Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2254/2017-85

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 2254/2017-85

originál

U S N E S E N Í

Římskokatolická farnost Velešín,

IČO 65025628, se sídlem ve Velešíně, náměstí J. V. Kamarýta 44, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti

České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

,

IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5,

o vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 506692/2013/R3917/RR14411,

vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2017, č. j. -58, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. srpna 2016, č. j. -34, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala změny rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 30. 11. 2015, č. j. 506692/2013/R3917/RR14411, ve výroku II. jej změnil tak, že se účastníkovi náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a nepřiznal účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Žalobkyně – jež se v řízení před soudy nižších stupňů, jakožto osoba oprávněná ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), domáhala vydání geometrickým plánem vymezené části pozemkové parcely č. XY v katastrálním území a obci XY, tvrdíc, že jde o původní církevní majetek, který (nově) vznikl v důsledku provedení komplexní pozemkové úpravy, do níž byly zahrnuty parcely původního pozemkového katastru č. XY v tomtéž katastrálním území, jež byly původnímu vlastníku (jejímu právnímu předchůdci) odňaty způsobem předvídaným v ustanovení bez náhrady – napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním.

Předestřela hmotněprávní otázku důsledků porušení povinnosti správního orgánu řešit historický majetek církví v rámci pozemkových úprav odděleně ve smyslu , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), ve vztahu k řízení podle ust. Měla za to, že v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla tato otázka dosud řešena. Odkázala v uvedených souvislostech na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. a nálezy Ústavního soudu sp. zn. a . Uváděla rovněž (citujíc rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. a usnesení téhož soudu sp. zn. ), že odvolací soud nerozhodl o celé projednávané věci, neboť měl z obsahu žaloby dovodit, že žalobní žádání je vymezeno eventuálně. Konečně vytýkala odvolacímu soudu absenci poučení podle ust. a výzvy podle Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. , respektive na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. .

Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věta první - ), odmítl ( věta první ), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelkou odkazovaný předpoklad přípustnosti dovolání ovšem v posuzované věci naplněn není.

Předestřenou otázkou se totiž dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , v němž dovodil, že nebyla-li dotčená nemovitost, byť původně vlastněná církví, řešena v rámci komplexních pozemkových úprav odděleně, jak předvídá (označený po novelizaci , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, jako ), nemohla nastat fikce, jež by odůvodňovala na některý z nově vzniklých pozemků nahlížet jako na původní vlastnictví církve. Ačkoliv tedy smyslem citovaného ustanovení bylo bezpochyby zachování materiálního substrátu pro účely nápravy majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem, nebyl-li při provádění pozemkových úprav daný pozemek řešen odděleně, není již, s ohledem na závěry ustálené judikatury dovolacího soudu, dle nichž v rámci komplexních pozemkových úprav vznikají pozemky nové a jejich majitelé nabývají vlastnické právo k nim originárně (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , vycházející z dřívějšího usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. ; , ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. , a dále též dovolatelkou jmenovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. ), možné určit, který (které) nově (co do výměry i průběhu hranic) konstituované pozemky je v důsledku fikce zapotřebí považovat za původní církevní majetek. Ve správním rozhodnutí dle totiž za dané situace nutně absentuje příslušný zákonnou úpravou předpokládaný údaj (srov. in fine). Nelze přitom opomíjet ani ustálené závěry judikatury dovolacího soudu o vázanosti soudu vydanými správními akty a jejich potencionální revidovatelnosti. V případě správních rozhodnutí totiž zásadně platí presumpce věcné správnosti, již soudům mimo rámec správního soudnictví nepřísluší přezkoumávat (k tomu viz blíže rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , publikovaný pod č. 11/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. ).

přitom instrument, prostřednictvím něhož by bylo lze konkrétní křivdu napravit individuální kompenzací skrze náhradní pozemek či peněžitou reparaci, neposkytuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , či již citovaný rozsudek téhož soudu sp. zn. , v nichž dovolací soud dovodil, že normy osobám oprávněným neumožňují domáhat se individuálního odškodnění za nevydaný majetek prostřednictvím finanční kompenzace či formou náhradního pozemku), přičemž opačný závěr by nebyl opodstatněn ani míněním dovolatelky, že stát vlastní dostatek k vydání potenciálně vhodných pozemků. Zákonem stanovený rámec nápravy majetkových křivd totiž nelze překračovat, respektive modifikovat, a to ani snahou o jeho co možná nejvstřícnější výklad ve vztahu k restituentům, jak se dožaduje dovolatelka, neboť soudům nepřísluší demokraticky zvolenou politickou reprezentací upřednostněné pojetí uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve v minulosti utrpěly (k tomu viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. se tudíž nejeví být v těchto souvislostech případným, neboť v tam posuzované věci Nejvyšší soud konstatoval, že princip in favorem restitutionis má být aplikován zejména v situaci, kdy restituční předpis zavdává pochybnostem, zda na jeho základě má být minulá křivda napravena. V nyní posuzovaném případu je však znění restitučního předpisu zcela jednoznačné a prostor pro interpretaci v intencích dovolatelkou uplatněného nároku zjevně neposkytuje. S ohledem na výše uvedené tudíž nezbývá než napadenému rozhodnutí odvolacího soudu zcela přitakat a shledat jej souladným s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Řečené by ovšem a priori neeliminovalo možnost oprávněné osoby domáhat se svého historického majetku představovaného pozemkem, jenž jakožto část zemského povrchu co do své rozlohy a prostorového vymezení nedoznal ani v důsledku pozemkových úprav změn, a byl tak i nadále identifikovatelný. Svědčilo-li by v takovém případě vlastnické právo k němu některé z povinných osob ve smyslu , bylo by zjevně proti smyslu majetkového vyrovnání s církvemi eventuální úspěch takového nároku bez dalšího vyloučit. O podobnou situaci však v řešené kauze, v níž žalobkyně neusiluje o vydání nemovitosti fakticky ztotožnitelné s původním pozemkem, nýbrž pozemku náhradního (nemajícího přímé vazby na pozemek v minulosti odňatý jejímu právnímu předchůdci), nejde.

Naznačuje-li pak dovolatelka vady samotného rozhodnutí o pozemkových úpravách, jež ovšem nutně zůstává stran dovolacího přezkumu (srov. k tomu shora připomenuté judikaturní teze), jeví se případným upozornit, že obdobné výtky je možné relevantně uplatnit toliko před správními soudy.

Namítá-li dále dovolatelka zásah do svého práva vlastnit majetek, ukazuje se též případným zdůraznit konstantní náhled zastávaný judikaturou jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu, dle něhož ústavní ochrana svědčí toliko vlastnickému právu již konstituovanému, nikoli uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. , a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , bod 13, dále pak též již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ). Obdobně nelze v dané situaci uvažovat ani o zásahu do práva dovolatelky na její autonomní existenci nezávislé na státu, poněvadž řečené je zajištěno právě prostřednictvím paušální finanční částky poskytnuté církvím a náboženským společnostem na základě mimo jiné za účelem udržitelné finanční odluky církví a náboženských společností od státu (viz zejména již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. , bod 232, či též Aleš Chocholáč in JÄGER P., CHOCHOLÁČ, A.

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi

. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 165).

Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že nebyla poučena ve smyslu ustanovení , a neměla tudíž možnost „přeformulovat“ svůj žalobní petit tak, aby bylo lze její žalobě vyhovět, sluší se připomenout, že poučení podle citovaného ustanovení se vztahuje k vylíčení rozhodných skutkových tvrzení právě v rámci žalobcem uplatněného nároku vyjádřeného v petitu a nemůže tedy směřovat ke změně žalobního žádání, přičemž je uplatnitelné toliko v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než které odpovídají názoru účastníka, a vyvolá-li zároveň tato diskrepance v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení (srovnej např. dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. , či rozsudky téhož soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. , a ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. ). Ustanovení naproti tomu nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. , a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , bod 10). V předmětné kauze přitom nenastal žádný rozchod mezi účastníky a soudem prvního stupně v náhledu na otázku, dle jaké právní normy má být uplatněný nárok kvalifikován. V řízení nebylo rozporováno, že určující pro potenciální úspěšnost projednávané žaloby je mimo jiné posouzení otázky, zda lze žalobkyní nárokovaný pozemek vydat postupem podle ustanovení (s ohledem na porušení povinnosti správního orgánu ve smyslu ). Z uvedeného důvodu nelze považovat za přiléhavý ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. .

Námitkou dovolatelky, že soudy nižšího stupně nerozhodly o celé projednávané věci, se dovolací soud více nezabýval, neboť v takovém případě měla žalobkyně postupovat podle ustanovení ve spojení s (srov. , ). S výtkou žalobkyně se přitom navíc zjevně nelze ztotožnit, když dovolatelka uplatňuje svůj žalobní nárok pouze prostřednictvím jednoduchého petitu a ani v textu žaloby neuvádí, že petit má být rozšířen (ať již alternativně, či eventuálně) o další žalobní nároky. Relevantním proto nejsou ani odkazy žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil pojem věci samé ve vztahu k žalobě na obnovu řízení, a rozsudek téhož soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. , v němž se dovolací soud vyjádřil k problematice dalšího postupu v řízení po zamítnutí primárního petitu odvolacím soudem.

Důvodnou by tudíž nebylo lze shledat ani výtku dovolatelky, že nebyla podle ustanovení vyzvána k odstranění neurčitosti podání (spočívající – dle tvrzení žalobkyně – v nedostatečném vymezení žalobního nároku) doložením geometrických plánů, neboť předmět řízení (nárok na vydání pozemku č. parc. XY v katastrálním území XY) byl v petitu vyjádřen dostatečně určitě, a další nároky žalobkyně neuplatňovala. Uvedené není tudíž ani v rozporu s dovolatekou vzpomínaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , jenž řeší situaci, v níž žalobce jím požadovanou část pozemkové parcely geometrickým plánem nevymezil.

Napadá-li pak dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích, neuplatňuje ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , a , části věty před středníkem, s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a účastník řízení – Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který podal vyjádření k dovolání, nebyl v řízení před dovolacím soudem zastoupen advokátem a náhradu hotových výdajů nepožadoval.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu