Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3508/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce  města P., zastoupeného  advokátem, proti žalovanému B. S. a.s., zastoupenému advokátem, za vedlejšího účastenství na straně žalované České republiky – Ministerstva financí,, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2006, č. j. -120, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení  částku 12.257,- Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2005, č. j. -79, v meritorním výroku tak, že zamítl návrh na určení vlastnického práva žalobce k domu č. p. 592 a pozemku parc. č. 2282 v k. ú. N. M., zapsaných na LV č. 1307, vedeno u Katastrálního úřadu P. Odvolací soud zavázal žalobce nahradit náklady řízení, jež vznikly žalovanému před soudy obou stupňů, ve výši 25.704,- Kč k rukám zástupce žalovaného; ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nebyla povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů stanovena.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že k nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch obce ( města P.) - jako konfiskovaného majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 105/1945 Sb. - došlo  rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy o přídělu ze dne 24. 12. 1949. V daném případě šlo o přechod práva na podkladě veřejnoprávního rozhodnutí, u něhož právní předpisy knihovní zápis jako podmínku nabytí vlastnictví výslovně nevyžadovaly. Za den, kterým na obec přešlo vlastnické právo, odvolací soud považoval den rozhodný podle čl. II. tohoto rozhodnutí (pro přechod držby, užívání a správy nemovitostí), tedy den 31. 12. 1949. Jestliže k tomuto datu obec vlastnila předmětné nemovitosti, pak se ně vztahovalo ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 30. 6. 2000, a vlastnické právo k nim přešlo na žalobce podle tohoto zákona ke dni jeho účinnosti, tj. k 24. 5. 1991. Odvolací soud však dospěl - na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že došlo k vydržení předmětných nemovitostí ze strany žalovaného, a proto žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu žalovaný sám držel nemovitosti na podkladě kupní smlouvy, uzavřené s Fondem národního majetku dne 14. 12. 1992, do dne podání žaloby 7. 10. 2002 v dobré víře, že je jejich vlastníkem. Do vydržecí doby odvolací soud započetl též dobu oprávněné držby právních předchůdců žalovaného (Fondu národního majetku a Bytového podniku P. 1), tedy dobu od 24. 5. 1992 do předání nemovitostí žalovanému.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, spočívajícím v neoprávněnosti námitky vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Za chybnou považoval dovolatel myšlenkovou konstrukci, podle které sice na základě ustanovení přešlo vlastnické právo dnem 24. 5. 1991 na dovolatele, ale zároveň mohl být jiný subjekt v dobré víře, že se tak nestalo, a to s poukazem na to, že výklad zákona se ustálil až později. Výklad zákona není podle dovolatele nějakou právní skutečností, od níž by bylo možno odvozovat jinou právní skutečnost - v tomto případě existenci dobré víry držitele, že mu věc patří. Pokud judikatura označí určitý výklad za správný, pak byl tento výklad správný již od počátku účinnosti zákona a nelze  tvrdit, že v době před vydáním judikátu byl oprávněným držitelem věci někdo, kdo se držel výkladu nesprávného. Dovolatel zpochybňoval oprávněnost držby předmětných nemovitostí žalovaným a jeho právními předchůdci ve smyslu o. z. a navrhoval, aby dovolací soud zrušil ve výroku II. a III. napadený rozsudek odvolacího soudu, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a přiznal dovolateli náhradu nákladů řízení o dovolání.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Uvedl, že pro oprávněnou držbu není nutno být vlastníkem věci v souladu s platným právem, nýbrž postačí přesvědčení o vlastnictví věci. Jak vyplývá ze skutečností zjištěných v dosavadním průběhu řízení, byla podmínka dobré víry žalované i právních předchůdců v předmětném sporu splněna. Na dobrou víru lze podle žalované usuzovat též z postoje dovolatele, jenž se nezačal chovat jako vlastník předmětných nemovitostí v době po nabytí účinnosti Žalovaný je navíc přesvědčen, že k původnímu přechodu vlastnického práva na obec byl nezbytný vklad do pozemkové knihy, k němuž došlo až 5. 1. 1950, a proto nebyly splněny podmínky ani pro přechod vlastnického práva na žalobce podle Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (, ). Dovolání je přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci odlišně ( ). Dovolací důvod je uplatněn podle

Dovolání není důvodné.

Při odpovědi na otázku relevance vkladu vlastnického práva do pozemkové knihy (cestou zápisuy o nabývacím jednání) jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostem je třeba přisvědčit odvolacímu soudu. Nejvyšší soud již dříve judikoval, že v případě přechodu (nikoli převodu) nemovitosti v důsledku úředního výroku, tj. rozhodnutí orgánu státní správy, a to zvláště na základě dekretů prezidenta republiky, přecházelo vlastnictví k nemovitostem již samotným úředním aktem (v něm uvedeným datem), bez zřetele na pozdější zaknihování (rozsudek ze dne 29. 3. 1993, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1993). Stejnou cestou se vydal Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 20 ve svazku 2, přiznal poválečným úředním rozhodnutím konstitutivní účinek ve vztahu k nabytí vlastnictví (nedošlo-li k tomuto nabytí již ex lege).

Tento právní závěr však není určující pro rozhodnutí v posuzované věci.

Za interpretační východisko je nutno považovat ustanovení , podle něhož do vlastnictví obcí přecházejí dnem účinnosti zákona stavby a pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřešly do vlastnictví obcí podle téhož zákona (tam šlo o věci, k nimž příslušelo právo hospodaření národním výborům).

Dikci  zákona  o  prvotní  podmínce  vlastnictví  obce  „ke dni 31. 12. 1949“ je nutno doprovodit výkladem, a to v tom směru, že nemůže stačit samotná „formální“ skutečnost vlastnictví věci obcí k uvedenému datu. Dá se oprávněně požadovat, že obec musela být v rozhodné době schopna reálného výkonu svých vlastnických oprávnění (možnost disponovat s věcí, existence její držby a užívání). Opačný interpretační pohled by mohl, v závislosti na konkrétních okolnostech případu, nežádoucí měrou upřednostnit formalistický přístup k věci.

Rozhodnutí Osidlovacího úřadu  a Fondu  národní obnovy ze dne 24. 12. 1949 o odevzdání konfiskovaných nemovitostí obci stanovilo v článku II., že „držba, užívání a správa nemovitostí“ přecházejí na obec dnem 31. 12. 1949. Dne 1. 1. 1950 však nabyl účinnosti zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, který v § 30 odst. 2 zrušil dosavadní kmenové jmění obcí, v závěrečném derogačním ustanovení § 45 zrušil i prvorepublikové zákony o kmenovém jmění a finančním hospodaření obcí, a vyvolal tak zánik obecní samosprávy přechodem obecního majetku do vlastnictví státu (realizovaného poté jeho orgány). V nyní posuzované věci však takto popsaný právní stav navodil nepřijatelnou situaci, při níž by obec měla dne 31. 12. 1949 nabýt vlastnictví k nemovitostem v celém rozsahu a současně by tento den měl být posledním dnem existence jejího vlastnického práva - neboť dnem následujícím ex lege obecní jmění zaniklo, resp. jeho vlastníkem se stal stát.

Více než paradoxní důsledky souběhu přidělovacího aktu a zákona tu zpochybňují relevanci úředního rozhodnutí o odevzdání nemovitostí obci a vedou i k možnému závěru, že pro podstatnou vadu (nerealizovatelnost rozhodnutí pro zákonnou překážku) jde dokonce o tzv. nicotný správní akt (paakt) - k tomu srov. zejména odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 11/2000, jakož i rozbor nicotných správních aktů v učebnici Správní právo – obecná část, D. Hendrych a kol., 4. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 94 – 98. V každém případě plyne z popsaného právního stavu rozpor s žádoucí interpretací ustanovení (viz výše); intencím tohoto výkladu totiž právní situace, vzniklá na přelomu roku 1949 a 1950, vůbec neodpovídá (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. ).

Nejvyšší soud navíc v rozsudku sp. zn. vyložil, že v případě zde existujícího „hraničního“ konfiskačního přídělu lze aplikovat až ustanovení , doplněné do Pak by ovšem mohlo k přechodu nemovitostí na obec dojít ex lege až dnem 1. 7. 2000 – v té době však již nebyla splněna podmínka vlastnictví státu, vlastníkem věcí již byl žalovaný.

Dovolací soud na okraj dodává, že nepředpokládal přechod majetku ze státu na obce zcela „automaticky“. Presumoval určitou aktivitu zúčastněných subjektů, aby byly zákonem dotčené právní vztahy vyjasněny co nejdříve v rozumné době a aby přitom neutrpěla právní jistota relevantních subjektů práva. Výrazem tohoto přístupu je zákona, podle něhož byly obce povinny do jednoho roku od účinnosti zákona učinit návrh tehdejšímu příslušnému středisku geodézie na zápis svého vlastnictví (k tomu blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). V daném případě však tento návrh ze strany dovolatele učiněn nebyl.

Dovolací  soud  považuje  za  nadbytečné se zabývat otázkou oprávněnosti držby ze strany žalovaného a jeho právních předchůdců ve vztahu k vydržení předmětných nemovitostí, jak to učinil odvolací soud. Ten však každopádně postupoval v konečném důsledku správně, pokud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.

Nebylo tedy shledáno naplnění dovolacího důvodu označeného žalobcem. Dovolací soud také nezjistil, že by v řízení před soudy obou nižších stupňů došlo k vadám vedoucím ke zmatečnosti nebo k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítá ( věta před středníkem ).

Žalobci byla vzhledem k neúspěchu ve věci uložena povinnost zaplatit náklady dovolacího řízení žalovanému (, , ). Tyto náklady protistraně vznikly (dovolací řízení zahájeno již po 1. 9. 2006) ve výši odměny za vyjádření k dovolání. Základní sazba tu činila 20.000,- Kč, a po krácení na polovinu představovala odměna zástupce částku 10.000,- Kč (, ). Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč ( ). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. R. P. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení a 3, věty druhé vedle odměny za zastupování a paušální částky náhrady výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty podle sazby daně z přidané hodnoty (19 % - srov. , o dani z přidané hodnoty), tedy částka 1.957,- Kč. Celkový součet nákladů řízení na straně žalovaného pak činil 12.257,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 28. listopadu 2007

JUDr. Ludvík  D a v i d , CSc., v. r.

předseda senátu