Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2509/2023

28 Cdo 2509/2023-150

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Bartoloměje Praha - Kyje, identifikační číslo osoby 649 36 473, se sídlem v Praze 9, Prelátská 12, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/4, 2)hlavní město Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 3) městská část Praha 9, identifikační číslo osoby 000 63 894, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 14/324, zastoupená JUDr. Pavlínou Uhlířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. -116, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. V poměru mezi žalobkyní a žalovanou 1)

nemá

žádná z nich

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavlíny Uhlířové, Ph.D.

O d ů v o d n ě n í :

1. Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 10. 2022, č. j. -86, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “] na určení, že první žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označeného pozemku parc. č. 2313/1 v katastrálním území Hloubětín (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

2. Odvolací soud dospěl k závěru, že vlastnické právo k předmětnému pozemku přešlo na žalovaného 2) dle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť předmětný pozemek byl v rozhodné době ve vlastnictví České republiky a ke dni 23. 11. 1990 k němu měl právo hospodaření předchůdce druhého žalovaného. Splnění podmínky faktického hospodaření s předmětným pozemkem ke dni 24. 5. 1991 (tj. ke dni účinnosti ) druhým žalovaným měl odvolací soud za prokázané (s přihlédnutím k rozumnému rozsahu, v jakém lze rozhodnou skutečnost po uplynutí třiceti let od přechodu vlastnictví k předmětnému pozemku do vlastnictví obce na žalovaných požadovat) fotografiemi předmětného pozemku, které jsou součástí vyjádření žalovaného 2) ze dne 2. 3. 2022 k žalobě (dobové ortofotomapy z let 1966-2007 a fotografie pořízené z aplikace streetview z let 2009 a 2011) ve spojení s hospodářskou smlouvou ze dne 17. 5. 1968, na základě které převzal předmětný pozemek do správy Odbor výstavby Národního výboru hlavního města Prahy k 1. 6. 1968, když z obsahu smlouvy je zřejmé, že národní výbor pozemek užívá; dále odkázal v tomto směru na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. .

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také i jako „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, ženapadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně namítá, že nebyly naplněny předpoklady přechodu vlastnického práva podle na žalovaného 2). S předmětným pozemkem dle dovolatelky hlavní město Praha ani příslušný výbor v rozhodném období nehospodařily, resp. faktické hospodaření nebylo v řízení prokázáno; navíc je v těchto závěrech napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Odvolací soud nesprávně posuzoval splnění podmínky faktického hospodaření s předmětným pozemkem žalovaným 2) k dřívějšímu datu než k 24. 5. 1991, když zohlednil faktickou činnost státu a nikoliv obce. Namítala, že řízení bylo zatíženo vadou, neboť jí nebyl dán dostatečný prostor reagovat na změnu názoru soudu prvního stupně ohledně prokázání fakticity užívaní předmětného pozemku v rozhodném období, když dovolatelka nebyla poučena dle Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se zabýval tím, zda je přípustné.

5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ), je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

9. Ohledně výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je toto ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. , o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. , ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. ).

10. Argumentací, dle níž odvolací soud chybně vyhodnotil splnění podmínek přechodu majetku na obec ve smyslu , dovolatelka nepředestírá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku výkladu hmotného či procesního práva, nýbrž pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, jež se zřetelem k provedenému dokazování učinily závěr, že bylo prokázáno hospodaření právní předchůdkyně druhého žalovaného s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991.

11. Dovolatelka přitom opomíjí, že kritika skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti) není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska přípustnosti dovolání je tudíž bez významu i to, mají-li odvolacím soudem přijaté skutkové závěry (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů dle ) oporu v provedeném dokazování. Ovšem i k vadám řízení (provázely-li důkazní řízení) smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. ).

12. Přesto se jeví jako vhodné dodat, že Nejvyšší soud neshledal, že by skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, resp. „neprovedenými důkazy“ – jak namítá dovolatelka, jestliže z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.Z fotografií provedených k důkazu soudem prvního stupně je zřejmé, že předmětný pozemek byl před i po rozhodném období udržován a závěr o tom, že tak činil subjekt, jemuž náleželo právo hospodaření [odbor výstavby národního výboru hlavního města Prahy a následně obec (městská část)] je logický, navíc jej nezpochybňuje žádný z provedených důkazů.

13. Odvolací soud se neodchýlil ani v otázce rozložení důkazního břemene k prokázání právně významných skutečností (týkajících se zde naplnění podmínky faktického hospodaření s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991), jestliže po žalobkyni nepožadoval skutková tvrzení a navržení důkazů podporujících závěr, že předmětný pozemek na druhého žalovaného nepřešel, neboť břemeno tvrzení a důkazní tížilo ohledně této rozhodné skutečnosti druhého žalovaného, který byl soudem prvního stupně na jednání dne 27. 4. 2023 dle , 3 ke splnění této povinnosti vyzván (spolu s ostatními žalovanými) a byl poučen o následcích nesplnění této výzvy. Je nepodstatné, že poté soud prvního stupně s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. , změnil názor a již nepožadoval po druhém žalovaném splnění této výzvy, neboť na základě provedených důkazů měl fakticitu hospodaření v rozhodném období za prokázanou.

14. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na tom, že v řízení žalovaní tvrdili a prokázali splnění tří kumulativních podmínek přechodu vlastnictví k předmětnému pozemku do vlastnictví druhého žalovaného, tudíž rozhodnutí nejsou založena na neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník (žalobkyně) tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle , jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti; srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč.

15. Řízení přitom netrpí ani dovolatelkou vytýkanou vadou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, čímž se rozumí nedostatek zcela evidentně bránící realizaci přezkumné činnosti odvolacích soudů nebo soudu dovolacího. Z judikatury plyne, že jde především o takové rozhodnutí, jehož odůvodnění účastníkům neumožňuje uplatnit procesní práva formulováním relevantní odvolací (dovolací) argumentace (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). Je-li z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrné, z jakých důvodů potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud neshledává, že by rozsudek Městského soudu v intencích shora uvedeného obsahoval vady takové intenzity, které by znemožňovaly provést řádný přezkum či formulovat dovolací argumentaci.

16. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu ) v posuzované věci naplněny nebyly.

17. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

18. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením

19. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a Žalované 1) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Byť se u hlavního města Prahy [žalovaného 2)] presumuje personální vybavení dostatečné k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit své zájmy bez pomoci advokátů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. , body 119 a násl., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. , ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. , a ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. ), v posuzované věci lze shledat náklady žalovaného 2) na podání vyjádření prostřednictvím advokáta účelnými, jde-li zde o věc vymykající se běžné agendě hlavního města Prahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. ). Proto, bylo-li dovolání žalobkyně odmítnuto, náleží žalovanému 2) náklady dovolacího řízení v částce 4 114 Kč, sestávající z odměny advokáta ve výši 3 100 Kč [ , ., a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právního služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč ( ) a náhradou za daň z přidané hodnoty [ ] ve výši 714 Kč. Žalované 3) vznikly v souvislosti s dovolacím řízením náklady za právní zastoupení v totožné výši jako žalovanému 2) - jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), náhrada hotových výdajů a daň z přidané hodnoty.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 9. 2023

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu