‚pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo ‘)“. Přitom již v usnesení ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 14/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v souvislosti s výkladem , Ústavní soud akcentoval i interpretační význam ustanovení zákona, dle nějž se považuje za zastavěný i takový pozemek, jenž tvoří se stavbou jeden funkční celek. Konstatoval, že jestliže obsahuje legální definici pojmu zastavěný pozemek, přičemž její použití omezuje pouze pro účely uvedeného zákona, při její interpretaci z toho vyplývá nutnost jejího odlišení od významu daného pojmu, jak je obsažen v jiných právních předpisech (z odborné literatury k tomu viz také Kišš, P. Restituce majetku obcí, 1. vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005, s. 41).

20. Jestliže tedy zákonodárce rozsah přídělového majetku (z hlediska typového), jenž do vlastnictví obcí přechází dle , determinoval i prostřednictvím výslovného odkazu na nemovitosti vyjmenované v až d) tohoto zákona, přičemž podle , přecházejí do vlastnictví obce pozemky nezastavěné, je nutné, aby při posouzení (ne)zastavěnosti pozemku i pro účely aplikace byl tento pojem interpretován v souladu se zákonnou definicí obsaženou v [jenž pojem zastavěného pozemku vymezuje – jak jazykově vyjádřeno – „pro účely tohoto zákona“]. Takový výklad ostatně konvenuje i účelu zákona a historii jeho vzniku (k tomu viz i důvodovou zprávu předkladatelů doprovázející legislativní text novely , jímž bylo do tohoto právního předpisu s účinností od 12. 7. 2000 – – včleněno ustanovení stanovící bližší podmínky restituce tzv. přídělového majetku obcí, jinak – co do typového charakteru přecházejících nemovitostí – odkazující na předchozí restituci historického majetku obcí). Je-li současně účelem ustanovení (obsahujícího legální definici zastavěného pozemku) předejít destrukci funkčních celků či jiným komplikacím (z nichž se v důvodové zprávě již k zmiňuje i vznik nároků na státní rozpočet ve formě peněžní náhrady za užívání zastavěných pozemků), postrádá logické opodstatnění, aby byla otázka, jde-li o pozemek zastavěný či nikoliv, jinak interpretována v případě přechodu nemovitých věcí z vlastnictví státu podle a jinak (úžeji) v případě přechodu přídělového majetku podle téhož právního předpisu.

21. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolenou otázku vztahující se k aplikovatelnosti i v případě uvažované restituce přídělového majetku podle , ve spojení s , tedy přijatý závěr, že za zastavěné pozemky (z přechodu vyloučené) jest dle uvedeného ustanovení považovat též pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek a pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou, odvolací soud napadeným rozsudkem posoudil správně.

22. Následně se pak odvolací soud důvodně zabýval tím, zda jsou předmětné pozemky funkčně spjaty s jinými stavbami (lze-li je považovat za zastavěné ve smyslu ). Řešení této otázky, dovoláním současně zpochybňované, pak plně koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jejímu jinému posouzení (a pro její řešení tak dovolání již nelze mít za přípustné).

23. Již v rozsudku ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 16/1999 Sb. rozh. obč., Nejvyšší soud konstatoval, že pod pozemky tvořícími s objekty komplexní bytové výstavby rozestavěnými k 31. 12. 1992 jeden funkční celek (ve smyslu ) je třeba rozumět nejen stavební pozemek a pozemek zastavěný stavbou, nýbrž také přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. ). Shora citovaný závěr, jenž byl dosažen při výkladu a aplikaci ustanovení , dovolací soud následně vztáhl i na interpretaci obsahově obdobného ustanovení téhož zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ). Podle odkazované judikatury zastavěným pozemkem (ve smyslu interpretovaných zákonných ustanovení) lze rozumět i pozemek, na němž se nachází i jen drobná stavba, jíž může být i oplocení pozemku.

24. V souvislosti s řešenou problematikou pozemků tvořících funkční celek s bytovým domem lze pak přiměřeně odkázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. , spolu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. , v nichž Nejvyšší soud současně vyslovil, že samotný pojem funkční celek, resp. právní předpisy, které neobsahují jeho bližší vymezení, představují právní normy s relativně neurčitou hypotézou; posouzení, kdy o funkční celek jde, je tak ponecháno na úvaze soudu, který musí podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezit sám hypotézu právní normy ze širokého okruhu okolností; dovolací soud může jeho úvahu zpochybnit pouze tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená.

25. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se naposled nastíněným závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neprotiví, vychází-li v přítomné věci odvolacím soudem učiněné právní posouzení z individuálních (v řízení učiněných) skutkových zjištění (měl-li odvolací soud za prokázané, že předmětné pozemky tvoří celek se stavbami bytových domů a garáží postavenými v rámci družstevní bytové výstavby v 80. letech minulého století, slouží jako přístupové cesty k domům, event. garážím, přičemž lze zmínit i zjištění, že od doby výstavby přilehlých domů pozemky užívají a hospodaří s nimi obyvatelé tohoto bytového domu a stavební bytové družstvo) a vzhledem k nimž nejde o závěr nikterak nepřiměřený.

26. Další námitky dovolatele zpochybňující konkluzi, že předmětné pozemky nejsou funkčně spjaté s přilehlými bytovými domy a stavbami garáží, či stran jejich nepostradatelnosti k provozu jiných přilehlých staveb a zatížení obecným užíváním (a s tím spojeným poukazem na ustanovení ), nesou se pak především v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jež nevystihují způsobilý dovolací důvod (jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; , věta první ); dovolatelem popisované skutečnosti nemá odvolací soud za prokázané. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení správné, totiž dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem rozh. obč.).

27. Za daných skutkových okolností pak rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s další dovolatelem odkazovanou judikaturou, ať již jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. , jež byly vydány na půdorysu jiných, oproti nyní posuzované věci odlišných skutkových zjištění [a rovněž na podkladě jiných, totiž restitučních předpisů, i s přihlédnutím k jejich dílem odlišnému účelu].

28. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též ke zmatečnostem uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. věty druhé ). Takové vady se z obsahu spisu nepodávají. Dovolací soud přitom nesdílí přesvědčení dovolatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (či jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně). Z konstantní judikatury plyne, že nepřezkoumatelné je především takové rozhodnutí, jehož odůvodnění účastníkům neumožňuje uplatnit procesní práva formulováním relevantní odvolací (dovolací) argumentace (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O takový případ v nyní posuzované věci zřetelně nejde, byl-li dovolatel schopen proti rozhodnutí odvolacího soudu zformulovat dovolací důvody (a před tím i odvolací důvody proti rozhodnutí soudu prvního stupně). K měřítkům přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí lze odkázat dále i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. . V rozhodovací praxi formulovaným kritériím odvolací soud dostál. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (i rozhodnutí soudu prvního stupně) je zřejmé, proč bylo rozhodnuto tak, jak uvedeno v jeho výroku, včetně toho, jaké skutečnosti a na základě jakých důkazů měl soud za prokázané a které nikoliv, jaký závěr učinil o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce (uzavřel-li, že na žalovaného nepřešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě žádného z ustanovení , jejichž podmínky v odůvodnění podrobně rozebírá, a že jej nenabyl ani originárně vydržením, kdy naposled uvedený závěr dovoláním zpochybňován není).

29. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu – co do posouzení otázky hmotného práva, pro niž bylo dovolání shledáno přípustným – je správné, a protože vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. větu druhou ), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle zamítl.

30. O dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí ( ) Nejvyšší soud rozhodl již dříve samostatným rozhodnutím (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

31. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , části věty před středníkem, a , podle nichž je žalovaný, jehož dovolání bylo zamítnuto, povinen nahradit žalobkyni v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, jež představuje paušální náhrada hotových výdajů (za podané vyjádření k dovolání, jež nebylo sepsáno advokátem) podle , ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI ) ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 12. 2024

Mgr. Petr Krauspředseda senátu