Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1105/2023

28 Cdo 1105/2023-481

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České dominikánské provincie, identifikační číslo osoby 004 08 379, se sídlem v Praze 1, Husova 234/8, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) J. H., narozené dne XY, bytem v XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2022, č. j. -420, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2021, č. j. -357, ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba co do určení, že žalovaná 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad je vlastnicí v daném výroku označených nemovitostí, jakož i ve výrocích III., IV. a V., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), zastavil řízení o odvolání žalované 1) proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně [jímž bylo určeno vlastnické právo žalované 1) k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).

2. Soudy bylo rozhodováno o žalobě církevní právnické osoby na určení vlastnického práva státu dle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve vztahu k pozemkům, jež byly původním vlastnictvím církve a k nimž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalované 2). Ačkoliv se předmětné pozemky dostaly do držby žalované 2) již na základě kupních smluv uzavřených touto žalovanou a Pozemkovým fondem České republiky v letech 2011 a 2012 (jež považuje žalobkyně za neplatné pro rozpor s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), dle soudy učiněných zjištění žalovaná 2) posléze vlastnické právo nabyla na základě rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) vydaného v rámci tzv. komplexních pozemkových úprav (dle , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), jež má konstitutivní charakter a dochází jím k nabytí vlastnického práva originárním způsobem (nikoliv převodem či přechodem) a z nějž soud v občanském soudním řízení vychází.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I. (jde-li o meritorní rozhodnutí) podala žalobkyně (dále také jen „dovolatelka“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené, kterou vymezuje jako „otázku významu přenosu poznámky spornosti v období do 31. 12. 2020 a jeho možného výkladu jako projevu vůle správního orgánu nahlížet na vybrané pozemky jako na původní církevní majetek a zachovat žalobní nárok dovolatelky (oprávněné osoby) ve smyslu ustanovení § 11 odst. 12 ZKP ve znění účinném od 1. 1. 2021.“ Za nesprávný považuje dovolatelka odvolacím soudem přijatý závěr, že nemůže uplatňovat práva k předmětným pozemkům coby původnímu církevnímu majetku, ačkoliv jako část zemského povrchu nedoznaly ani v důsledku pozemkových úprav podstatných změn (komplexní pozemkové úpravy dle mínění dovolatelky způsobily toliko přečíslování parcel), byť při provádění komplexních pozemkových úprav nebyly pozemky vedeny odděleně. V daném směru dovolatelka namítá i rozpor napadeného rozhodnutí s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, č. j. -119, a ze dne 9. 2. 2021, č. j. -112. Dále snáší argumenty k jí nastolené otázce o významu přenesení poznámky spornosti (jež byla k pozemkům na počátku řízení zapsána do katastru nemovitostí) správním orgánem ze zaniklých parcel na nově vzniklé parcely, z čehož dovozuje, že ji nárok na vydání předmětných pozemků představující původní církevní majetek (k nimž žádá určení vlastnického práva státu) zůstal zachován.

4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se zabýval tím, zda je přípustné.

5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

6. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

9. V rozsudku ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 28/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který odkazuje i dovolatelka, Nejvyšší soud vyložil, že nebyla-li dotčená nemovitost, byť původně vlastněná církví, řešena v rámci komplexních pozemkových úprav odděleně, jak předvídá (po novelizaci označený jako ) , nemohla nastat fikce, jež by odůvodňovala na některý z nově vzniklých pozemků nahlížet jako na původní vlastnictví církve. Ačkoliv smyslem citovaného ustanovení bylo bezpochyby zachování materiálního substrátu pro účely nápravy majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem, nebyl-li při provádění pozemkových úprav daný pozemek řešen odděleně, není již, s ohledem na závěry ustálené judikatury dovolacího soudu, dle nichž v rámci komplexních pozemkových úprav vznikají pozemky nové a jejich majitelé nabývají vlastnické právo k nim originárně (srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , vycházející z dřívějšího usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. ; , ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. ), možné určit, který nově (co do výměry i průběhu hranic) konstituovaný pozemek je v důsledku fikce zapotřebí považovat za původní církevní majetek. Ve správním rozhodnutí dle totiž za dané situace nutně absentuje příslušný zákonnou úpravou předpokládaný údaj (srov. in fine). Nelze přitom opomíjet ani ustálené závěry judikatury dovolacího soudu o vázanosti soudu v občanském soudním řízení vydanými správními akty (s přihlédnutím ke specifickému způsobu jejich nápravy), kdy u správních rozhodnutí platí presumpce věcné správnosti, kterou soudům mimo rámec správního soudnictví (event. v řízení dle části páté ) nepřísluší přezkoumávat (k tomu srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , rozsudek ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i rozsudek ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. ).

10. V odkazovaném rozsudku ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud současně vyložil, že důsledek vyplývající z pozemkových úprav, tj. vznik nových pozemků z úprav vystupujících s originárním nabytím vlastnického práva, a priori nevylučuje možnost oprávněné osoby domáhat se svého historického majetku představovaného pozemkem, jenž jakožto část zemského povrchu co do své rozlohy a prostorového vymezení nedoznal ani v důsledku pozemkových úprav změn a byl tak i nadále identifikovatelný, avšak toliko svědčí-li k němu vlastnické právo některé z osob povinných ve smyslu (k tomu srovnej přiměřeně i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. , či usnesení ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. ). O takovou situaci však v přítomné kauze, v níž žalobkyně usiluje o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, k nimž v rámci pozemkových úprav na základě rozhodnutí správního orgánu nabyla (originárně) vlastnické právo žalovaná 2), jež není ve smyslu osobou povinnou, zřetelně nejde. Konkluze odvolacího soudu (třebaže v posuzované věci byla porušena povinnost vést při provádění pozemkových úprav pozemky patřící do původního církevního majetku odděleně), že nárok oprávněné osobě nelze přiznat (resp. že žalovanou 2/ originárně nabyté vlastnického právo v rámci komplexních pozemkových úprav nelze poměřovat blokačním ustanovením a vyhovět tak žalobě na určení vlastnického práva státu dle ), se tedy ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neprotiví.

11. K argumentaci dovolatelky o významu přenesení poznámky spornosti zapsané v katastru nemovitostí v rámci komplexních pozemkových úprav ze zaniklých parcel na parcely nově vzniklé a z této skutečnosti dovozovanému závěru, že přenesením poznámky byly tyto pozemky uznány za ekvivalentní, pročež dovolatelka poukazuje na možnou analogickou aplikaci novelizovaného ustanovení § 11 odst. 12 zákona č. 139/2012 Sb. (ve znění účinném od 1. 1. 2021), jež (nově) upravuje případy těch pozemků, o nichž je vedeno soudní řízení o určení vlastnického práva a jež vstupují do pozemkových úprav, lze uvést, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (objektivně nezávisí). Pro dané rozhodnutí (co do uplatněného požadavku na deklarování vlastnického práva státu ve smyslu ) je – jak výše uvedeno – určující především konkluze odvolacího soudu o originárním nabytí pozemků druhou žalovanou (tedy nikoliv v rámci převodu či přechodu, jejichž platnost by mohla být poměřována v ustanovení uvedenými blokačními ustanoveními – ; ). Ke kritice správním orgánem vydaného rozhodnutí o pozemkových úpravách a postupu jeho vydání předcházejícímu (i se zřetelem na ustanovení ) lze pak odkázat na judikaturu připomínající limitovaný přezkum správních aktů (co do jejich záporné kvality), jenž je mimo rámec tohoto řízení. Bez právního významu v posuzované věci (nešlo-li o nabytí věcného práva od neoprávněného na základě dobré víry ve stav evidovaný v katastru nemovitostí s ohledem na zásadu materiální publicity; , – dále jen „o. z.“) je pak i argumentace dovolatelky v katastru nemovitostí případně zapsanou poznámkou spornosti (ve smyslu o. z.), k jejímuž významu lze snad již jen pro úplnost odkázat na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 36/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K dovolatelkou současně namítané aplikovatelnosti ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2021 (jež bylo do uvedeného zákona včleněno v rámci jeho novelizace ), lze pak poukázat i na čl. II. – přechodná ustanovení – , dle nějž „řízení, která byla zahájena a v rámci nichž byl zpracovaný návrh pozemkových úprav již vystaven podle , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“, zatímco v nyní posuzované věci bylo řízení o pozemkových úpravách prokazatelně zahájeno (ba dokonce i skončeno) před 1. 1. 2021.

12. Z uvedeného je zřejmé, že podmínky přípustnosti dovolání ( ) nejsou naplněny, jelikož relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody pro jiné posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.

13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( a 2 ).

14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a v situaci, kdy náklady každé z žalovaných představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 7. 2023

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu