Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2307/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Římskokatolické farnosti Kaplice

1)

Redusta s. r. o.

,

se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, IČ 291 33 998, zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36,

a

2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. ledna 2015, č. j. -252,

takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou

nemá

žádný z účastníků

právo

na náhradu nákladů řízení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou

nemá

žádný z účastníků

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se jako oprávněná osoba podle ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) - (dále jen „ “), domáhala žalobou, podanou u soudu prvního stupně dne 25. 6. 2013, určení vlastnického práva České republiky podle ustanovení tohoto zákona k pozemkům parc. č. 1734/1 a parc. č. 1745/30 v katastrálním území K., zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 3835 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov (dále též jen „předmětné pozemky“). Žalobu odůvodnila zejména tím, že její právní předchůdce Římskokatolické děkanství v Kaplici utrpěl v rozhodném období majetkovou křivdu ve smyslu ustanovení , spočívající v tom, že mu podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, byly (mimo jiné) bez náhrady odňaty pozemky 796/2, 1072/1 a 1072/2, zapsané v knihovní vložce č. 80 pozemkové knihy (dále jen „PK“) pro katastrální území K., jež jsou předmětem žaloby. Přede dnem nabytí účinnosti prodal Pozemkový České republiky (dále jen „ “) J. S. kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2012 mimo jiné i pozemky parc. č. 1734/1 a parc. 1745/30 v katastrálním území K. a ta je kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2012 prodala první žalované. Oba pozemky tak byly prodány v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), přičemž porušení tohoto blokačního paragrafu způsobuje absolutní neplatnost obou uvedených kupních smluv podle ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 14. 10. 2014, č. j. -211, určil, že „Česká republika je vlastníkem pozemku parcelní číslo 1734/1 v katastrálním území K.“ (výrok I.), žalobu o určení, že „Česká republika je vlastníkem pozemku parcelní číslo 1745/30 v katastrálním území K.“, zamítl (výrok II.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), a první žalované uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Českém Krumlově „odpovídající část soudního poplatku za žalobu ve výši 2.500,- Kč“ (výrok IV).

K odvolání žalobkyně proti výrokům II. a III. a k odvolání první žalované proti výrokům I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. -252,

potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 10. 2014, č. j. -211, ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parcelní číslo 1745/30 v katastrálním území K., ve výroku I., jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemku parcelní číslo 1734/1 v katastrálním území K., ve výroku III. a ve výroku IV. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je právnickou osobou zřízenou za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním a administrativním účelům. Její právní předchůdce Římskokatolické děkanství v K. byl do 29. 4. 1949 vlastníkem pozemku pozemkového katastru č. 796/2, který tvoří část pozemku katastru nemovitostí č. 1734/1 v katastrálním území K., a dále vlastníkem pozemků pozemkového katastru č. 1072/1 a 1072/2, které jsou po provedení komplexní pozemkové úpravy částí pozemku parcelní číslo 1745/30, přičemž uvedené pozemky pozemkového katastru byly právnímu předchůdci žalobkyně odňaty bez náhrady postupem podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Český Krumlov, ze dne 15. 3. 2011, č. j. 8618/2011-MZE, vydaného podle ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012, jež spolu s přílohou č. 1 nabylo právní moci dne 27. 4. 2011, bylo v souladu se schváleným návrhem komplexních pozemkových úprav přesunuto omezení převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 1745/30 na pozemek parc. č. 1742/4 v kat. území K., který je ve vlastnictví druhé žalované a který svou výměrou odpovídá původním pozemkům PK 1072/1 a 1072/2. Kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2012 s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 18. 12. 2012 prodal podle ustanovení , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, pozemky parc. č. 1734/1 a č. 1745/30 v kat. území K. J. S. a ta je kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2012 s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 21. 12. 2012 prodala první žalované, která je vedena v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí především poukázal na to, že žalobkyně (jak v odvolacím řízení potvrdila její zástupkyně) se domáhá určení vlastnického práva České republiky k celým parcelám č. 1734/1 a č. 1745/30 v kat. území K., ačkoliv si je vědoma toho, že historický majetek církve představovala parcela PK č. 796/2 (která je nyní částí parcely č. 1734/1 katastru nemovitostí) a dále parcely PK č. 1072/1 a 1072/2 (které jsou nyní částí parcely č. 1745/30 katastru nemovitostí), jelikož předpokládá, že poté, co bude určeno vlastnické právo státu k předmětným pozemkům, budou v rámci řízení o restitučních nárocích vypracovány geometrické plány, které oddělí z těchto pozemků části odpovídající původnímu historickému majetku církve. K takto vymezenému požadavku krajský soud konstatoval, že právní sféry žalobkyně se týká určení vlastnického práva státu pouze ve vztahu k původnímu historickému majetku církve, který ovšem představuje pouze část předmětných pozemků (viz katastrální mapy na čl. 47 a 48 spisu), z čehož vyplývá, že žalobkyně nemá aktivní věcnou legitimaci a ani naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva státu k částem předmětných nemovitostí, které nepředstavují historický majetek církve. Vymezení příslušných částí předmětných pozemků až v rámci následného projednávání restitučních nároků žalobkyně po skončení řízení před soudem nemá oporu v ustanovení , nýbrž již v žalobě, resp. následně v řízení před soudem prvního stupně měly být přesně vymezeny (např. geometrickými plány) části obou předmětných nemovitostí představující historický majetek církve. Tento postup podle odvolacího soudu však přichází v úvahu jen ve vztahu k pozemku parc. č. 1734/1 v kat. území K.; pokud tak soud prvního stupně neučinil, je již z tohoto důvodu (a rovněž z dalších důvodů) jeho rozhodnutí nesprávné.

Pokud pak jde o určení vlastnictví České republiky k pozemku parc. č. 1745/30 v kat. území K., ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba v tomto rozsahu není důvodná. Odkázal přitom na závěry soudu prvního stupně, který vyšel z toho, že ohledně tohoto pozemku bylo prokázáno, že byl řešen v rámci komplexní pozemkové úpravy provedené podle , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“, resp. „ “), přičemž na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Český Krumlov, ze dne 15. 3. 2011, bylo omezení převodu vlastnického práva podle ustanovení zákona o půdě se souhlasem České republiky, jakožto vlastníka, „přeneseno“ na jiný pozemek ve vlastnictví České republiky parc. č. 1742/4 v kat. území K., který svou výměrou odpovídá původním pozemkům PK 1072/1 a 1072/2 v kat. území K. Tato komplexní pozemková úprava tedy byla provedena příslušným orgánem v souladu se schváleným návrhem komplexních pozemkových úprav, přičemž v tomto rozhodnutí bylo za účelem vyznačení v katastru nemovitostí uvedeno, že se omezení převodu pozemků vztahuje na nově vzniklý pozemek. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, který nepovažoval za správnou námitku žalobkyně, že pozemkové úpravy se nemohou vztahovat na původní majetek církve, a v tomto ohledu odkázal na ustanovení zákona o pozemkových úpravách, jež stanoví, že pozemky ve vlastnictví státu, které jsou ve správě Pozemkového fondu České republiky a jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, se sice vedou a řeší odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu, ale lze s nimi nakládat ve smyslu ustanovení tohoto zákona, přičemž omezení pro převody těchto pozemků podle ustanovení zákona o půdě se vztahuje na pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav. Toto ustanovení tak respektuje omezení pro převod vlastnictví k historickému majetku církví, avšak nezaručuje jí, že po přijetí jí bude moci být vydán pozemek, který původně vlastnila; zákon o pozemkových úpravách tak i do přijetí umožňoval určité prolomení tzv. blokačního paragrafu v tom smyslu, že ve veřejném zájmu umožnil nakládání s původním církevním majetkem. Soudu však nepřísluší přezkoumávat, zda „nově vzniklý pozemek“, na který se vztahuje omezení jeho převodu, odpovídá svou kvalitou, cenou, vzdáleností i ruhem původním pozemkům. Odvolací soud k závěrům soudu prvního stupně dodal, že ustanovení zákona o půdě je možné vztáhnout pouze na převody původního majetku církví, náboženských řádů a kongregací do vlastnictví jiných osob a že podstatou rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav není převod vlastnického práva, nýbrž jeho přechod. V tomto ohledu odkázal i na Důvodovou zprávu k zákonu o pozemkových úpravách, z níž vyplývá, že tento zákon fakticky (vědomě) prolomil blokaci církevních pozemků, takže „na nově vzniklé pozemky“ se nahlíží jako na původní (církevní) majetek ( tohoto zákona). Odvolací soud dále připomněl, že pozemkové úpravy se dotýkají nejen státních pozemků, tedy i těch, které jsou dotčeny církevními restitucemi, nýbrž nezbytně i pozemků dalších vlastníků.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to „posouzení vztahu zákona o pozemkových úpravách č. , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (problematika náhradního pozemku v ust. ) k požadavkům na prokázání splnění podmínek pro vydání majetku oprávněné osobě podle , na niž pak navazuje problematika obsahu blokačního ust. , jež sice nezakazuje přechod vlastnictví, avšak s ohledem na extenzivní výklad provedený Ústavním soudem v rozhodnutí č. 528/2002 z 2. 2. 2005 se zákaz dispozice s původním majetkem církví a náboženských společností vztáhl i na právní kategorii přechodu vlastnického práva k tomuto majetku“, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Důvodnost dovolání dovolatelka shledává v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem ( ).

Dovolatelka zrekapitulovala celý průběh řízení před soudy obou stupňů, včetně jejich právních závěrů, citovala ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále uvedla, že s účinností od 1. 1. 2013 byl tento zákon novelizován , jímž dosavadní odstavec 5 ustanovení byl označen jako odstavec 4, přičemž částečně bylo změněno jeho znění, a že rozhodující změnu ustanovení přinesla další novela , a to , účinný od 1. 10. 2013, přičemž nové znění ustanovení rovněž citovala. S poukazem na to, že „pozemková úprava týkající se tohoto případu byla dokončena za účinnosti , ve znění účinném do 31. 12. 2012“, dovolatelka namítá, že „právní fikce povahy náhradního pozemku coby původního majetku církví a náboženských společností dle ust. zák. o majetkovém vyrovnání ( ) se proto nemůže vztahovat na pozemek z pozemkové úpravy dokončené před nabytím účinnosti novely, když navíc svým ujednáním v ust. stanoví, že ustanovení tohoto zákona se vztahují pouze na řízení o pozemkových úpravách zahájená před jeho účinností, pokud nebyl zpracovaný návrh vystaven k nahlédnutí“. Z těchto důvodů nelze tzv. náhradním pozemkem splnit požadavek kladený na žalobkyni v ustanovení , který striktně stanoví, co se pro účely tohoto zákona rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností, přičemž pro samotné vydání náhradních pozemků církvi se vyžaduje, aby se jednalo o pozemky, které v souladu s ustanovením tohoto zákona náležely do původního majetku církve a staly se předmětem majetkové křivdy; „to zákon o pozemkových úpravách náhradnímu pozemku nepropůjčuje“. Náhradním pozemkem lze tedy plnit, „jen pokud by pozemkové úpravy nebyly ukončeny, nebo v případě jejich zahájení před účinností novely, tj. , avšak o takovouto situaci se v daném případě nejedná; proto na náhradní pozemek č. 1742/4 po ukončení pozemkové úpravy nelze nahlížet jako na původní majetek podle “. Z toho dovozuje, že „přijala-li by takový pozemek, bylo by její vlastnické právo značně nejisté a objevil-li by se jiný subjekt se svými nároky, pak by v důsledku takového pochybného nabytí o vlastnické právo přišla“, a to tím spíše, že po provedení pozemkových úprav „nezanikl původní pozemek“, který druhá žalovaná prodala kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2012, tedy v době, kdy „již platil zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi (jenž byl schválen 8. 11. 2012)“. Protože tedy pro náhradní pozemek „nemůže platit právní fikce povahy původního majetku církve, neboť jinak by ani nebylo zapotřebí novelizovat (krom jiného) i ustanovení , domáhá se dovolateka stále původního církevního majetku“, neboť „náhradní pozemek jí vydávaný nesplňuje kritéria kladená “, a „právem se proto dožaduje, aby byl původní církevní majetek vrácen státu a církev o něj mohla požádat“. , ve znění účinném do 31. 12. 2012, však náhradním pozemkům nepropůjčuje právní status pozemků, které v rozhodném období patřily do vlastnictví církve. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že pozemkové úpravy se dotýkají nejen státních pozemků, ale i pozemků dalších vlastníků, přičemž poukazuje na to, že „v době pozemkových úprav nebyla a dosud není vlastníkem dotčeného pozemku a nemohla se proto bránit; co se týká vlastnictví církevních pozemků státem, ty by měly požívat zvláštní ochrany a proto také by měly být vedeny a řešeny odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku zrušil, aby v této části zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První žalovaná v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7. a část první, čl. II, bod 2. ) - dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti napadenému potvrzujícímu výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou ( a 4 ), ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

V posuzované věci bylo ohledně pozemku parc. č. 1745/30 v kat. území K. zjištěno, že jeho část dříve označená v pozemkové knize jako pozemky parc. č. 1072/1 a č. 1072/2 byla odňata bez náhrady právnímu předchůdci žalobkyně podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, že na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Český Krumlov, ze dne 15. 3. 2011, č. j. 8618/2011-MZE, vydaného podle ustanovení , jež spolu s přílohou č. 1 nabylo právní moci dne 27. 4. 2011, bylo v souladu se schváleným návrhem komplexních pozemkových úprav v katastrálním území K. přesunuto omezení převodu vlastnického práva k pozemku parc. č. 1745/30 na pozemek parc. č. 1742/4, který je ve vlastnictví druhé žalované a který svou výměrou odpovídá původním pozemkům PK 1072/1 a 1072/2, že kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2012 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 18. 12. 2012 prodala druhá žalovaná pozemek č. 1745/30 v kat. území K. J. S. a ta jej kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2012 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 21. 12. 2012 prodala první žalované, která je vedena v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice.

Za této situace řešil odvolací soud právní otázky, zda s pozemky ve vlastnictví státu, které byly ve správě Pozemkového fondu České republiky a jejichž původním vlastníkem byly církve a náboženské společnosti, bylo možno nakládat ve smyslu ustanovení , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, zda omezení pro převody těchto pozemků podle ustanovení zákona o půdě se potom vztahuje na pozemky nově vzniklé podle pravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu vydaného podle ustanovení tohoto zákona na základě schváleného návrhu komplexních pozemkových úprav v daném katastrálním území, a zda na pozemek nově vzniklý v řízení o komplexní pozemkové úpravě je třeba nahlížet jako na pozemek původní ve smyslu ustanovení a

Protože tyto otázky hmotného práva nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

Podle ustanovení oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Podle ustanovení pro účely tohoto zákona se rozumí a) původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům, b) zemědělskými nemovitostmi 1. pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily zemědělský půdní nebo do tohoto fondu náležely, 2. pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily lesní půdní , 3. obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, 4. obytné a hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků.

Podle ustanovení povinná osoba podle a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v .

Podle ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2012, zákon upravuje řízení o pozemkových úpravách, soustavu a působnost pozemkových úřadů.

Podle ustanovení , v témže znění, pozemkovými úpravami se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako nezbytný podklad pro územní plánování.

Podle ustanovení , v témže znění, pozemky ve vlastnictví státu, které jsou ve správě Pozemkového fondu České republiky a jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, se do doby přijetí zákonů o tomto majetku vedou a řeší odděleně od ostatní půdy ve vlastnictví státu. Tyto pozemky se nepoužijí na společná zařízení jako v případě půdy ve vlastnictví státu ( ), lze však s nimi nakládat ve smyslu ustanovení . Omezení pro převody těchto pozemků se potom vztahuje na pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav a tato skutečnost se uvede v rozhodnutí vydávaném podle za účelem vyznačení v katastru nemovitostí. V poznámce č. 8 k tomuto ustanovení je odkaz na , ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení , v témže znění, pozemkové úpravy se provádějí zpravidla formou komplexních pozemkových úprav. Pokud je nutné vyřešit pouze některé hospodářské potřeby (například urychlené scelení pozemků, zpřístupnění pozemků) nebo ekologické potřeby v krajině (například lokální protierozní nebo protipovodňové opatření) nebo když se pozemkové úpravy mají týkat jen části katastrálního území, provádějí se formou jednoduchých pozemkových úprav. V tomto případě může pozemkový úřad upravit náležitosti návrhu a provádění pozemkových úprav odlišně, než stanoví zvláštní právní předpis ( ).

Podle ustanovení schválený návrh je závazným podkladem pro rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv, určení výše úhrady a lhůty podle , popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene k dotčeným pozemkům a pro zpracování obnoveného souboru geodetických informací. Rovněž je závazným podkladem pro rozhodnutí o přechodu vlastnických práv k pozemkům, na nichž se nacházejí společná zařízení. Upřesnění výměr parcel vyplývající ze zaokrouhlení při tvorbě obnoveného souboru geodetických informací není změnou návrhu. Proti rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene vydanému na základě schváleného návrhu se nelze odvolat. Tímto rozhodnutím zanikají dosavadní nájemní vztahy, zatímní bezúplatné užívání a časově omezený nájem ( ) k předmětným pozemkům, kterých se rozhodnutí týká. Ustanovení zvláštního právního předpisu se nepoužije.

V obecné části Důvodové zprávy k se mimo jiné uvádí: „Praktické zkušenosti pozemkových úřadů ukazují, že je nutno upravit i možnosti určité manipulace s bývalou půdou církví, náboženských řádů a kongregací, která podléhá blokačnímu ustanovení v platném znění. Nadále je účelné rozlišovat dvě formy pozemkových úprav, tzn. jednoduché a komplexní pozemkové úpravy. V návrhu se však vyjasňuje, jak se obě formy odlišují a kdy lze kterou formu využít. Pro formu jednoduchých pozemkových úprav je dále potřebné umožnit jednodušší přípravu příslušných náležitostí. Značný problém v řízení působí neprovázanost některých předpisů. Zejména jde o vztah zákona k , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů a k , o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů. Pro bezkolizní průběh správního řízení je totiž nutné, aby ze zákona jednoznačně vyplývalo jeho specifické postavení ve vztahu k oběma uvedeným předpisům. Rovněž je žádoucí upřesnit proces pozemkových úprav ve vztahu k , o územním plánování a stavením řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zásadní je ovšem vztah zákona k předpisům platným v resortu zeměměřictví a katastru, zejména jasné vymezení návazností jednotlivých etap pozemkových úprav ke katastru nemovitostí. Není např. možno nadále připustit stav, kdy pozemky, které jsou zahrnuty do pozemkových úprav, jsou bez vědomí pozemkového úřadu zcizovány, neboť to značně komplikuje i prodražuje zpracování výsledného návrhu uspořádání pozemkové držby“.

Ve zvláštní části této Důvodové zprávy se k ustanovení dále uvádí: „V ustanoveních tohoto paragrafu je specifikováno, které pozemky mohou být zařazeny do obvodu pozemkových úprav, jak je tento obvod tvořen a které pozemky mohou být řešeny v řízení o pozemkových úpravách. Smyslem nové úpravy je nevylučovat z pozemkových úprav některé pozemky přímo již zákonem, jak tomu je dosud a což působí v praxi značné komplikace, ale ponechat na vlastnících a správcích specifických pozemků (viz zejména odstavec 3), aby posoudili účelnost řešení takových pozemků v řízení o pozemkových úpravách a za stanovených podmínek. Již novely stávajícího zákona částečně upravovaly původní pojetí, podle kterého byly jednoznačně ze zákona některé pozemky z řešení v pozemkových úpravách vyloučeny. Ukazuje se však, že tyto úpravy nevyřešily dostatečně všechny potřebné otázky. Specificky jde např. o tzv. církevní půdu (odstavec 5), na kterou se vztahuje , podle kterého tento majetek nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. V řízení o pozemkových úpravách nejde o převod, ale o přechod vlastnictví, což je podstatné jak v pozemkových úpravách s tímto majetkem nakládat. Není totiž možné vůbec tuto půdu v pozemkových úpravách neřešit, což by činilo značné komplikace, jak se také v praxi ukazuje a odporovalo by smyslu pozemkových úprav. Uvedené ustanovení tedy upravuje řešení při současném zachování požadavku vyplývajícího z cit. “.

Z citovaných ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012, i z Důvodové zprávy k tomuto zákonu, tedy zcela jednoznačně vyplývá, že tento zákon již od své účinnosti dne 1. 1. 2003 zakotvoval v ustanovení možnost nakládání podle ustanovení tohoto zákona s pozemky ve vlastnictví státu, které byly ve správě Pozemkového fondu České republiky a jejichž původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, s tím, že omezení pro převody těchto pozemků se potom vztahuje na pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav, a s tím, že tato skutečnost se uvede v rozhodnutí vydávaném podle tohoto zákona za účelem vyznačení v katastru nemovitostí. Ze znění ustanovení je možno dovodit i vztah k pojmu „původní majetek“ uvedený v ustanovení (jehož podkategorií jsou zemědělské nemovitosti - mimo jiné pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily zemědělský půdní nebo do tohoto fondu náležely), a v ustanovení tohoto zákona, neboť v ustanovení je mimo jiné uvedeno, že se omezení pro převody těchto pozemků potom vztahuje na pozemky nově vzniklé podle schváleného návrhu pozemkových úprav. Tím je respektováno i ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Na pozemky nově vzniklé v řízení o komplexních pozemkových úpravách je tedy třeba v souladu s citovaným ustanovením , ve znění účinném do 31. 12. 2012, nahlížet jako na pozemky původní, uváděné v ustanovení a Důvodem tohoto výkladu je zánik dosavadního stavu na základě pravomocného rozhodnutí Ministerstva zemědělství (příslušného Pozemkového úřadu) podle ustanovení a vyhlášení platnosti nového stavu v rámci obnovy katastrálního operátu.

Dovolací soud proto nepovažuje za správnou námitku dovolatelky, že „právní fikce povahy náhradního pozemku coby původního majetku církví a náboženských společností dle ust. zák. o majetkovém vyrovnání ( ) se nemůže vztahovat na pozemek z pozemkové úpravy dokončené před nabytím účinnosti novely“, a stejně tak, ani další námitky v dovolání na ni navazující či související.

Ustanovení 24 odst. 2 , ve znění účinném do 31. 12. 2012, stanovilo, že ustanovení tohoto zákona se vztahují i na řízení o pozemkových úpravách zahájená před jeho účinností, pokud nebyl zpracovaný návrh vystaven k veřejnému nahlédnutí, a nikoliv, že „ustanovení tohoto zákona se vztahují pouze na řízení o pozemkových úpravách zahájená před jeho účinností, pokud nebyl zpracovaný návrh vystaven k nahlédnutí“, jak dovolatelka namítá.

Protože v daném případě byla komplexní pozemková úprava v katastrálním území K. provedena citovaným rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 15. 3. 2011, č. j. 8618/2011-MZE, pravomocným dne 27. 4. 2011, tedy za účinnosti , ve znění do 31. 12. 2012, a za účinnosti zákona o půdě, ve znění do 31. 12. 2012, tedy předtím, než nabyl účinnosti (dne 1. 1. 2013), jímž bylo ustanovení zákona o půdě zrušeno, není zapotřebí zabývat se právní úpravou provedenou , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, účinným od 1. 1. 2013, jímž bylo ustanovení tohoto zákona částečně změněno, ani právní úpravou tohoto ustanovení po nabytí účinnosti , kterým se mění , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, , o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 10. 2013, jímž toto ustanovení bylo opětovně částečně změněno.

Pokud pak dovolatelka namítá, že „v době pozemkových úprav nebyla a dosud není vlastníkem dotčeného pozemku a nemohla se proto bránit“, je možno uvést, že v době provedení komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území K. byla vlastníkem pozemků parc. č. 1072/1 a 1072/2 v kat. území K. (jejichž původním vlastníkem byl právní předchůdce žalobkyně) Česká republika, přičemž právě s jejím souhlasem bylo na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Český Krumlov, ze dne 15. 3. 2011, přeneseno omezení převodu vlastnického práva podle ustanovení zákona o půdě na jiný pozemek ve vlastnictví České republiky parc. č. 1742/4 v kat. území K., který svou výměrou odpovídá původním pozemkům PK 1072/1 a 1072/2 v kat. území K. , jak bylo již shora uvedeno, nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2013, (okolnost, že byl schválen dne 8. 11. 2012, jak dovolatelka uvedla, není rozhodující), přičemž v době vydání citovaného rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Český Krumlov, ještě nebylo známo, jakou podobu budou mít ve smyslu ustanovení zákona o půdě zákony (zákon) o restitucích majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace.

Dovolací soud dále dodává, že veškerá argumentace dovolatelky je kromě již uvedeného irelevantní rovněž proto, že rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného v rámci tzv. komplexních pozemkových úprav prováděných podle , na jehož základě dochází k výměně nebo přechodu vlastnických práv k pozemkům (a případně se jím uspořádávají související věcná břemena), je rozhodnutím konstitutivním, jež má za následek originární nabytí vlastnického práva k nově vzniklým pozemkům [k tomu srov. např. právní závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. ; (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. , dále srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. )]. Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost takového správního aktu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tento závěr dopadá i na rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného v rámci tzv. komplexních pozemkových úprav prováděných podle

Pro posuzovanou věc z toho vyplývá, že Česká republika na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 15. 3. 2011, č. j. 8618/2011-MZE, pravomocného dne 27. 4. 2011, nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. 1745/30 v kat. území K. (jehož část byla dříve označená v pozemkové knize jako pozemky parc. č. 1072/1 a č. 1072/2) originárně; Pozemkový České republiky byl tudíž oprávněn s označeným pozemkem nakládat (disponovat) a tedy kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2012 (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 18. 12. 2012) jej podle ustanovení , ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, prodat J. S. Tato kupní smlouva je tudíž platným právním úkonem ( obč. zák.) a o převod tohoto pozemku v rozporu s ustanovením zákona o půdě, jak se dovolatelka mylně domnívá, se tudíž jednat nemůže (nejedná). Lze tedy učinit závěr, že nabyla-li Česká republika předmětný zemědělský pozemek na základě rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného v rámci tzv. komplexních pozemkových úprav prováděných podle , o pozemkových úpravách a pozemkových fondech, originárně, nedopadá na takový případ ustanovení a žalobě církve či náboženské společnosti o určení vlastnického práva státu k tomuto pozemku podle tohoto ustanovení proto nelze vyhovět.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku správné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ač by jinak procesně úspěšná první žalovaná měla právo na náhradu nákladů tohoto řízení, její strohé vyjádření, navrhující odmítnutí dovolání a postrádající další relevantní argumentaci ve vztahu k dovolacím námitkám žalobkyně, nepovažuje dovolací soud za účelně vynaložený náklad k bránění práva.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou se opírá o ustanovení věty první, odst. l a části věty před středníkem , neboť žalobkyně na jejich náhradu nemá právo a druhé žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2016

JUDr. Olga Puškinovápředsedkyně senátu