Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2255/2017

28 Cdo 2255/2017-119

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Rodiny Panny Marie

České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

,

IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5,

o nahrazení rozhodnutí správního orgánu

, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2017, č. j. -93, takto:

I.  Dovolání

se zamítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

 na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. -69, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala změny rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2015, č. j. 429546/2013/R511 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se, jakožto osoba oprávněná v intencích , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), domáhala vydání pozemku v k. ú. Ú. u N. H., jako náhrady za pozemek v k. ú. Ú. u N. H., jenž byl původnímu vlastníku – jejímu právnímu předchůdci – odňat způsobem předvídaným v bez náhrady. Pro nedodržení postupu v rámci pozemkových úprav dle , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a nezohlednění charakteru dotčené nemovitosti představující historický církevní majetek nebylo s pozemkem nakládáno odděleně od půdy ve vlastnictví státu, pročež jej nyní není možné vydat. Požadavku žalobkyně nelze vyhovět, neboť neumožňuje za dříve odňatou věc poskytnout pozemek náhradní, jenž nikdy historickým majetkem církve nebyl. Poukazuje na paušální finanční náhradu za nevydané pozemky dle a konstatuje potřebu využití alternativního způsobu, prostřednictvím něhož by bylo možné se kompenzace za daný stav domoci, krajský soud žalobu dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), zamítl.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Vrchní soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. -93, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud poukázal na význam ustanovení (označeného po novelizaci , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, jako ), přičemž se soustředil na v něm zakotvenou právní fikci založenou režimem odděleného řešení pozemků, dle níž se na nově vzniklé pozemky (ve smyslu nového rozčlenění a označení totožné části zemského povrchu) nahlíží jako na původní církevní majetek. Zdůraznil, že pozemek, jenž z pohledu soukromoprávního představuje část zemského povrchu, ani provedením pozemkových úprav nezaniká (srov. dikci ). Nebyl-li ovšem (jak tomu bylo i v projednávané při) původně církvi náležící pozemek řešen v rámci pozemkových úprav odděleně, nemohla nastat fikce vzniku nového (polohově odlišného) církevního majetku, neboť bez zmiňovaného separátního řešení nebylo možné konkrétní pozemek, jenž by mohl být objektem následné restituce, určit. Jelikož předmětem řízení podle pak může být toliko takový pozemek, jenž byl součástí původního majetku církve, resp. ten, jenž je za něj důsledku fikce považován, nelze žádání žalobkyně vyhovět, poněvadž na rozdíl například od , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), režim zmírnění majetkové křivdy prostřednictvím vydání jiného náhradního pozemku není znám.

Proti zmíněnému rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, pokládajíc je za přípustné ve smyslu , neboť napadené rozhodnutí spočívá na otázce, jež doposud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Dovolací soud se dle jejího mínění doposud nezabýval důsledky porušení povinnosti správního orgánu řešit historický majetek církví v rámci pozemkových úprav odděleně ve smyslu . Dovolatelka nesouhlasí s postojem zaujatým k nastíněné problematice odvolacím soudem a namítá, že porušení povinnosti správním orgánem nemůže zapříčinit praktický zánik předmětného pozemku. Sporuje závěr vrchního soudu, dle něhož nemohla nastat fikce předvídaná jen proto, že s daným pozemkem nebylo odděleně nakládáno. Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. , má za to, že řečená fikce nastává již zahrnutím původně církevního majetku do pozemkových úprav. Akcentuje, že nově vzniklé pozemky nebyly na nikoho převedeny a stát jich v dotčeném obvodu vlastní dostatečné množství, z něhož by bylo lze nárok žalobkyně uspokojit, ať již prostřednictvím jí označeného, anebo jiného (srov. ) pozemku. Vyzdvihuje zásadu nutnosti interpretovat restituční legislativu ve prospěch restituentů a vyjadřuje své přesvědčení, že kvitování náhledu nalézacích soudů by bylo s to zasáhnout do jejích základních práv, především vlastnit majetek ve smyslu d a práva na její autonomní existenci nezávisle na státu ve smyslu ve spojení s a d. S ohledem na řečené proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.  

Účastník řízení – Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se ve stručném vyjádření ztotožnil se závěry rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a dovolání žalobkyně navrhl zamítnout.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V dovolání předestřenou právní otázkou následků opomenutí původně církevního pozemku při realizaci pozemkových úprav dle , na níž spočívá napadený rozsudek, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi doposud nezabýval, pročež lze dovolání považovat za přípustné.

Dle , ve znění účinném do 31. 12. 2012, se pozemky ve vlastnictví státu, které jsou ve správě Pozemkového fondu České republiky a jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, do doby přijetí zákonů o tomto majetku vedou a řeší odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu. Tyto pozemky se nepoužijí na společná zařízení jako v případě půdy ve vlastnictví státu ( ), lze však s nimi nakládat ve smyslu ustanovení . Omezení pro převody těchto pozemků se potom vztahuje na pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav a tato skutečnost se uvede v rozhodnutí vydávaném podle za účelem vyznačení v katastru nemovitostí.

V judikatuře Nejvyššího soudu bylo již dříve konstatováno, že rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž se provádí komplexní pozemkové úpravy, má konstitutivní povahu a skrze jeho účinky nabývají oprávněné subjekty vlastnické právo k nově vzniklým pozemkům originárně, čili neodvozeně od vlastnického práva předchozího majitele, pročež zde v případě nabytí vlastnického práva pravomocným rozhodnutím státního orgánu nenalezne uplatnění ani zásada, dle níž nikdo nemůže převést více práv, než mu náleží (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , vycházející z dřívějšího usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. , , ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. ). Je-li ovšem s pozemky v intencích shora citované normy pro jejich charakter historického církevního majetku nakládáno odděleně, je na nově vzniklé pozemky nutné pohlížet i nadále jako na původní církevní vlastnictví ve smyslu a [srov. též dovolatelkou jmenovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. , či též novelizovanou ( ) dikci ustanovení , z nichž není možné dovodit vázanost zákonné fikce již na zahrnutí původně církevního majetku do pozemkových úprav].

Rovněž bylo již dříve v rozhodovací praxi dovolacího soudu připomenuto, že podle má dojít ke zmírnění toliko některých křivd spáchaných komunistickým režimem na majetku registrovaných církví a náboženských společností, nikoliv ke komplexnímu odškodnění veškerého bezpráví. Konkrétní podoba vyrovnání s církvemi pak byla v rozhodující míře politickou otázkou (srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a další tam citovaná rozhodnutí, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , a jeho nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , bod 96), přičemž zákonodárce v posledku zvolil reparaci částečně formou vydání konkrétních pozemků, dílem pak v podobě paušální náhrady podle za pozemky, jež vydat nelze (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , či jeho

usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. ). Na rozdíl od jiných restitučních předpisů, kupříkladu zákona o půdě, ovšem normy osobám oprávněným neumožňují domáhat se individuálního odškodnění za nevydaný majetek prostřednictvím finanční kompenzace či formou náhradního pozemku (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. ). Zákonem stanovený rámec pak nelze překračovat, respektive modifikovat ani snahou o jeho co možná nejvstřícnější výklad ve vztahu k restituentům, jak se dožaduje dovolatelka, neboť soudům nepřísluší demokraticky zvolenou politickou reprezentací upřednostněné pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve v minulosti utrpěly (k tomu viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ).  

V nynějším sporu nebylo pochyb o tom, že původně historický majetek církve, konkrétně parcela v k. ú. Ú. u N. H., byl zahrnut do komplexních pozemkových úprav prováděných dle , přičemž nedůsledné informace ze strany katastrálního úřadu zapříčinily, že byť původně vlastněná církví nebyla dotčená nemovitost řešena odděleně, jak předvídá . Na tomto místě lze přitakat názoru odvolacího soudu, dle něhož z uvedeného důvodu nemohla nastat fikce, jež by odůvodňovala na některý z nově vzniklých pozemků nahlížet jako na původní vlastnictví církve, jelikož není oč naznačený pohled opřít. Ačkoliv smyslem posledně citovaného ustanovení bylo bezpochyby zachování materiálního substrátu pro účely nápravy majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem, nebyl-li při provádění pozemkových úprav daný pozemek řešen odděleně, není již, s ohledem na shora připomenuté principy, dle nichž v rámci líčeného procesu vznikají pozemky nové a jejich majitelé nabývají vlastnické právo k nim originárně, zásadně možné určit, který, popřípadě které nově (co do výměry i průběhu hranic) konstituované pozemky je v důsledku fikce zapotřebí považovat za původní církevní majetek. Ve správním rozhodnutí dle nadto nutně absentuje příslušný zákonnou úpravou předpokládaný údaj (srov. in fine). Nelze pak ani opomíjet ustálené závěry judikatury dovolacího soudu o vázanosti soudu vydanými správními akty a jejich potencionální revidovatelnosti. V případě správních rozhodnutí totiž zásadně platí presumpce věcné správnosti, již soudům mimo rámec správního soudnictví nepřísluší přezkoumávat (k tomu viz blíže rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , publikovaný pod č. 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. ). Řečené by ovšem a priori neeliminovalo možnost oprávněné osoby domáhat se svého historického majetku představovaného pozemkem, pokud by jakožto část zemského povrchu co do své rozlohy a prostorového vymezení nedoznal ani v důsledku pozemkových úprav změn, a byl tak i nadále identifikovatelný. Svědčilo-li by v takovém případě vlastnické právo k němu některé z povinných osob ve smyslu , bylo by zjevně proti smyslu majetkového vyrovnání s církvemi eventuální úspěch takového nároku bez dalšího vyloučit. O podobnou situaci se však v řešené kauze, v níž žalobkyně neusiluje o vydání nemovitosti fakticky ztotožnitelné s původním pozemkem, nýbrž pozemku náhradního (nemajícího přímé vazby na pozemek v minulosti odňatý jejímu právnímu předchůdci), nejedná.

Neposkytuje-li pak instrument, prostřednictvím něhož by bylo lze konkrétní křivdu napravit individuální kompenzací skrze náhradní pozemek či peněžitou reparaci, což neopodstatňuje ani mínění dovolatelky, že stát vlastní dostatek k vydání potenciálně vhodných pozemků, není myslitelné žalobě fakticky prosazující právě nastíněný požadavek vyhovět, pročež nezbývá než napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přitakat. Naznačuje-li dovolatelka vady samotného rozhodnutí o pozemkových úpravách, jež ovšem nutně zůstává stran dovolacího přezkumu (srov. k tomu shora připomenuté judikatorní teze), jeví se případným upozornit, že obdobné výtky je možné relevantně uplatnit toliko před správními soudy.

Namítá-li dále dovolatelka zásah do svého práva vlastnit majetek, ukazuje se též případným zdůraznit konstantní náhled zastávaný judikaturou jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu, dle něhož ústavní ochrana svědčí toliko vlastnickému právu již konstituovanému, nikoli uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. , a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , bod 13, dále pak též již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ). Obdobně nelze v dané situaci uvažovat ani o zásahu do práva žalobkyně na její autonomní existenci nezávislé na státu, poněvadž řečené je zajištěno právě prostřednictvím paušální finanční částky poskytnuté církvím a náboženským společnostem na základě mimo jiné za účelem udržitelné finanční odluky církví a náboženských společností od státu (viz zejména již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. , bod 232, či též Aleš Chocholáč in JÄGER P., CHOCHOLÁČ, A.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi

. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 165).

Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud rovněž tím, zdali nebylo řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Na základě obsahu spisu však přítomnost obdobných procesních pochybení zjištěna nebyla.

Dovolací soud tedy v souladu s přikročil k zamítnutí dovolání žalobkyně pro nedůvodnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a účastník řízení – Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který podal vyjádření k dovolání, nebyl v řízení před dovolacím soudem zastoupen advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadoval.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 2. 2018JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu