Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1190/2015

28 Cdo 1190/2015

U S N E S E N Í

obce Štědrá,

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

o určení vlastnického práva k nemovitostem

, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2014, č. j. -128, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám JUDr. Karla Seidla, advokáta se sídlem v Karlových Varech, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. -107, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 306/1 a pozemku parc. č. 349/1 v k. ú. Š. (výrok I), zatímco ohledně nároku žalobkyně na určení vlastnického práva k části pozemku evidovaného původně v pozemkové knize pro k. ú. Š. pod parc. č. 306/4, která svým rozsahem odpovídá současnému pozemku parc. č. 306/4 v k. ú. Š., řízení zastavil (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 29 684 Kč (výrok III) a právního zástupce žalobkyně zavázal k povinnosti zaplatit žalované na nákladech řízení částku 320 Kč (výrok IV).

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 12. 2014, č. j. -128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem I a III (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 8 896 Kč (výrok II.). Odvolací soud měl za prokázané,

že Krajský národní výbor v Karlových Varech určil k zalesnění pozemky v obvodu okresu T., jež jsou uvedeny v připojených seznamech parcel a připojeném přehledu, a že přesné vymezení je obsaženo ve schválených přídělových plánech. Zjistil, že konkrétní označení pozemků obsahuje seznam parcel, který uvádí u obce Š. coby přídělce pozemky, a že předmětné pozemky byly vykoupeny na základě zákona č. 46/1948 Sb. Věc posoudil podle , 2, 3 a 4 ,

o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

V dané věci byly splněny podmínky podle , neboť předmětné nemovitosti přešly dnem 1. 7. 2000 do vlastnictví žalující obce. Odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. , a ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , s tím, že výčet způsobů prokázání přídělu v je pouze demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává věcí posouzení soudu. Nelze sice přihlédnout k přídělové ě, kterou žalobkyně předložila opožděně, avšak i z nepřímých důkazů je zřejmé, že došlo k přídělu nemovitostí ve smyslu Dodal, že pokud přecházelo vlastnictví v tomto případě ze zákona, na jeho přechod nemůže mít zpětně vliv ani uplatnění nároku podle ,

o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „ “).

Obec, na kterou přešlo vlastnictví k nemovitostem z České republiky, nelze považovat ani za povinnou osobu ve smyslu a pokud nastal přechod vlastnického práva již na základě , pak později účinný nemohl tuto skutečnost popřít. V této souvislosti odkazoval na

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně do všech jeho výroků), přičemž jeho přípustnost shledává ve smyslu v tom, že má být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak

s ohledem na nesprávné právní posouzení věci ( ). Namítá, že rozhodnutí Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 3. 2. 1950, včetně příloh k tomuto rozhodnutí, a to přehledu pozemků určených k zalesnění a seznamu parcel, nesplňuje požadavky a nelze z něj oprávněnost nároku žalobkyně dovodit; vyplývá z něj pouze to, že pozemky uvedené v seznamu připojeném k tomuto rozhodnutí byly určeny k zalesnění (jedná se o pozemky vykoupené na základě zákona č. 46/1948 Sb.), nikoli že jde o pozemky přidělené žalobkyni. Dále zpochybňovala (právní hodnocení), že je možné vydat předmětné pozemky obci v situaci, kdy jde o původní církevní majetek, na který byla uplatněna žádost církevního subjektu podle , neboť jde o zákonnou překážku jejich přechodu na obec podle Odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. , a navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu ve výrocích I a III, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, popřípadě jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud ve věci postupoval podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 , kterými se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení) a zastoupenou v souladu s , zabýval jeho přípustností.

Dovolatelka v dovolání předně cituje z , když uvádí, že

má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Konkrétně pak tvrdí, že na základě nepřímých důkazů, a to rozhodnutí Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 3. 2. 1950, včetně příloh k tomuto rozhodnutí (přehledu pozemků určených k zalesnění a seznamu parcel) ani na základě dalších skutečností, které zmiňuje, nemohl být učiněn závěr, že předmětné pozemky byly žalobkyni přiděleny. Dále dovolatelka

nesouhlasí s právním hodnocením

otázky přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalobkyni podle , protože v důsledku uplatnění žádosti církevního subjektu podle vznikla (měla vzniknout) zákonná překážka přechodu nemovitosti na obec.

Pokud žalovaná v dovolání bez dalšího polemizuje se závěrem, že (zda) v dané věci byly splněny podmínky s tím, že podle ní z předložených listin nevyplývá, že předmětné pozemky byly žalobkyni přiděleny, resp. že z rozhodnutí Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 3. 2. 1950 nelze učinit spolehlivý závěr o přídělu předmětných nemovitostí, nezbývá než uzavřít, že jde fakticky toliko o polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu (resp. i soudu prvního stupně), potažmo kritiku hodnocení jednotlivých zjištění, jež soud z předložených důkazů činil. V situaci, kdy jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. ), jemuž uvedené námitky podřadit nelze, nezbývá než uzavřít, že důvody dovolání v části kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) přípustnost dovolání založit nemohly.

I přes shora uvedené považuje dovolací soud k podpoře závěru, že jde o čistě skutkovou námitku, za vhodné k argumentaci dovolatelky a 4 , a v jeho kontextu zmiňovaným rozhodnutím Krajského národního výboru v Karlových Varech ze dne 3. 2. 1950, v němž jsou určeny k zalesnění pozemky v obvodu okresu T., včetně příloh k tomuto rozhodnutí, a to přehledu pozemků určených k zalesnění a seznamu parcel, poukázat z rozhodovací praxe dovolacího soudu na rozhodnutí, podle nichž je výčet způsobů prokázání přídělu v pouze demonstrativní a závěr o existenci přídělu zůstává na posouzení soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. ).

Shora uvedené neplatí pro nastolenou otázku zákonné překážky uplatnění nároku podle , neboť zde již jde o námitku právní, ovšem ani ta, jak bude podáno dále, způsobilou k založení přípustnosti dovolání není. Nejvyšší soud se k obdobné námitce vyjádřil například ve svém rozsudku ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. . Ve shodě s ustálenou judikaturou v něm konstatoval, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti ) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány , přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání bylo v posledku zvoleno řešení obce nezahrnout do výčtu povinných osob obsaženého v daného předpisu, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce. Dovolatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. (oba cit. výše) z toho důvodu nejsou pro projednávanou věc přiléhavé. V dovolání položené otázky jsou tedy v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud při jejich posouzení postupoval v souladu se závěry v ní dovozenými a Nejvyšší soud nevidí důvod se od této judikatury odchýlit. Dovolání proto přípustné být nemůže.

Ačkoliv dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu, proti výroku o náhradě nákladů řízení žádné konkrétní námitky neuplatnila, když ani nenaznačila, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku (výroku II) rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí ( ) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit ( ), a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč (ve výši mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 50 000 Kč; srov. , a , ve znění účinném do 31. 12. 2013), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300 Kč ( cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 714 Kč ( ), tj. celkem 4 114 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2017

Mgr. Miloš Pól

předseda senátu