Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 730/2011

28

Cdo 730/2011

ROZSUDEK

o. Ř.,

se sídlem v

Ř., zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem v Praze 10, Gutova 4, proti žalovanému

F. G.,

bytem K., zastoupenému JUDr. Petrem Pustinou, advokátem v Říčanech, Olivova 116, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010, č. j. -132, takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Petra Pustiny.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 8. 2009, č. j. -81, a to tak, že byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva žalobkyně k pozemku (ostatní plocha), nacházejícího se v kat. úz. M., obci Ř. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, které byly (v částce 26.160,- Kč) uloženy k platbě žalobkyni ve prospěch žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II.). Náklady odvolacího řízení stanovila odvolací instance ve výši 28.080,- Kč (výrok III.).

Soud prvního stupně podané určovací žalobě vyhověl. V návaznosti na zjištění, že žalovanému bylo v roce 1988 zřízeno ke spornému pozemku (podle tehdejšího označení v PK) právo osobního užívání na základě dohody s Místním národním výborem Ř., jejíž registrace (provedená Státním notářstvím P.) byla zrušena Nejvyšším soudem ČSR, shledal, že pro nedostatek dobré víry nemohou být naplněny předpoklady pro vydržení vlastnického práva. Kromě toho uzavřel, že právo osobního užívání se nemohlo změnit na právo vlastnické, neboť netrvalo ke dni účinnosti (novela ), jak ukládá ustanovení obč. zák. Žalující obec splnila podmínky pro restituční nabytí majetku ve smyslu , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (pozemek jí byl v minulosti přidělen rozhodnutím ze dne 19. 9. 1934).

Odvolací soud odůvodnil své zamítavé (měnící) rozhodnutí tím, že vlastnictví žalovaného k předmětnému pozemku není zapsáno v katastru nemovitostí na základě dohody o zřízení práva osobního užívání (které se dnem 1. 1. 1992 podle obč. zák. transformovalo v právo vlastnické), ale na podkladě pravomocného rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha – východ ze dne 17. 12. 2004, č. j. 110/90886/04RII, vydaného podle , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (viz ustanovení obč. zák.). Toto rozhodnutí má konstitutivní charakter, je originárním způsobem nabytí vlastnického práva a vylučuje vlastnictví předchozího pravého vlastníka – neplatí zde zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než mu náleží. Pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu, vydaným v mezích jeho pravomoci, je soud vázán ve smyslu a není oprávněn v řízení o určení vlastnického práva zkoumat jeho věcnou správnost. Žalovaný se tedy podle závěru odvolací instance stal vlastníkem sporného pozemku na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu. Pokud s tímto správním aktem žalobkyně nesouhlasila, měla možnost se jako účastník správního řízení domáhat v zákonné lhůtě jeho zrušení postupem podle části páté (ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí pozemkového úřadu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Podle jejího názoru se v daném případě jednalo o skryté vyvlastnění pozemku bez náhrady, k němuž pozemkový úřad nebyl zmocněn a kterým došlo k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Pozemkový úřad, který prováděl pozemkové úpravy v kat. úz. M., vycházel z evidence nemovitostí, jež nezachycovala skutečný stav vlastnického práva podle nabývacích titulů. Žalobkyně dále tvrdila, že jí rozhodnutí tohoto správního orgánu nebylo řádně doručeno a že se tedy nemohla domáhat v zákonné lhůtě jeho zrušení podle ustanovení části páté Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k podanému dovolání žalobkyně písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně správné, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení , tj. pro diformitu rozsudků nižších instancí, a dovolací důvod uplatnila podle , tj. pro nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání je přípustné.

Podle ustanovení totiž platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé – což dopadá také na posuzovaný případ.

Dovolání však není důvodné.

Nejvyšší soud konstatuje, že se plně ztotožňuje s právními závěry, jež odvolací soud zaujal k otázce vlastnictví předmětného pozemku. V řízení bylo prokázáno, že k nabytí vlastnického práva žalovaným došlo na základě pravomocného správního rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 17. 12. 2004. K přezkoumatelnosti vydaných správních aktů zdejší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , stejně jako v rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , publikovaném pod č. 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že mimo rámec správního soudnictví (s účinností od 1. 1. 2003 též postup podle „nové“ části páté ) není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu – vždy však zkoumá, zda jde o správní akt, nikoli o pakt, zdali je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. U kategorie aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti; dokud nejsou stanoveným postupem opraveny, zrušeny nebo nahrazeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky.

Nabytí vlastnictví k věci na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu (zde pozemkového úřadu), které má konstitutivní charakter, je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, jež není odvozeno od vlastnického práva předchozího pravého vlastníka. Pro tento způsob přechodu vlastnictví tedy neplatí zásada, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než mu náleží. Odvolacímu soudu proto v tomto směru nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci; rozhodnutím pozemkového úřadu byl při svém rozhodování vázán ve smyslu Právní jistota občanů a zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocné konstitutivní rozhodnutí soudu či správního orgánu, na základě kterého určitá osoba nabývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby zakládající svoje domnělé vlastnictví na jiné (dřívější) právní skutečnosti.

Závěrem Nejvyšší soud dodává, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě ( y ČR) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (viz relevantní teze nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. ; publikován pod č. 260 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 55, str. 509).

Všechny popsané skutečnosti a právní názory vedly Nejvyšší soud k zamítnutí dovolání žalobkyně ( věta před středníkem ), neboť jí uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn.

Úspěšný žalovaný má podle , a vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle vyhl. č. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná jednou na polovinu ( cit. vyhlášky), tj. 10.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč ( vyhl. č. ) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady řízení přiznané žalovanému činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 14. března 2012JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.předseda senátu