Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1635/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2010, čj. - 164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí, jako zasahujícího do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále "") a práva vlastnit majetek podle y ČR.

Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku nerespektoval závazný názor Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu ze dne 11. 11. 2009,

sp. zn.

, kterým bylo jeho předcházející rozhodnutí ve věci stěžovatele zrušeno, neboť neomezil svůj dovolací přezkum pouze a výlučně na stěžovatelem uplatněný dovolací důvod. Znovu se zabýval otázkou, zda se stěžovatel stal vlastníkem označeného domu na základě , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), která jako dovolací důvod stěžovatelem uplatněna nebyla. Nejvyšší soud přitom odkázal na své předcházející, citovaným nálezem Ústavního soudu zrušené rozhodnutí, přičemž podstatu závazného názoru Ústavního soudu zcela záměrně ignoruje.

Přesto, že se ve svém novém rozhodnutí Nejvyšší soud otázkou vydržení zabýval, jde pouze o obecné úvahy, a nikoliv o posouzení námitek stěžovatele. Napadené rozhodnutí je tak znovu založeno na právním posouzení otázek, jimiž se Nejvyšší soud zabývat nemá, a opakovaně tak porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel dále brojí proti posouzení oprávněnosti námitky vydržení a tvrdí, že ustanovení mělo od počátku své platnosti pouze jediný správný výklad, a sice že k přechodu vlastnického práva tímto způsobem nebyl nutný vklad do pozemkové knihy a jednalo se proto o výjimku z tzv. intabulačního principu. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , ze dne 10. 3. 1928, a tvrdí, že žalované Barrandov Studio, a. s., z tohoto důvodu nemohlo být v dobré víře. Jestliže obec byla vlastníkem nemovitostí ke dni 31. 12. 1949, pak je naplněna hypotéza ustanovení a dnem účinnosti tohoto zákona přešly do jejího vlastnictví. Výklad Nejvyššího soudu však absurdně rozlišuje, který den byl "hraniční" a která přídělová rozhodnutí byla ještě uznávána za přijatelná.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu na určení, že je vlastníkem v žalobě označených nemovitostí. Rozsudkem ze dne 17. 10. 2005, čj. - 79, zmíněný soud žalobě vyhověl. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, čj. - 120, změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu stěžovatele zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, čj. - 151. K ústavní stížnosti stěžovatele byl zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009,

sp. zn.

. Novým rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, čj. - 164, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele opět zamítl a uložil mu povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 12.360,- Kč.

III.

Ústavní soud znovu připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že pravomocným rozhodnutím těchto orgánů byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníků řízení.

Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti přinesl dva okruhy argumentů. V prvním tvrdí, že Nejvyšší soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu, ve druhém pak polemizuje s jeho výkladem Jak Ústavní soud znovu konstatuje, podle y ČR jsou jeho rozhodnutí závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní y ČR, ukládající povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Nerespektování ústavně právních závěrů Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů (srov. např.

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 7, str. 191;

sp. zn.

, téže Sbírky, sv. č. 22, str. 39,

sp. zn.

a

sp. zn.

). K tomu, jakým způsobem se mohou obecné soudy vymezit vůči právním názorům vyloženým v jeho nálezech, aniž by takovéto vymezení bylo rozporné s y ČR, se Ústavní soud vyjádřil podrobně v nálezu

sp. zn.

ze dne 13. 11. 2007 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Jestliže předchozím nálezem Ústavního soudu byl Nejvyšší soud usměrněn jen v tom smyslu, aby se vypořádal s uplatněným dovolacím důvodem stěžovatele, tedy pouze v rovině procesní, mohlo by novým rozhodnutím logicky jít o vybočení z principu závaznosti právního názoru, vycházejícího z y ČR jen v případě, pokud by Nejvyšší soud tomuto příkazu nevyhověl. Z odůvodnění jeho rozsudku však vyplývá, že názor Ústavního soudu respektoval, neboť se, v souladu s požadavky v něm vyjádřenými, stěžovatelovou námitkou o vydržení zabýval. Nejednalo se tedy, jak tvrdí stěžovatel, o pouhé "obecné úvahy na téma vydržení". Pokud, při respektování uplatněného dovolacího důvodu, přinesl i další úvahy, včetně opětovného hodnocení otázky, zda se stěžovatel stal vlastníkem nemovitostí podle , z rámce přezkumné pravomoci vymezené uplatněným dovolacím důvodem tak v posuzovaném případě vybočit nemohl.

Jinými slovy, Nejvyšší soud v předchozím zrušovacím nálezu (ze dne 11. 11. 2009,

sp. zn.

) nebyl Ústavním soudem zavázán k tomu, aby námitku stěžovatele posoudil v intencích právního názoru v něm vysloveného, ale uložil mu, aby se touto námitkou zabýval. To také následně Nejvyšší soud učinil. Pokud poté dospěl k závěru, že námitka není důvodná a s odkazem na závěry vyjádřené ve svém předcházejícím, byť nálezem Ústavního soudu zrušeném rozhodnutí, neshledal naplnění dovolacího důvodu stěžovatelem, jedná se o právní závěry nezávislého soudu, do nichž Ústavní soud není, vzhledem k ústavnímu vymezení svých kompetencí, oprávněn zasahovat.

Druhý stěžovatelem uplatněný okruh námitek nevyvolává pochybnosti o tom, že jím usiluje o přezkum věcné správnosti napadených rozhodnutí obecných soudů a přehlíží tak rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž se takový přezkum z jeho pravomoci vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).

Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu vztahující se k aplikaci ustanovení , podle níž obec nemůže své vlastnické právo odvozovat z tohoto zákona, pokud předmětné nemovitosti nepředstavují její tzv. historické vlastnictví. Pokud dovolací soud poukázal na klíčový význam zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že pokud stěžovatel nebyl vlastníkem předmětných pozemků ke dni 31. 12. 1949 (historický majetek obce ve smyslu ), nemohl vlastnické právo nabýt po 1. lednu 1950. Od tohoto data totiž obce žádný majetek nabývat nemohly a ten, který vlastnily, ztratily. Odpadnutí obligatorní intabulace nemohlo vést ke vzniku vlastnického práva k nemovitostem nabytým podle dřívějších předpisů, neboť tomu bránila zákonná překážka, kterou byl právě zákon č. 279/1949 Sb.

Ústavní soud tak ověřil, že dovolací soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy pátéy a své rozhodnutí odůvodnil řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy. Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Učiněné právní závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v této souvislosti nemůže než na závěry popsané v napadeném rozhodnutí plně odkázat. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit nemůže.

Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

K zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na ochranu jeho majetku zakotveného v y v dané věci nedošlo, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu článek 11y garantuje vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnout jako zjevně neopodstatněný návrh podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu