Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1591/2017-275

28 Cdo 1591/2017-275

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Pozděchově, IČ 487 72 801, se sídlem v Pozděchově 121, zastoupeného Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, proti žalovaným 1. obci Prlov,IČ 003 04 212, se sídlem v Prlově 141, zastoupené Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2016, č. j. -223, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 15. 4. 2016, č. j. -182, určil, že druhá žalovaná je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) i o soudním poplatku (výrok III.). Přitakal tak žádání žalobce, jenž se ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), domáhal určení, že vlastníkem konkretizovaných pozemků, jež považoval za svůj historický majetek, je žalovaná 2. Vyšel ze zjištění, že žalobci byly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) odňaty bez náhrady pozemky v jeho vlastnictví. S odkazem na , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a judikaturu Ústavního soudu akcentující nutnost vykládat restituční předpisy spíše ve prospěch restituentů uzavřel, že dotčené pozemky nepřešly na 1. žalovanou ve smyslu posledně jmenovaného předpisu, pročež žalobě vyhověl.

K odvolání obou žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. -223, změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, leč neztotožnil se s jeho právními závěry. Poukázal na skutečnost, že blokační ustanovení § 29 zákona o půdě nabylo účinnosti dnem 24. 6. 1991 a bylo zrušeno ke dni 31. 12. 2012. Jeho účinky se tak mohly vztahovat toliko na převody či přechody církevního majetku realizované v řečeném období, nikoli v době jemu předcházející, což by bylo v rozporu s principem zákazu pravé retroaktivity právních předpisů. V nynější věci sporné nemovitosti přešly do vlastnictví žalované 1. účinností , tj. 24. 5. 1991, neboť byly naplněny podmínky tímto zákonem vyžadované, a proto nelze uvažovat o rozporu líčeného přechodu s zákona o půdě. Uvedenému nebránilo ani ustanovení , neboť vylučovalo toliko přechody věcí, ohledně nichž byl nárok na vydání uplatněn podle a , a to přede dnem účinnosti Odkazuje mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , připomněl odvolací soud, že předmětné nemovitosti popisovaným přechodem nepozbyly charakteru historického církevního majetku, avšak obce nebyly k jejich vydání zákonodárcem povolány jako osoby povinné ve smyslu Pro vylíčené tudíž uzavřel, že sporné pozemky přešly do vlastnictví 1. žalované oprávněně, pročež shledal žalobu nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl v intencích , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), upozorňuje na restituční povahu nároku, jakož i složitost posuzované věci.

Proti zmíněnému rozsudku, výslovně do výroku I., podal žalobce dovolání, považuje je za přípustné ve smyslu Jako v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešené předkládá otázky, zda se postupem dle lze domáhat vydání nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí jako majetek osoby nejmenované v tohoto zákona, dále je-li výčet blokačních ustanovení v citovaného zákona výčtem taxativním a konečně může-li obec nabýt vlastnictví na základě , uvede-li do žádosti nepravdivé informace o svém vlastnictví. Za v judikatuře rozdílně posuzovanou pak označuje problematiku, jaké právní předpisy lze zahrnout pod odkaz obsažený v Otázka použitelnosti posledně řečeného ustanovení na zvláštní předpisy vydané nikoli jen před, nýbrž i po jeho účinnosti (např. ), má pak být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce s poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu zpochybňuje závěr o přechodu dotčených pozemků na 1. žalovanou pro nenaplnění podmínek stanovených Odmítá náhled odvolacího soudu, dle něhož by byl 1. žalované ponechán majetek, jenž historicky náleží žalobci, jakožto církevní právnické osobě, přičemž akcentuje smysl a účel restitučních předpisů, jímž je především náprava křivd způsobených mj. i církvím minulým režimem. Vzhledem k vylíčenému požaduje změnu napadeného rozhodnutí ve smyslu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, eventuálně jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. V případě odmítavého výroku Nejvyššího soudu, navrhuje v rámci rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení aplikaci

K dovolání žalobce podaly vyjádření obě žalované, ztotožňujíce se se závěry odvolacího soudu a navrhujíce mimořádný opravný prostředek odmítnout, respektive zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem otázku ve smyslu citovaného ustanovení neskýtá.

Podstata dovolatelovy argumentace spočívá především v jeho nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu o oprávněném přechodu pozemků, jež byly historickým majetkem církve, do vlastnictví obce. V naznačeném směru se jeví vhodným připomenout, že obdobným okruhem otázek, jež jsou klíčové i v nyní projednávané věci, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí, přičemž dovodil, že zákona o půdě neznemožnil prostřednictvím přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví České republiky do majetku obcí v režimu posledně citovaného předpisu. Byly-li totiž ke dni účinnosti splněny všechny podmínky přechodu sporných věcí do vlastnictví obcí, došlo ke zmíněnému právnímu následku bez dalšího – ze zákona (k uvedenému a jednotlivým podmínkám srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , a judikaturu tam citovanou), a dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v zákona o půdě (ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého ) nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ). Posledně zmiňované rozhodnutí se rovněž vypořádává i s odlišným náhledem na interpretaci , jenž se ojediněle objevil v judikatuře Ústavního soudu a k němuž se přiklání i dovolatel v aktuálně řešené při. Sám Ústavní soud ovšem tuto výkladovou linii zhodnotil jako minoritní a přisvědčil shora nastíněné interpretaci dotčených ustanovení (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , bod 52). Nemohou tedy obstát námitky žalobce avizující rozdílné posuzování řečeného aspektu v judikatuře Nejvyššího soudu, jež se konsolidovala v intencích citovaného nálezu či skutková výhrada týkající se pravdivosti údajů obsažených v žádosti obce o jejím vlastnictví.

V rozhodnutích Nejvyššího soudu se pak konstantně připomíná, že přechodem původně církevního majetku ze státu na obce dle nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi. Dovolatel při vedení své nesouhlasné argumentace ovšem pomíjí, že další bylo již na úvaze zákonodárce, jenž se v posledku rozhodl obce jako povinné osoby ve smyslu nepovolat, přičemž zároveň zvolil vedle naturální restituce i možnost nahradit způsobenou újmu prostřednictvím paušální finanční částky (srov. a posledně jmenovaného zákona, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. ). Uvedené nemohlo zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (blíže viz již odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. či dále jeho usnesení ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. ). S poukazem na řečené se pak jeví též nepřiléhavou otázka dovolatele, lze-li se domáhat uspokojení restitučního nároku oprávněné církevní právnické osoby ve smyslu po subjektu (zde konkrétně obci) nezahrnutém ve výčtu zmíněného předpisu.

Přitakat nelze ani dovolatelově mínění stran výkladu V této souvislosti považujeme za případné připomenout kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , v němž byl s odkazem na dřívější judikaturu dovolacího soudu artikulován závěr, že smyslem jmenovaného ustanovení a v něm použitého pojmu „přechod“ nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného zákona o půdě (či ), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, přičemž odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ). Z řečeného je pak zjevné, že ani řešení vylíčené problematiky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neabsentuje, a zároveň není důvodu uvedenou otázku posoudit jinak.

Vhodným se jeví dodat, že shora připomenutý výklad kvitoval v rámci svého rozhodování i Ústavní soud (viz zejména jeho usnesení ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. ), pročež Nejvyšší soud neshledal důvod se od dříve přijatých konkluzí odchylovat, a nepřisvědčil tak dovolatelově úvaze o podmíněném nabytí vlastnického práva obcemi na základě

Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že dovolatel nepředložil žádnou otázku naplňující kritéria , neboť všem jím artikulovaným problémům se Nejvyšší soud ve své judikatuře již věnoval, tyto nejsou posuzovány rozdílně ani nebyla shledána potřeba jejich odlišného vyřešení, a proto dovolací soud jeho podání v souladu s , větou první, odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalované 1. v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. . Dle a bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání)3.100 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšení o 21 % DPH dle má tedy žalovaná 1. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.Žalované 2., jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem, pak ve smyslu , ve znění (srov. jeho čl. II bod 1.), ve spojení s , o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu, přísluší náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Nejvyšší soud neshledal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, jež by opodstatňovaly aplikaci , jak navrhoval dovolatel.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 12. 2017

JUDr. Jan Eliáš Ph.D.

předseda senátu