Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4390/2018

-294

USNESENÍ

obec Hvozd

Lesy České republiky, s. p.

, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 421 96 451, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2018, č. j. -227, t a k t o :

I. Dovolání seodmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Josefa Jansy, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 397/11.

O d ů v o d n ě n í :

(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 4. 2016, č. j. -183, jímž bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí ve výroku identifikovaných nemovitostí situovaných v katastrálním území XY.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví žalující obce (jíž byly původně přiděleny rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 16. 3. 1949, č. j. 6.374/49-IX/B-23; dále jen „přídělová listina“) podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), kdy k nabytí vlastnického práva dle tohoto ustanovení (na rozdíl od cit. zákona) není vyžadováno, aby obec předmětné nemovitosti vlastnila k datu 31. 12. 1949.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále též jako „dovolatel“), jenž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné označuje vyřešení otázky, zda byly splněny podmínky pro přechod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobce, zastávaje názor, že podle ustanovení , a mohou do vlastnictví obcí přejít ty nemovitosti, ke kterým měly obce (případně lesní družstvo) vlastnické právo ke dni 31. 12. 1949. Konstatuje, že zástupci žalobkyně se přídělu zřekli ještě před tímto datem, jak je zřejmé ze zápisu Národního pozemkového fondu ze dne 14. 6. 1949 o odevzdání zkonfiskovaných lesů, ačkoliv odvolací soud toto vzdání se přídělu, dle dovolatele nesprávně, posoudil jako nedostatečné, kdy své závěry v tomto směru ani řádně neodůvodnil; vzdání se přídělu je přitom jednostranným právním úkonem, který vedl k obnovení vlastnického práva státu, jak vyplývá i z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. a , od nichž se tak odvolací soud dle mínění dovolatele napadeným rozsudkem odchýlil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. větu první ).

Podle ustanovení do vlastnictví obcí dnem 1. července 2000 přecházejí i nemovitosti vyjmenované v § 2 odst. 1 písm. a) až d), které a) byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu vydaným podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. nebo dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., nebo byly vydány obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) byly schváleny příslušným státním orgánem pro obec jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 1 nebo § 2. Podle § 2a odst. 2 nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. prosinci 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo.

Podle ustálené rozhodovací praxe představuje ustanovení samostatný důvod nabytí vlastnictví obcí, pro který není rozhodující, zda jde o majetek patřící dříve obcím (zda nemovitosti přešly do vlastnictví obce před 1. 1. 1950), ale zda byly splněny zvláštní podmínky, s nimiž toto ustanovení spojuje přechod vlastnického práva státu na obec; ani podmínka převzetí držby (jíž bylo v některých případech třeba právě k nabytí vlastnictví k zemědělskému přídělovému majetku) či snad faktické užívání (obhospodařování) nemovitostí, ustanovením vyžadována není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. ).

Závěr odvolacího soudu o tom, že pro přechod nemovitosti podle ustanovení postačuje (splnění dalších zákonných podmínek dovolatel nezpochybňuje) prokázání přídělu předmětných pozemků obci a že pro závěr o nabytí vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům na základě tohoto ustanovení je proto bez významu, zda se později přídělu vzdal ve prospěch lesního družstva, či nikoliv, je s citovanou rozhodovací praxí konformní. Podle odkazované judikatury ustanovení cit. zákona upravuje přechod tzv. dalšího přídělového majetku do vlastnictví obcí, u nějž se podmínka vlastnictví obce k 31. 12. 1949 nevyžaduje (nemusí jít tedy o historický majetek obce, jenž přecházel z vlastnictví státu dle vlastnictví obcí za podmínek stanovených cit. zákona).

Jde-li pak o závěr odvolacího soudu (jenž je tak již ryze podpůrný), že vzdání se přídělu žalobkyní nebylo v řízení prokázáno („nebyly předloženy takovéy, z nichž by bylo možno dovodit kvalifikované vzdání se přídělu“), neboť pouhé prohlášení zástupců obce Hvozd nelze považovat za kvalifikované vzdání se přídělu, ani jím odvolací soud nepopřel závěry vyjádřené v dovolatelem odkazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. , a ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. , v nichž byl závěr o vzdání se přídělu založen zejména na zápisu o vyúčtování s odcházejícím přídělcem zkonfiskovaného zemědělského majetku, resp. zápisu o odevzdání usedlosti.

V této souvislosti sluší se připomenout, že i při výkladu předpisů upravujících proces restituce obecního majetku prosadí se výkladový princip

in favorem restitutionis

, s tím, že dobově podmíněné nedostatky v postupu orgánů v poválečném období při přidělování majetku nemohou jít k tíži obcím, jestliže příděl směřoval do jejich hospodářské sféry (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ).

Ostatně, brojí-li dovolatel proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stran prohlášení zástupců obce Hvozd o vzdání se přídělu, vystihuje tím vady řízení, které nemohou přípustnost dovolání založit (ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. věty druhé ). Vytýkaným deficitem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ostatně ani netrpí a není nepřezkoumatelné (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Z odůvodnění je zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (tedy že odvolací soud vyhodnotil prohlášení zástupců obce Hvozd, jako nedostatečné pro závěr o vzdání se přídělu, právě s odkazem i na dovolatelem uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ) a případné dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení ) očividně nebyly

na újmu uplatnění práv dovolatele.

Jelikož odvolací soud – jak plyne z výše uvedeného – relevantní otázku hmotného práva vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod se od ní odchýlit (a není tudíž naplněn ani ten předpoklad, že dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak), dovolání ve smyslu přípustné není.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a ; dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3.100 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) v částce 714 Kč.

Rozhodné znění (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

).

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 3. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu