Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 501/2020

28 Cdo 501/2020-291

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, identifikační číslo osoby: 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným: 1) EUROCONTRACT – BERNY s. r. o.,identifikační číslo osoby: 258 57 339, se sídlem v Ostravě, Slezská Ostrava, Hradní 27/37, zastoupenému JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 42, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. -268, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. -268, Městský soud v Praze potvrdil ve věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 11. 2018, č. j. -229), jímž byl zamítnut návrh žalobce [s odkazem na ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “], aby bylo určeno, že vlastnicí pozemku parc. č. 1302/3 v katastrálním území Hloubětín (dále jen jako „předmětný pozemek“) je Česká republika (výrok I rozsudku odvolacího soudu); dále byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II, III a IV).

Podle shodných zjištění soudů nižších stupňů je předmětný pozemek historickým církevním majetkem, jehož vlastníkem byl žalobce, přičemž k 1. 1. 1951 (tj. v rozhodném období ve smyslu ) došlo k jeho převzetí státem způsobem naplňujícím majetkovou křivdu dle ustanovení , resp. j) Žalovaný 1) nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku ve veřejné dobrovolné dražbě konané dle , o veřejných dražbách (dále jen „ “), dne 22. 5. 2008; navrhovatelem dražby byl Státní statek hl. m. Prahy v likvidaci (státní podnik).

K porušení blokačních ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), ani , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), přechodem vlastnického práva k předmětnému pozemku ve veřejné dražbě podle dle odvolacího soudu nedošlo. Ustanovení dopadalo totiž toliko na proces tzv. velké privatizace, nikoliv však na proces likvidace státního podniku, na čemž ničeho nemění ani žalobcem odkazované ustanovení , které toliko upravuje způsob zpeněžení majetku při likvidaci státního podniku; pak neobsahuje žádné ustanovení, které by vylučovalo z veřejných dražeb tzv. historický majetek církví. Přechod předmětného pozemku ve veřejné dražbě nebyl dotčen ani blokačním ustanovením zákona o půdě, které se týká toliko majetku zemědělské povahy, přičemž předmětný pozemek není pozemkem zemědělským, neboť není formálně součástí zemědělského půdního fondu, nesplňuje charakteristiku zemědělského pozemku po faktické stránce ani nebyl udržován ve stavu způsobilém k zařazení do zemědělského půdního fondu.

Nebyl-li předmětný pozemek blokovaným majetkem, nebyla dle odvolacího soudu „splněna žádná podmínka aplikace“ , když ani tvrzením o nesplnění podmínek pro přechod vlastnického práva k neblokovanému majetku ve veřejné dražbě dle nemůže být založena aktivní legitimace oprávněných osob k podání určovací žaloby dle Pro opačný závěr podle odvolacího soudu nesvědčí ani ta rozhodovací praxe, dle níž jsou oprávněné osoby legitimovány k podání žaloby dle též v případě, že historický církevní majetek je evidován ve vlastnictví obcí, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho přechod na obce podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “), neboť na rozdíl od předmětného pozemku majetek nabytý obcemi dle podléhal blokaci dle zákona o půdě.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále též jako „dovolatel“), maje za naplněných hned několik kritérií přípustnosti dovolání. Namítá, že rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. ) již vyslovila závěr, dle něhož v řízení iniciovaném dle mohou oprávněné osoby nejen namítat porušení tam uvedených blokačních ustanovení, nýbrž i zpochybnit naplnění předpokladů přechodu majetku. Předpoklady přechodu vlastnického práva ve veřejné dražbě dle zde přitom naplněny nebyly, neboť likvidátor Státního statku hl. m. Prahy nebyl oprávněn zcizovat majetek státu, k němuž státní podnik ze zákona pozbyl právo hospodaření. Dále dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že předmětný pozemek nemá zemědělský charakter; namítá, že pro závěr o zemědělské povaze pozemku je rozhodující toliko jeho skutečný charakter, nikoliv stránka formální (evidenční). Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. lze pak za zemědělskou půdu považovat i takovou, která je ve stavu způsobilém k zařazení do zemědělského půdního fondu. Neztotožňuje se ani s tím, že by předmětný pozemek nebyl z hlediska faktického pozemkem zemědělským, kdy namítá, že se z provedeného dokazování podává opak. Konečně uvádí, že ustanovení dopadá s ohledem na téhož zákona (dle něhož při likvidaci organizací uvedených v – mimo jiné státních podniků – zpeněží likvidátor majetek veřejnou dražbou) též na veřejné dražby majetku státního podniku v likvidaci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené , a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 29 zákona o půdě, jež omezovalo nakládání s věcmi, které původně náležely církvím a náboženským společnostem, negarantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, nýbrž brání převodům toliko toho majetku, který je předmětem zákona o půdě, tedy majetku zemědělského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ; uvedený závěr je zastáván i Ústavním soudem – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. ).

Ačkoliv lze dovolateli přisvědčit, že pro závěr o zemědělské povaze pozemku je rozhodující především naplnění faktického (materiálního) znaku, tkvícího v tom, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován, případně že je nepostradatelný pro zemědělskou výrobu, resp. že jde o pozemek trvale určený k plnění funkcí lesů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ), nezakládá tato argumentace přípustnost dovolání, neboť vychází z jiného skutkového stavu, než toho, na němž je založeno napadené rozhodnutí – odvolací soud zde měl za prokázané, že předmětný pozemek není ani z materiálního hlediska pozemkem zemědělským a nebyl ani udržován ve stavu způsobilém k zařazení do zemědělského půdního fondu (bez významu je tak i odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. ). Přípustnost pak založit nemůže ani polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (o tom, že předmětný pozemek není pozemkem zemědělským). [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Jde-li o námitku, že na přechod majetku (předmětného pozemku) ve veřejné dražbě dobrovolné podle prováděné v průběhu likvidace státního podniku dopadalo blokační ustanovení , lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud odmítl analogickou aplikaci blokačního ustanovení mimo tzv. velkou privatizaci, kterou upravuje. Závěr odvolacího soudu – že uvedené blokační ustanovení na veřejnou dražbu majetku státního podniku v likvidaci nedopadá – je s tímto rozhodnutím konformní a dovolací soud neshledává důvod pro jiné posouzení této otázky.

Na uvedeném ničeho nemění ani ustanovení , dle něhož musí likvidátor zpeněžovat majetek státních podniků (a jiných organizací uvedených v zákona) zásadně toliko ve veřejné dražbě (jiným způsobem jen se souhlasem ministerstva), neboť dané ustanovení, nacházející se v části šesté zákona (zvláštní, přechodná a závěrečná ustanovení), se privatizace netýká. Privatizace dle (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. ) se realizuje rozhodnutím o privatizaci vydaným na základě návrhu privatizačního projektu ( zákona) a následně uzavřením smlouvy nebo veřejnou dražbou ( zákona), anebo tzv. kuponovou privatizací (část čtvrtá zákona); likvidaci státního podniku pod tento proces podřadit nelze.

Závěr odvolacího soudu, že dispozice s předmětným pozemkem nebyla omezena blokačním ustanovením zákona o půdě ani ustanovením , je tedy konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (od níž není důvod se odchýlit). Za této situace obstojí i závěr, že žalobce postrádá aktivní legitimaci k určení vlastnického práva státu dle

Smyslem ustanovení bylo totiž překlenutí dřívější rozhodovací praxí (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 45/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. ) konstatovaného nedostatku legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo disponováno v rozporu s blokačními ustanoveními (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. ).

Ustanovením tedy nebyla založena aktivní legitimace oprávněných osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k majetku, jenž blokaci nepodléhal. Ostatně již ze samotného znění daného ustanovení se podává oprávnění podat žalobu na určení vlastnictví státu toliko z důvodu, že věc náležící do historického majetku církví byla zcizena z majetku státu do vlastnictví jiných osob „v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona“.

Na uvedeném ničeho nemění ani ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) připouštějí, aby oprávněné osoby ve sporech vedených podle ustanovení namítaly nejen porušení blokačních ustanovení, nýbrž mohly zpochybnit i existenci předpokladů přechodu majetku na obce podle (srov. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. , a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , či usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

Posledně citovaná praxe totiž navazovala na judikaturní závěry, dle nichž přechody majetku na obce dle a na kraje dle neprotivily se blokačním ustanovením (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Účel této rozhodovací praxe tedy spočívá v tom, že umožňuje zpochybnit přechody blokovaného majetku ze státu na obce v situaci, kdy je nelze zpochybnit poukazem na blokační ustanovení (protože se jim podle ustálené rozhodovací praxe neprotivily), čímž dochází v maximální možné míře k naplnění účelu Jestliže by totiž oprávněné osoby nemohly vůbec zpochybnit přechody majetku na obce podle (v situacích, kdy pro daný přechod nebyly splněny zákonem stanovené podmínky), byl by majetkový substrát určený pro majetkové vyrovnání s církvemi zmenšen dokonce i o blokaci podléhající majetek ve vlastnictví státu (nesprávně evidovaný ve vlastnictví obcí, jež z vlastnictví státu do vlastnictví obcí ex lege nepřešel). Takový závěr byl pak obtížně obhajitelný, nejenom se zřetelem k interpretačnímu pravidlu ex favore restitutionis, dle nějž má být při aplikaci zákona šetřen jeho účel spočívající ve zmírnění křivd z rozhodného období (srov. ). Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že tato rozhodovací praxe (aprobovaná také Ústavním soudem; srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. ) – umožňující zpochybnit přechod vlastnického práva z jiného důvodu, než pro porušení blokace – se dotýká toliko veřejnoprávních korporací, nikoliv soukromoprávních subjektů.

Generalizace těchto (mimořádných) závěrů prosazovaná dovolatelem by ve svém důsledku vedla k oprávnění církevních právnických osob zpochybnit jakýkoliv přechod (i převod) historického církevního, ale blokací nedotčeného, majetku, a to z různorodých důvodů nesouvisejících se skutečností, že jde o historický církevní majetek (zcela logicky totiž dispozicí s neblokovaným majetkem nemohlo dojít k porušení blokace). Podobné dotvoření právní úpravy by podle názoru dovolacího soudu představovalo nepřípustný zásah do právní jistoty dotčených subjektů (především soukromoprávních), neboť by umožnilo s velkým časovým odstupem zpochybnit nabytí vlastnického práva, ačkoliv jím nedošlo k porušení blokačních ustanovení. Ostatně s tou částí historického církevního majetku, jenž blokaci nepodléhal, bylo možno disponovat volně (v mezích případné další relevantní právní úpravy), čemuž také odpovídá předmět , jímž nebylo komplexní odškodnění veškerého bezpráví, nýbrž zmírnění toliko některých křivd spáchaných komunistickým režimem na majetku registrovaných církví a náboženských společností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 28/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. ). Dovolací soud proto neshledává důvod pro odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe, dle níž je (až na výjimku týkající se přechodů majetku do vlastnictví obcí dle , popř. krajů dle ) ustanovením založena aktivní legitimace oprávněných osob k určení vlastnického práva státu toliko v případě zcizení majetku podléhajícího blokaci (z důvodu porušení ustanovení nebo ustanovení zákona o půdě).

Posouzení dovoláním vymezených otázek není přitom v rozporu ani se závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. ), jímž odmítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, č. j. -260, jímž bylo deklarováno vlastnické právo žalobce k jinému pozemku (pozemek parc. č. 785 v kat. území Hloubětín, tvořícím celek s původní hospodářskou usedlostí – Křižovnickým dvorem), který byl ovšem – dle zjištění soudů nižších stupňů – pozemkem zemědělským a jako takový i předmětem zákona o půdě a dopadlo tak na něj ustanovení § 29 tohoto zákona. Posledně uvedený závěr o působnosti zákona o půdě přitom nebyl v tehdy projednávané věci ani zpochybněn.

Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že žalobce postrádá aktivní věcnou legitimaci k určení vlastnického práva státu dle , je již nezávažná (napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí) námitka dovolatele, že v době uskutečnění veřejné dražby předmětného pozemku, nebyl likvidátor Státního statku hl. m. Prahy oprávněn ke zcizování majetku státu.

Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou nižších stupňů, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení

Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu ) v posuzované věci naplněny nebyly.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, náklady žalovaného 1) spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva a žalované 2) náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 6. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu