Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 284/2020

28 Cdo 284/2020-365

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Nekoř, identifikační číslo osoby 493 12 138, se sídlem Nekoř č. 1, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) obci Nekoř, identifikační číslo osoby 002 79 269, se sídlem Nekoř č. 330, zastoupené JUDr. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu,identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. , o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 9. 2019, č. j. -334, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. -294, výrokem pod bodem I, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně [s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “] domáhala určení, že vlastnicí pozemků parc. č. 1748, 1756/3 a 1779/8 v katastrálním území Nekoř (dále jen jako „předmětné pozemky“ či jen „pozemky“) je Česká republika; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky (v pozemkových knihách dříve vedené jako pozemky parc. č. 1748 a 1756/1) jsou historickým církevním majetkem a přešly na stát v rozhodné době na základě rozhodnutí o výkupu dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), vydaného dne 17. 5. 1949 Okresním národním výborem v Žamberku. Dále vzal soud za prokázané, že dílčí přídělovou u ze dne 24. 2. 1964 byly pozemky přiděleny Místnímu národnímu výboru v Nekoři, kdy jako den převzetí přídělu byl uveden 17. listopad 1949; přitom soud prvního stupně zjistil, že předmětné pozemky byly Místnímu národnímu výboru v Nekoři již dříve přiděleny i výměrem (rozhodnutím) o přídělu ze dne 20. 1. 1958, vydaným Odborem zemědělství a lesního hospodářství rady ONV v Žamberku. Vlastnické právo obce Nekoř (první žalované) bylo v katastru nemovitostí vyznačeno na základě jí podaných návrhů z 19. 2. 1996 a 31. 8. 1999, jež byly odůvodněny tvrzením o splnění podmínek pro nabytí majetku obcí dle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

S ohledem na předchozí průběh řízení (jehož výsledky dle soudu vylučují závěr o nabytí vlastnického práva obcí Nekoř na základě ustanovení a 2 ) se soud prvního stupně soustředil na řešení otázky, mohla-li první žalovaná vlastnické právo k pozemkům nabýt podle ustanovení , případně vydržením. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by do 31. 12. 1949 byl pro první žalovanou jako přídělce schválen přídělový plán či zahájeno přídělové řízení a jako nepostačující a nerelevantní pak označil i vydání přídělové y ve prospěch příslušného národního výboru z doby až po 31. 12. 1949. Podle soudem prvního stupně současně učiněného závěru však první žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť na základě omluvitelného právního omylu (že jsou splněny podmínky pro přechod vlastnického práva dle ) se chopila držby nemovitostí, kdy požádala o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, čemuž bylo vyhověno; nejpozději k 31. 12. 2000 pozemky také „účetně evidovala“ (jako svůj majetek) a nakládala s nimi (pronajímala je). K předmětným pozemkům se tedy chovala jako jejich vlastník po zákonem stanovenou desetiletou vydržecí dobu ( , , ve znění do 31. 1. 2013 – dále jen „obč. zák.“), a její dobrou víru (oprávněnost držby; obč. zák.) nemůže zpochybnit ani pozdější judikaturní vývoj směřující k takovému výkladu ustanovení , dle nějž obec musí s příslušným majetkem fakticky hospodařit; v tomto směru soud prvního stupně poukázal i na postavení první žalované jako malé obce bez odborného (právnického) personálního vybavení a na pasivitu orgánů státu (České republiky) na straně druhé.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. -334, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že vlastnicí předmětných pozemků je Česká republika (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky II, III a IV).

Odvolací soud jako správný přijal závěr soudu prvního stupně, že předmětné pozemky nepřešly z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce ani podle ustanovení ; argumentačně přitom dodal, že jde o ustanovení směřující k nabytí vlastnického práva obcemi, jestliže přídělové řízení bylo zahájeno (ale neukončeno) před 31. 12. 1949, avšak obce s daným majetkem již před 31. 12. 1949 fakticky hospodařily. V posuzované věci však skutečnosti nasvědčující zahájení přídělového řízení před 31. 12. 1949 prokázány nebyly a ani nevyšlo najevo, že by v době před 31. 12. 1949 docházelo k výkonu vlastnického práva (faktickému hospodaření) obcí na předmětných pozemcích. Již ze samotných dat přídělových listin (1958 a 1964) je dle odvolacího soudu patrno, že příděl byl realizován až mnoho let po účinnosti zákona č. 46/1948 Sb., kdy již obec ani nemohla pozemky nabýt do svého vlastnictví, jelikož „neexistovala“, nehledě na to, že jde o y vystavené nikoliv ve prospěch obce, nýbrž Místního národního výboru v Nekoři.

Jako nesprávné pak odvolací soud odmítl soudem prvního stupně současně učiněné závěry, že první žalovaná nabyla předmětné pozemky vydržením. Uvedl, že předpokladem vydržení (oprávněné držby) je dobrá víra se zřetelem ke všem okolnostem po celou vydržecí dobu, přičemž je třeba dobrou víru hodnotit nikoli subjektivně, nýbrž objektivně. Přitom předpokladem nabytí vlastnického práva dle byla existence práva hospodaření právního předchůdce první žalované ke dni 23. 11. 1990 a faktické hospodaření s předmětnými pozemky obcí ke dni účinnosti zákona (24. 5. 1991). Ani jeden z těchto předpokladů nepovažuje odvolací soud za naplněný, dodávaje, že jejich absence si musela být první žalovaná vědoma, a ani z jí podaných návrhů v letech 1996, resp. 1999 (jimiž se domáhala záznamu vlastnického práva k předmětným pozemkům z titulu naplnění podmínek ustanovení ) nelze usuzovat, že byla v dobré víře.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly (samostatná) dovolání obě žalované.

První žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje argumentací, že i přídělová (rozhodnutí o přídělu) vydaná ve prospěch příslušného národního výboru až po 31. 12. 1949 naplňuje esenciální podmínku pro přechod vlastnického práva podle a je dostatečným průkazem přídělu podle odstavce 3 tohoto ustanovení; proto není opodstatněný požadavek na další dokládání přídělu či zahájení přídělového řízení. Vydanou přídělovou u přitom nediskvalifikuje ani to, že byla vydána ve prospěch místního národního výboru. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak podmínkou pro přechod vlastnického práva dle ustanovení není faktické hospodaření obce s dotčeným majetkem před 31. 12. 1949. První žalovaná má za to, že k prokázání existence přídělu postačovala dle předložená přídělová , jejíž autenticita ani v ní uvedené datum převzetí přídělu (17. 11. 1949) nebyly zpochybněny; poukazuje i na presumpci správnosti správního aktu. Dále napadá i závěr odvolacího soudu o (ne)vydržení vlastnického práva, kdy nastoluje otázku, zdali podání návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí v letech 1996 a 1999, aniž by byly splněny podmínky ustanovení , bez dalšího vylučuje její dobrou víru; sama přitom zastává závěr opačný (dodávajíc, že bylo-li by vlastnické právo do katastru nemovitostí zapsáno oprávněně, nebylo by třeba řešit ani otázku vydržení). Dle názoru první žalované se zde odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například i v daném věci naposled vydaným kasačním rozhodnutím (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. ) i dalšími rozhodnutími ( , ); z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak odkazuje na nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. . Navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, event. aby byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Také druhá žalovaná spatřuje přípustnost svého dovolání v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Obdobně jako první žalovaná i tato dovolatelka nastoluje otázku, zda i v případě, kdy obec disponuje přídělovou u vydanou po 31. 12. 1949, lze požadovat prokazování dalších skutečností o schválení přídělového plánu či zahájení přídělového řízení před 31. 12. 1949; takový požadavek dle názoru druhé žalované nemá oporu v ustanovení a je v rozporu i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přitom dovolatelka poukazuje i na skutečnost, že v přídělové ě z roku 1964 je jako datum převzetí přídělu uveden 17. 11. 1949, přičemž jde o správní akt, u něhož se uplatní presumpce jeho správnosti. Také přídělová z roku 1958, byť by byla vydána nikoliv příslušným orgánem, podpůrně dokládá realizaci přídělu ve prospěch první žalované. Proto se navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovoláním nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy vstoupil v účinnost).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem ( ), resp. jednající pověřenou osobou s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené a obsahují povinné náležitosti podle

Dovolání jsou přípustná podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec dle ustanovení ), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu , jež takto provedl bez jednání ( věta první ) a v rozsahu dotčeném dovoláními, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláními zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2 (odstavec 1). Nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (odstavec 2). Obce prokáží existenci přídělu podle odstavce 1 zejména a) vydanou přídělovou u svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem, nebo c) schváleným grafickým přídělovým plánem (odstavec 3). Nelze-li příděl doložit listinami uvedenými v odstavci 3, považuje se za doklad o přídělu vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (odstavec 4).

Smyslem a účelem , jímž bylo s účinností od 1. 7. 2000 do včleněno ustanovení , bylo krom jiného vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí až po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku majetkové samostatnosti obcí (jak je patrno i z dikce odstavce 2 tohoto usnesení) a také současně nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým řízením, tedy zejména přídělových listin. Byla tak umožněna restituce i toho majetku, jenž byl formálně přidělen až po rozhodném datu, tj. po 31. 12. 1949. V této souvislosti lze pak zmínit i ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž výčet způsobů prokázání přídělu v ustanovení je toliko demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. ).

Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl opakovaně artikulován i závěr, že nemovitosti vyjmenované v vykazují jiné znaky než nemovitosti uvedené v ustanovení (dle nějž je třeba vzniku obecního vlastnictví do 31. 12. 1949), totiž že jde o nemovitosti, jež byly obcím jako přídělcům přiděleny nebo byly pro obec jako přídělce schváleny, a že ustanovení tak představuje samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, pro který není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž toto ustanovení spojuje přechod vlastnického práva státu na obec; ani podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, ustanovením vyžadována není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. ).

Na tomto místě sluší se připomenout i závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu prezentované zejména nálezem ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. , v němž Ústavní soud – k otázkám výkladu a aplikace ustanovení a – uzavírá, že „restituce historického majetku byla v založena právě na „pouhém“ nabytí vlastnického práva, nikoliv na jeho reálném výkonu (a contrario srov. konstrukci přechodu vlastnického práva podle téhož zákona). Obecnými soudy uvažovaná možnost přechodu podle je pak pouhým doplňkem restituce podle a přechodu podle (srov. výslovnou dikci i. f. „pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo “)“. K těmto závěrům se Ústavní soud později přihlásil např. i v nálezech ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , a ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. .

Právní posouzení věci odvolacím soudem není s výše uvedenými závěry bezezbytku konformní, jestliže za jednu z podmínek přechodu vlastnického práva ze státu na obec v režimu ustanovení považuje nabytí vlastnického práva obcí nebo jeho reálný výkon (faktické hospodaření na pozemcích) před 31. 12. 1949. Také závěr odvolacího soudu, že „již ze samotných dat“ přídělových listin (vydaných po roce 1949) vyplývá, že „příděl se měl uskutečnit mnoho let po účinnosti zákona č. 46/1948 Sb.“, pročež obec nemohla nabýt pozemky do svého vlastnictví, je v rozporu s výše citovanou rozhodovací praxí, podle níž účelem ustanovení bylo řešit právě ty případy, kdy majetek byl formálně přidělen až po 31. 12. 1949. Poukazuje-li odvolací soud na skutečnost, že přídělová byla vydána ve prospěch Místního národního výboru v Nekoři, nikoli ve prospěch obce Nekoř, přehlíží ustanovení , jehož výslovné znění předpokládá, že přídělová , jíž lze prokázat příděl, může svědčit i příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce (logicky, jestliže právě k 31. 12. 1949 obce ztratily majetkovou samostatnost). Výše citovaná rozhodovací praxe, dle níž výčet způsobů prokázání přídělu v ustanovení je toliko demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává k posouzení soudu, zpravidla neopravňuje soud k tomu, aby i v případě předložení některé z listin uvedených v tomto ustanovení vyžadoval další dokazování existence přídělu (neuzavřel-li ovšem, že předložená není rozhodnutím o přídělu – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. ; takový závěr ovšem odvolací soud v posuzované věci nečiní); takový postup mohl by být ostatně i v kolizi se smyslem , jímž bylo umožnit přechod majetku státu na obce také v případě sporných přídělů (pročež demonstrativní povaha výčtu v zákona umožňuje prokázat existenci přídělu i jinak, než některou z listin zde vyčtených; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. ). Opačnou úvahu nelze bez dalšího dovodit ani z odvolacím soudem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. , v němž byl vysloven závěr, že ustanovení směřuje k nabytí nemovitostí obcemi i (nikoli však pouze!) tehdy, kdy – byť bez některých formálních podkladů – obce na zemědělských, resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy hospodařily (byl pro ně schválen přídělový plán, ale k přídělu došlo až po 31. 12. 1949).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o primárně učiněný závěr o absenci podmínek přechodu předmětných pozemků z majetku České republiky (druhá žalovaná) do vlastnictví obce (první žalovaná) v režimu ustanovení , správné není a že odvolacím soudem vyslovený závěr, že k nabytí vlastnického práva obcí dle odkazovaného ustanovení nedošlo (opřený o požadavky, jež z platné právní úpravy nevyplývají, a naproti tomu zpochybňující význam předložených listin o přídělu pozemků), je proto přinejmenším předčasný. Uplatněný dovolací důvod ( ) byl tudíž naplněn.

V takovém případě – může-li být výsledkem dalšího řízení i ten závěr, že obec vlastnické právo nabyla ex lege podle – pozbývá své aktuálnosti a závažnosti i další otázka případného nabytí vlastnického práva obcí vydržením. K ní v rovině právního posouzení postačí snad znovu odkázat na závěry vyslovené Nejvyšším soudem již v předchozím (kasačním) rozhodnutí – rozsudku ze dne 16. 5. 2018, č. j. -227, včetně v něm obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. , když samotnou otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, by v dovolacím řízení bylo lze přezkoumat toliko v případě zjevné nepřiměřenosti úvahy soudu v nalézacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. ).

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí ( , ).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 3. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu