Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 221/2020

28 Cdo 221/2020-336

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: hlavní město Praha, identifikační číslo osoby (IČO): 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1) Institut umění – Divadelní ústav, IČO: 00023205, se sídlem v Praze 1, Celetná 17, zastoupený JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, a 2) Česká republika – Ministerstvo kultury, IČO: 00023671, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, za níž před soudem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2019, č. j. -277, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 6. 2018, č. j. -224, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 2. 2019, č. j. -264) změněn v napadených výrocích I a II tak, že se v poměru mezi žalobcem a prvním žalovaným určuje, že žalobce je vlastníkem id. 2/3 pozemku parc. č. 612, jehož součástí je budova č. p. 595, a id 2/3 pozemku parc. č. 613, vše v katastrálním území Staré Město (dále jen „předmětné nemovitosti“), zatímco ohledně návrhu na určení, že žalobce je vlastníkem id. 1/3 pozemku parc. č. 613 v témže kat. území se žaloba zamítá; současně byla žaloba zamítnuta i v části směřující vůči druhé žalované (výrok I); přitom odvolací soud rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví obce (žalobce) podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jako majetek, jenž byl této obci přidělen jako přídělci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 24. 12. 1949, č. U III 182/49, s odkazem na souhrnný rámcový plán ze dne 12. 10. 1949 č. 714 a dekret presidenta republiky č. 108/1945 Sb., a jenž byl ve vlastnictví České republiky.

Naproti tomu odvolací soud (změnou rozsudku) nevyhověl žalobě v té její části, jíž byla žádána deklarace vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti 1/3 pozemku parc. č. 613 v k.ú. Staré Město, uzavíraje, že rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 6. 12. 1950, č. U III-182/49, nelze považovat za rozhodnutí o přídělu dle (a po zániku obecní samosprávy nemůže být tento majetek považován za historický majetek obce). Přitom odvolací soud korigoval i soudem prvního stupně přijaté závěry ohledně pasivní věcné legitimace žalovaných, uzavíraje, že ta svědčí prvnímu žalovanému coby příspěvkové organizaci příslušné hospodařit s předmětným majetkem České republiky.

Rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ napadl dovoláním první žalovaný (dále též jako „dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (cit. nález sp. zn. ) spatřuje dovolatel v napadeném rozhodnutí porušení základních práv a svobod, vytýkaje soudu „přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru“, kdy zdůrazňuje, že o předmětné nemovité věci se po několik desetiletí staral s péčí řádného hospodáře a užíval je k prospěšnému a velmi specifickému a jedinečnému účelu, zatímco žalobce k nim nemá žádný vztah. Rozhodnutí považuje za vybočující i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž poukazuje zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. , a rozsudek ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ), jež pro výjimku z aplikace ustanovení považuje za relevantní právě specifičnost a nezastupitelnost účelu, k němuž byl majetek užíván, spolu s časovým faktorem, tedy nepřerušeným dlouhodobým užíváním nemovitosti určitým způsobem a zachováním právní jistoty. Závěrem dovolatel vytýká nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, namítaje, že se odvolací soud nevypořádal s odvolací argumentací ohledně nejednoznačnosti podané žaloby, „měl-li žalobce získat 2/3 z podílu o velikosti 2/3, které k části předmětných nemovitostí vlastní stát“, v čemž dovolatel spatřuje vadu řízení (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ) a porušení práva na spravedlivý proces dle d (cituje nález Ústavního soudu sp. zn. ). Vedle dovolání podal dovolatel i návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v tom rozsahu, v němž byla (změnou rozsudku soudu prvního stupně) zamítnuta žaloba v části o určení vlastnictví k podílu o velikosti 1/3 pozemku parc. č. 613 v k.ú. Staré Město, jakož i ve výroku o zamítnutí žaloby vůči druhé žalované, jde v dané části o dovolání podané osobou neoprávněnou (ve smyslu je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7).

Směřuje-li dovolatel své dovolání i proti výrokům o nákladech řízení (uvádí, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“), je v této části dovolání objektivně nepřípustné již se zřetelem k ustanovení

Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I, jíž bylo žalobě vyhověno v poměru k prvnímu žalovanému a deklarováno vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem (2/3 podíly k pozemku parc. č. 612 s budovou č.p. 595 a pozemku parc. č. 613 v katastrálním území Staré Město), není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí (jež nepatří do okruhu rozhodnutí uvedených ) nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle ).

Odvolací soud deklaroval vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem s ohledem na jejich nabytí ex lege (přechodem z vlastnictví státu do vlastnictví obce) podle , ve znění (jenž vstoupil v účinnost 1. 7. 2000); vyšel přitom ze zjištění, že předmětný majetek byl žalobci (obci) přidělen jako přídělci rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v Praze ze dne 24. 12. 1949 (dle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.). Závěr, že i na takové rozhodnutí lze pohlížet jako na rozhodnutí přídělové (jak uzavírají soudy nižších stupňů), koresponduje jak ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. ; ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. ; nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. ; spolu s dále citovanými rozhodnutími dostupné i na www.nsoud.cz), tak i Ústavního soudu (srov. zejm. nález ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, pod č. 127; nebo nález ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , uveřejněn tamtéž, sv. 65, č. 97), jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové; pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického práva do pozemkových knih (tzv. intabulace práva vlastnického nebo provedení knihovního přídělu), ani hmotného odevzdání nemovitosti. Již samotné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy zakládalo vklad vlastnického práva pro obec, která se stala vlastníkem na základě tohoto rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku, přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy“.

I s přihlédnutím k tomu, že účelem rozhodování Osidlovacího úřadu bylo administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli (a kdy k přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních měsících či dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví), lze případy takto přiděleného majetku řešit právě v režimu ustanovení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. , usnesení ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , rozsudek ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. ). Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku lze principiálně řešit právě z pohledu ustanovení (kdy obec formálně nabyla vlastnictví před 1. lednem 1950, kdy nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření), lze soudit právě i z toho, že šlo o majetek přidělený obci dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (srov. ). Přitom i podle důvodové zprávy k , jímž bylo ustanovení do tohoto obecního restitučního předpisu včleněno (srov. bod čtvrtý její zvláštní části), se podává, že „ustanovení mělo řešit (mimo jiné) situace, kdy obec na základě přídělu vydaného před 31. 12. 1949 vlastnické právo k nemovitostem nabyla, avšak do 31. 12. 1949 nebylo vlastnické právo zapsáno do pozemkových knih a katastrální úřady, právě s odkazem na posledně uvedenou skutečnost, odmítaly provést záznam vlastnického práva“.

Dovolatelem předestřená judikatura dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. , a rozsudek ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , včetně dalších tam citovaných rozhodnutí), vztahuje se pak k problematice nejednoznačné temporality a s jejím řešením souvisejícím požadavkem vlastnického práva České republiky (zda jej lze připínat k okamžiku nabytí účinnosti – 24. 5. 1991, anebo ke dni účinnosti – 1. 7. 2000), na níž však napadené rozhodnutí nezávisí.

V dané souvislosti sluší se připomenout dominantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž ustanovení § 2a představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. ), tedy že rozhodným datem pro posouzení vlastnictví České republiky k přecházejícím nemovitostem je zásadně datum účinnosti novely , provedené , tj. 1. 7. 2000, jak lze dovodit z dikce ustanovení („Do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 přecházejí i nemovitosti…., pokud jsou ve vlastnictví České republiky…“) a účelu zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch obcí a umožnění hospodaření i s dalším přídělovým majetkem, jenž byl do této doby ve vlastnictví státu (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , usnesení ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , rozsudek ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. ).

Toliko v případech, kdy je předmětem sporu majetek České republiky, jenž byl již jako součást majetku federace používán ke specifickým a nezastupitelným účelům, upřednostňuje rozhodovací praxe dovolacího soudu – byť spíše jako výjimku z obecného pravidla – tu interpretační variantu, podle níž se ustanovení na takový majetek bývalé federace (ČSFR) nevztahuje, zejména pak na majetek, jež stát i nadále nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí či dalších závazků vyplývajících z mezinárodního práva; za důležitý v této souvislosti Nejvyšší soud považuje také časový faktor, tedy kritérium plynutí času a nepřerušené dlouhodobé užívání nemovitostí určitým způsobem a tedy zachování právní jistoty dosavadního vlastníka majetku (i jeho správce či nájemce); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , rozsudek ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. ; uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem – srov. např. usnesení ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. , usnesení ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. , či usnesení ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. .

O takový naposled uvedený případ ovšem v posuzované věci zjevně nejde, již proto, že předmětné nemovité věci byly jak k 1. 7. 2000 (den účinnosti ), tak již i k 24. 5. 1991 (účinnost ) kontinuálně ve vlastnictví České republiky (jak plyne ze soudy učiněných zjištění), tedy nešlo o majetek České a Slovenské Federativní Republiky (a České republice tudíž nepřipadl až k 1. 1. 1993 sukcesí do vymezených práv a povinností zanikající ČSFR), používaný již bývalou federací (a potud i později Českou republikou) k plnění specifických a nezastupitelných účelů, jak je tomu kupř. při plnění závazků plynoucích z mezinárodního práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , spolu s dalšími v něm odkazovanými rozhodnutími, řešícími problematiku bývalého federálního majetku spravovaného státní příspěvkovou organizací Diplomatický servis), či na úseku obrany státu (viz případy dovolatelem odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ).

Naposled zmíněnou problematiku majetku bývalé federace a jejích republik (k tomu srov. vymezení majetku ČSFR a jejích republik dle ústavního , o československé federaci, ve znění do 31. 12. 1992, a to ve vazbě na rozdělení působnosti federace a jednotlivých republik – ) dovolatel ve své argumentaci zcela pomíjí. K současně akcentovanému užívání nemovitostí, jejich obhospodařování a obecně i k faktoru plynutí času (po účinnosti , resp. jej novelizujícího ) sluší se pak odkázat i na rozhodovací praxi Ústavního soudu (nálezy ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. , a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. ), reflektovanou i dovolacím soudem (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. , a dne 3. 4. 2014, sp. zn. ), jež krom jiného neguje i možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení lhůty stanovené , v jeho původním znění (do 28. 6. 2012), jež měla pořádkový charakter a kdy až novelizací tohoto ustanovení , jenž nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012, byla teprve jednoznačně stanovena nejzazší lhůta, do kdy je obec povinna podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu a současně jím byla stanovena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát k 1. 4. 2013, pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní.

Ani zdůrazňovaná okolnost řádné správy nemovitostí a jejich využívání k prospěšnému účelu (jenž dovolatel označuje se specifický a nezastupitelný) po dobu několika desetiletí není v oblasti obecních restitucí okolností nikterak výjimečnou (jde o okolnost spíše pravidelnou plynoucí z povahy těchto restitucí, k nimž přistoupil demokratický zákonodárce s cílem plné obnovy samosprávy obcí a omezení vlastnictví státu ve prospěch obcí, jimž umožnil hospodaření s majetkem, k jehož zestátnění došlo právě na počátku padesátých let minulého století). Z právního hlediska také není rozhodné, zda na stavbách, jež mají přejít do vlastnictví obcí podle , byly v mezidobí provedeny stavební změny (s ohledem na dobu, po kterou bylo přetrženo obecní vlastnictví, jde o okolnost také nikterak výjimečnou, přičemž v souzené věci nebylo prokázáno, ba ani tvrzeno, že by v případě sporné stavby došlo k jejímu zániku jako věci v právním smyslu, tedy že žalobcem spolu s pozemky nárokovaná stavba je nemovitostí novou). A je-li snad činnost dovolatele, státní příspěvkové organizace s vymezeným účelem, považována za vskutku jedinečnou a nenahraditelnou, jejíž fungování je současně vázáno výlučně na využívání předmětných nemovitostí, dovoluje si Nejvyšší soud vyslovit přesvědčení, že i pro dobu budoucí bude možno dosáhnout takového uspořádání poměrů, jež by nadále umožňovalo využívání předmětných nemovitostí k daným účelům (nejenom se zřetelem na tvrzení, že jde o nemovitosti pod památkovou ochranou).

Přisvědčit tedy nelze ani výtkám dovolatele, že nebyl brán potaz na ústavněprávní rovinu věci, že se odvolací soud dopustil přílišného formalismu při výkladu právních norem vedoucího k extrémně nespravedlivému závěru (kdy dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , jehož závěry na danou věc zjevně nedopadají). V posuzované věci jde o proces obecních restitucí, kdy soudy měly na zřeteli jak literu zákona (jím stanovené podmínky přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví žalující obce), tak i účel, k němuž směřuje (viz shora); nastavení konkrétních podmínek restituce majetku, včetně systému případných výluk, bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru, pročež soudy (respektujíce ústavně zakotvenou dělbu moci výkonné, zákonodárné a soudní) nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí uzpůsobovat vlastním představám (nemá-li být soudní rozhodnutí projevem libovůle, jež je reprobována i článkem 2 odst. 2 d a kdy zjevně excesívní rozhodnutí – vybočující ze zákonodárcem stanovených mezí – bylo by právě porušením práva na spravedlivý proces podle d).

Postupem odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) tudíž nebyla porušena ani u garantovaná práva dovolatele a ani tyto jeho námitky dovolání přípustným nečiní. Nehledě na to, že i podle judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ) poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem ( y), která jsou součástí právního řádu, tedy že dovolání je věcně projednatelné toliko za splnění zákonem stanovených podmínek, k nimž patří i předpoklady jeho přípustnosti podle

Přípustnost dovolání pak ovšem nemohou založit ani námitky dovolatele vystihující vady řízení, bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, jež byla by odvolacím soudem řešena napadeným rozhodnutím; k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ). Výtky dovolatele stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (že není zřejmé, „podle čeho tedy soud v této věci rozhodl“, resp. že tak učinil na podkladě nejednoznačné žaloby) nejsou však ani korektní (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, přičemž ani vytýkané dílčí nedostatky odůvodnění (z hlediska požadavků dle ustanovení ) nebylyna újmu uplatnění práv dovolatele. Nutno zde odmítnout i výtku stran „nejednoznačnosti“ podané žaloby, z jejíhož obsahu bylo zjevné, čeho se žalobce domáhá (včetně vymezení spoluvlastnických podílů k označeným nemovitým věcem) a na základě jakých skutečností (identifikovaná přídělová rozhodnutí, vlastnické právo České republiky k rozhodnému datu), a jeho žalobnímu žádání koresponduje i rozsudečný výrok rozhodnutí (při zamítnutí žaloby co do podílu o velikosti 1/3 k pozemku parc. č. 613, který žalobce nárokoval „celý“), jenž odvolací soud odůvodnil poukazem na odlišnou povahu žalobcem označených titulů jako přídělových rozhodnutí.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl, v části jako nepřípustné ( ) a v části již jako podané osobou neoprávněnou ( , věty první ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy jiným účastníkům než dovolateli v dovolacím řízení náklady nevznikly.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí ( , písm. b/ ), který sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 3. 2020

Mgr. Petr Kraus předseda senátu