Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 89/94

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. listopadu 1994 ve věci ústavní stížnosti ing. R.G., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1994, čj. -15, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a O.Ú., pozemkového úřadu v P., jako vedlejšího účastníka,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve své včas podané ústavní stížnosti proti rozhodnutím O.Ú., Okresního pozemkového úřadu v P., ze dne 13. 12. 1993, čj. Ž 1534/92 R 1, a Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1994, čj. -15, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem, ve výroku pozemkového úřadu blíže uvedených, nemovitostí v okrese P., stěžovatel, jenž svůj restituční nárok uplatnil podle , ve znění pozdějších předpisů a zákona ČNR č. , ve znění pozdějších předpisů, přehlíží, pokud se týče aplikace zákona ČNR č. , ve znění pozdějších předpisů, tu podstatnou skutečnost, že původní vlastník nemovitostí R.D.G. nesplňuje základní restituční podmínku uvedenou v ustanovení tohoto zákona, totiž státní občanství České a Slovenské Federativní republiky, nyní státní občanství České republiky, a to v době jeho úmrtí. Na tuto skutečnost je zcela správně poukázáno v obou napadených rozhodnutích a sotva ji lze zpochybňovat tvrzením, že při sčítání obyvatel v roce 1929 nešlo vůbec o svobodný akt volby mezi německou a českou národností. Používání německé řeči ve stěžovatelově rodině vskutku ještě nemuselo znamenat, že všichni její členové byli německé národnosti, nicméně, jak i Ústavní soud zjistil z potvrzení archívu Ministerstva vnitra, ze dne 31. 10. 1945, čj. 39848/45, bývalý vlastník má ve sčítacím archu sčítání lidu Československé republiky ze dne 1. 12. 1930 (K n/L. 1) zapsánu národnost německou. Jakkoli tedy stěžovateli bylo dnem 30. 12. 1992 uděleno občanství České republiky, nelze tím zhojit skutečnost, že původní vlastník ke dni svého úmrtí podmínku občanství České republiky nesplňoval. Zákon ČNR č. , ve znění zákona ČNR č. , vydaný na základě zmocňovacího ustanovení , novelizujícího , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy sice prolomil tzv. rozhodné období, běžící od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to tak, že upravil restituci majetku státních občanů České a Slovenské Federativní republiky, trvale žijících na území České republiky, kteří ztratili majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, a to za dále uvedených podmínek, nezměnil však nic na skutečnosti, že, vyjma případů uvedených v zákona ČNR č. , ve znění zákona ČNR č. , zůstává tzv. rozhodné období podle , ve znění pozdějších předpisů, a , ve znění pozdějších předpisů, základní podmínkou úspěšného uplatnění restitučních nároků podle citovaných zákonů.

Opřel-li stěžovatel svůj nárok také o , ve znění pozdějších předpisů, musel proto nutně počítat s uvedenou podmínkou rozhodného období, jež v projednávané věci bezpochyby splněna není. Také Ústavní soud totiž sdílí stanovisko zastávané obecnými soudy (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 3. 1993, Odon 4/93, uveřejněný pod R 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že k přechodu majetku na stát docházelo bez ohledu na intabulační princip. Všechna tvrzení uvedená v ústavní stížnosti a doplnění k ní jsou tedy z tohoto pohledu evidentně bezpodstatná, neboť i v případě, že by alespoň některým z nich nebylo možno upřít oprávnění, by nedošlo k naplnění uvedené základní podmínky. To platí i pokud jde o stěžovatelovu výtku, že v některých případech jsou v pozemkové knize uvedeny zápisy uvádějící pouze uvalení národní správy v letech 19451950 a zápisy provedené až po roce 1954, v řadě případů tyto zápisy o konfiskaci, popř. o uvalení národní správy, dokonce chybí, takže jako poslední vlastník je uveden R.R.D.G. Jestliže totiž k vydání rozhodnutí podle § 3 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., popř. podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., v projednávané věci došlo alespoň v některých případech, byl původní vlastník již těmito rozhodnutími z hlediska citovaných dekretů "kategorizován", takže i tam, kde tato rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku nebyla vydána nebo nebyla zapsána v pozemkové knize, byl nepochybně i v těchto případech dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ex lege. Má-li pak stěžovatel na mysli jiný nárok, nevážící se k zákonu ČNR č. , ve znění pozdějších předpisů, ani k , ve znění pozdějších předpisů, bylo mu již ze strany Městského soudu v Praze vysvětleno, že v takovém případě by musel postupovat odlišným způsobem.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, jako zjevně neopodstatněnou, podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 1994

prof. JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj