Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 415/2019

-215

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Římskokatolické farnosti Sedlice

1)

České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, a

2) městu Sedlice

, se sídlem Sedlice, T. G. Masaryka 28, IČ 00251755, zastoupenému JUDr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Blatné, Jana Wericha 576, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2018, č. j. -170, t a k t o :

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1)

nemá

žádná z nich

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Mrázka, advokáta se sídlem v Blatné, Jana Wericha 576.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích - poté, co bylo usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 4. 2017, č. j. -97, řízení pro částečné zpětvzetí žaloby ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zastaveno - rozsudkem ze dne 25. 5. 2018, č. j. -170, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 11. 2017, č. j. -139 [jehož výrokem I. byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemku parcelní č. XY o výměře 357 m², odpovídajícímu původnímu pozemku PK XY o výměře 392 m², knihovní vložka č. XY, kat. území XY, a pozemku parcelní č. XY o výměře 9100 m², odpovídajícímu původnímu pozemku PK XY o výměře 9050 m², knihovní vložka č. XY, kat. území XY, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro kat. území XY, obec XY“ (dále jen „předmětné pozemky“), a výroky II. a III. byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalovaným náklady řízení, a to žalované 1) ve výši 2.400 Kč a žalované 2) ve výši 30.959 Kč], a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení, a to žalované 1) ve výši 600 Kč (výrok II.) a žalované 2) ve výši 10.027 Kč (výrok III.).

Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „“). Vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky byly původním církevním majetkem ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně Římskokatolické fary Sedlické, a staly se předmětem výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě; dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), na základě výměru Okresního národního výboru

v Blatné (dále jen „ONV v Blatné“) ze dne 12. 4. 1949, a to bez poskytnutí náhrady, když podle opisu tohoto výměru měly být odevzdány ke dni 1. 10. 1949 Ministerstvu zemědělství „bez výpovědi“, a že v současné době jsou v katastru nemovitostí zapsány ve vlastnictví žalovaného 2) na základě , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Dále bylo z potvrzení odboru vodního hospodářství, energetiky a pro věci zemědělství Okresního národního výboru ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969 (dále jen „potvrzení ONV ve Strakonicích“) zjištěno, že předmětné pozemky a pozemek parc. č. XY byly podle výkazu vykoupených a přidělených nemovitostí přiděleny do vlastnictví Místnímu národnímu výboru v Sedlici (dále jen „MNV v Sedlici“) podle zákona č. 46/1948 Sb. [přídělovéy týkající se předmětných pozemků městu Sedlice dle zákona č. 46/1948 Sb. se však podle přípisů soudem oslovených orgánů (Ministerstva zemědělství a příslušných archivů) nepodařilo dohledat], a z rozhodnutí o přídělu vydaného Okresním národním výborem v Blatné (dále jen „ONV v Blatné“) ze dne 16. 2. 1959, že jím podle § 16 zákona č. 46/1948 Sb. přidělil do vlastnictví pro československý stát - Místní národní výbor v Sedlici

s účinností od 1. 10. 1949

pozemek parc. č. XY role v XY (který byl původně předmětem tohoto řízení).

Odvolací soud konstatoval, že za přípustný je třeba pokládat závěr o existenciy, resp. rozhodnutí o přídělu, na základě jiných důkazů, které existenciy o přídělu a převzetí nemovitostí obcí prokazují nepřímo. Vyšel z výměru ONV v Blatné ze dne 12. 4. 1949 o výkupu pozemků právní předchůdkyně žalobkyně zapsaných ve vložce č. XY pozemkové knihy pro k. ú. XY, v němž jsou uvedeny (i) předmětné pozemky a pozemek parc. č. XY (který byl původně pod označením parc. č. XY předmětem daného řízení). Dovodil, že obsah potvrzení ONV ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969 svědčí o tom, že předmětné pozemky a pozemek parc. č. XY byly předmětem přídělu MNV v Sedlici a že z rozhodnutí o přídělu ONV v Blatné ze dne

16. 2. 1959

vyplývá příděl pozemku parc. č. XY ve prospěch Místního národního výboru v Sedlici s účinností ode dne 1. 10. 1949. Shodně se soudem prvního stupně proto uzavřel, že předmětné pozemky „měly stejný osud jako pozemek parc. č. XY“, tedy, že se staly předmětem přídělu a přešly do vlastnictví obce nejpozději k 31. 12. 1949. K přechodu vlastnického práva na žalovaného 2) tedy došlo podle ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 24. 5. 1991. Dále odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , vyslovil právní názor, že , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „“), neznemožnil prostřednictvím přechod historického majetku církve nacházejícího se ve vlastnictví České republiky do majetku obcí; nelze tedy učinit závěr, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví žalované 1).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu spatřuje ve vyřešení otázek, při jejichž řešení se soudy obou stupňů odklonily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly řešeny, a to 1) „v čem spočívají zákonné podmínky přechodu vlastnického práva dle ustanovení zákona o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, respektive čím je prokazováno vlastnické právo obcí ke dni 31. 12. 1949 v návaznosti na ustanovení téhož zákona“, a 2) „zda ustanovení zákona půdě dopadá rovněž na přechody vlastnického práva“. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nerozlišoval zákonné podmínky přechodu vlastnického práva na obce dle a dle , ačkoliv podmínky stanovené v jsou odlišné od podmínek podle , a jiné je i datum, ke kterému k přechodu vlastnického práva na obec dojde, když dle bylo ke dni 24. 5. 1991, a dle až ke dni 1. 7. 2000; nutné pak je též rozlišování okruhu nemovitostí spadajících pod a , jak judikoval Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. . Cílem citovaného zákona bylo vydání nemovitostí původním vlastníkům, tedy obcím, kterým byly nemovitosti státem odňaty „na základě likvidace obecního zřízení“, z čehož plyne, že toto ustanovení lze aplikovat pouze na případy, kdy obec byla ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem nemovitosti a takto byla zapsána v pozemkové knize. Naproti tomu účelem , ve znění , bylo napravování sporných situací, mimo jiné i nedostatku rozhodnutí o přídělu. Cílem této novely tedy bylo rovněž umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví České republiky do majetku obce s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. 12. 1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Z rozsudku sp. zn. se pak dále podává, že ustanovení , ve znění č. , se vztahují jen ke skutkovým okolnostem přídělů, které byly vytvořeny, byť neukončeny do 31. 12. 1949, tedy nepochybně směřují k nabytí nemovitostí obcemi i tehdy, když byť bez některých formálních podkladů obce na zemědělských, resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy (31. 12. 1949) hospodařily [s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy byl schválen pro obec jako přídělce přídělový plán ( cit. zák.), ale k přídělu nebo k vydání přídělového plánu - došlo až po 31. 12. 1949). Po tomto datu ovšem obce nemohly nabýt věci do svého vlastnictví, neboť pozemky byly v socialistickém vlastnictví československého státu. V důsledku nezbytnosti rozlišovat zákonné podmínky a je tak dle dovolatelky nutno vyhodnotit, že rozhodnutí o přídělu ze dne 16. 2. 1959, které se týká pozemku parc. č. XY, naplňuje toliko podmínky zákona. Ohledně předmětných pozemků je pak zřejmé, že právní závěr soudů obou stupňů o splnění podmínek pro přechod vlastnického práva na žalovaného 2) dle je nesprávný, neboť z provedených důkazů nelze splnění zákonných podmínek dovodit. Dále dovolatelka namítá, že zákona o půdě měl „zabránit nejen převodům vlastnického práva v užším slova smyslu, ale i přechodům vlastnického práva ze státu na třetí osoby na základě později přijatých zákonů“, neboť jej nelze vykládat izolovaně jen za použití jazykového výkladu, nýbrž je nutno použít i výklad historický, tj. přihlédnout i k jeho účelu, a rovněž je vykládat systematicky ve spojení s Má tudíž za to, „že blokační ustanovení zákona o půdě se vztahuje rovněž na přechody vlastnického práva“ (viz závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. , a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. . Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost, neboť odvolací soud otázky nastolené v dovolání vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2017, sp. zn. ), od níž není důvodu se odchylovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „“ (srov. článek II, bod 2., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva [aplikace a , ve znění ], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně k řešení otázky, pro niž je přípustné, je sice opodstatněné, avšak bez vlivu na věcnou správnost zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu, a že jinak není přípustné.

Podle platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

K otázce dovolatelky ad 1):

Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle .

Podle (ve znění ) do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy,

nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (§ 2a odst. 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1

zejména

a) vydanou přídělovouu svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (). Ustanovení a 5 se použije pro nemovitosti uvedené v odstavci 1 obdobně ().

Účelem bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , a rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ).

Účelem , jímž bylo do včleněno ustanovení , se stalo -jak patrno i z jeho - mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí. Dalším účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. ). Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom dovodila, že i výčet způsobů prokázání přídělu podle je pouze demonstrativní a že závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. , a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , jakož i v usnesení ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. , Nejvyšší soud vyslovil, že účelem , doplněného do citovaného předpisu (s účinností od 1. 7. 2000), je umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví České republiky do majetku obce s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. 12.1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec.

Z citovaných ustanovení zákona ( a ) přitom vyplývá, že nemovitosti vyjmenované v vykazují jiné znaky než nemovitosti uvedené v ustanovení (dle nějž je třeba vzniku obecního vlastnictví do 31. 12. 1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny; podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, vyžadována není. Pro aplikaci tohoto ustanovení, jež představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž tento zvláštní zákon spojuje přechod vlastnického práva státu na obec (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , či ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. ). Ke stejnému závěru (jde-li o rozsah majetku vymezeného ) dochází i odborná literatura (srov. Kišš, P.: Restituce majetku obcí, 1. vydání, Eurolex Bohemia, Praha, 2005).

V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů - vzhledem k tomu, že přídělovéy týkající se předmětných pozemků obci XY dle zákona č. 46/1948 Sb. se nepodařilo dohledat - jednak z potvrzení ONV ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969, z nějž zjistily, že tyto pozemky a pozemek parc. č. XY byly podle výkazu vykoupených a přidělených nemovitostí přiděleny do vlastnictví MNV v Sedlici podle zákona č. 46/1948 Sb., a dále z rozhodnutí ONV v Blatné ze dne 16. 2. 1959 o přídělu pozemku parc. č. XY (role) v XY.

Z potvrzení ONV ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969 mimo již uvedené vyplývá, že se „vydává jako podklad k zápisu do vlastnického listu pro MNV Sedlice“, a že „původní příděl činil 40,34,24 ha“. V rozhodnutí ONV v Blatné ze dne 16. 2. 1959 se pak uvádí, že „po provedeném řízení přiděluje odbor zemědělství a lesního hospodářství rady ONV v Blatné podle § 16 zákona ze dne 21. března 1948 č. 46 Sb. o nové pozemkové reformě do vlastnictví pro Československý stát-Místní národní výbor v Sedlici s účinností ode dne 1. října 1949 nemovitosti získané výkupem od Římskokatolické fary Sedlice … p.p.č.kat. XY role v XY ve výměře 5,9990 ha“, dále, že „toto rozhodnutí jest vkladuschopnouu ve smyslu zákona č. 90/47 Sb.“ a že „Okresní národní výbor svoluje, aby v pozemkové knize kat. úz. XY bylo vloženo právo vlastnické pro Československý stát-Místní národní výbor v Sedlici k přiděleným nemovitostem“.

Jak již bylo uvedeno shora, výčet způsobů prokázání přídělu v je pouze

demonstrativní

a závěr o existenci přídělu zůstává věcí posouzení soudu. V souzené věci sice nedošlo k přímému průkazu vydání přídělovéy (přídělových listin) ve vztahu k předmětným pozemkům, ale okolnosti zjištěné soudy obou stupňů svědčí pro to, že příděl těchto nemovitostí ve prospěch MNV v Sedlici byl v minulosti realizován. Byl-li totiž v potvrzení ONV ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969 (viz spisu) vydaném příslušným odborem tohoto orgánu jako podklad k zápisu do listu vlastnictví uveden jako přídělce MNV Sedlice a je-li z něho zřetelně patrný rozsah výkupu pozemků i rozsah přídělu (zahrnujícího předmětné nemovitosti), lze uzavřít, že došlo k naplnění podmínek stanovených v I když v tomto potvrzení nebylo vyznačeno jednací číslo přídělového rozhodnutí ( ), bylo by podle názoru dovolacího soudu

přepjatým formalismem

usuzovat, že jen sama o sobě tato skutečnost vede k neexistenci přídělu a k vyloučení přechodu vlastnictví ze státu na žalovaného 2).

Na závěr, že okolnosti restituce předmětného přídělového majetku, tedy předmětných pozemků, lze principiálně řešit právě z hlediska (a zásadně tak nepůjde o restituci historického majetku obce, na nějž dopadá § 2 zákona), lze soudit i z toho, že šlo o majetek přidělený obci podle zákona č. 46/1948 Sb. [srov. ].

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se zmýlil v tom, že předmětné pozemky přešly ex lege na žalovaného 2) podle dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 24. 5. 1991, ačkoliv k tomu došlo podle , ve znění , až dnem 1. 7. 2000. Žalovaný 2) je tedy v souladu s tímto ustanovením zákona zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník.

Naproti tomu má Nejvyšší soud za to, že nepřímým důkazem pro uvedený závěr není rozhodnutí vydané ONV v Blatné dne 16. 2. 1959 o přídělu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (ohledně nějž vzala žalobkyně žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu částečně zastaveno) podle § 16 zákona č. 46/1948 Sb., jak soudy obou stupňů dovodily, neboť tento pozemek byl přidělen (i když s účinností ode dne 1. 10. 1949) do vlastnictví „pro Československý stát-Místní národní výbor v Sedlici“, a nikoliv do vlastnictví obce Sedlice či MNV Sedlice, což plyne i z toho, že ONV „svolil, aby v pozemkové knize kat. úz. XY bylo vloženo právo vlastnické pro Československý stát-Místní národní výbor v Sedlici k přiděleným nemovitostem“ (k tomu je možno poukázat na zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jenž s účinností od 1. 1. 1950 definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření).

Otázka dovolatelky ad 2) přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť ji odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , v němž dospěl k závěru, že ustanovení zákona o půdě neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na obce podle , ve znění ; dále srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. , jakož i nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , body 51-53, a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. , v němž vyzdvihl, že „zatímco využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje

ius disponendi

toliko pro případy převodu“].

Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. , na nějž žalobkyně poukázala, na danou věc nedopadají, neboť se týkají řešení otázky přechodu věcí z majetku České republiky na obec podle , ve znění , za situace, kdy přídělová byla vydána ONV dne 30. 5. 1978, jak se v odůvodnění tohoto rozhodnutí výslovně uvádí.

Ačkoliv napadený rozsudek odvolacího soudu v otázce rozlišení přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na obec [v daném případě na žalovaného 2)] podle a podle tohoto zákona, ve znění , spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je ve výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, věcně správný (neboť žaloba podaná žalobkyní podle není důvodná), a jeho zrušení se závazným právním názorem, jak byl vysloven shora, by v konečném výsledku nemohlo přivodit jiný výsledek. Protože nebylo zjištěno, že by toto rozhodnutí bylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a , ani jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle zamítl (k tomu z odborné literatury srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 934, a z judikatury Nejvyššího soudu např. jeho rozsudek ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) bylo rozhodnuto podle věty první, odst. l, a části věty před středníkem , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalovanému 2) v něm vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalobkyně sepsaného advokátem. Podle a bodu 5. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle má tedy žalovaný 2) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč.

Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení opírá o , , část věty před středníkem , neboť žalované 1) žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

,

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2019JUDr. Olga Puškinovápředsedkyně senátu