Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5301/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Mgr. J. A., P., zastoupeného JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/50, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 99 580 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. -311, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. října 2015, č. j. - 343, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2013, č. j. -249, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. září 2013, č. j. -260, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 99 580 000 Kč s příslušenstvím, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci ( ).

V souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů – uplatní se v dovolacím řízení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „“).

Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle ).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanovením , a , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, vyloučen z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí privatizována; přitom je nerozhodné, zda byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu.

Uvedeným závěrům, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. ), a jež jsou konformní i s judikaturou Ústavního soudu akcentující prioritu restitučních nároků i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů (srov. např. nález ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. , nebo nález ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. ) se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil. Není sporu v tom, že právě pozemky, k nimž byl uplatněn (a posléze v určitém rozsahu i uspokojen) restituční nárok oprávněné osoby a jež proto byly vyloučeny z privatizace majetku podniku „Železniční prefabrikáty a kamenivo, státní podnik“, neměly být převedeny na Federální fond národního majetku ( ) a vlastnictví k těmto pozemkům (na rozdíl od ostatních složek podniku, restitučními nároky nedotčených) nemohla kupující, společnost BERON spol. s r.o., nabýt v rámci procesu privatizace, završeném uzavřením smlouvy o prodeji privatizovaného majetku podniku s prodávajícím Federálním fondem národního majetku dne 30. 9. 1992, ve znění dalších dodatků (, ).

Je-li předmětem privatizace podnik (ucelený a organizovaný soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání – k podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit; , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obch. zák.“), uplatní se z judikatury dovolacího soudu i závěry, jež Nejvyšší vyslovil např. v rozsudku ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. (a k nimž se znovu přihlásil např. i v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. ), že při posouzení smlouvy o převodu majetku státu na kupujícího postupem podle je sice třeba v prvé řadě vyhodnotit, zda smlouva byla uzavřena v souladu s ustanoveními , , až 20 toho speciálního zákona, v případě však, kdy je takto převáděným majetkem podnik, je třeba smlouvu posoudit i podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku ( a násl.). Byla-li uzavřena smlouva o prodeji majetku privatizovaného podniku a k určitým věcem bylo uplatněno právo třetí osoby a vlastnictví k nim při prodeji podniku nepřešlo na kupujícího, je třeba odpovědnost prodávajícího posuzovat podle ustanovení obch. zák. ve vazbě na ust. až 435 obch. zák., v nichž se výslovně upravuje situace a nároky vyplývající z právních vad prodávaného podniku (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. , k jehož závěrům se Nejvyšší soud znovu přihlásil i usnesením ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. ).

Nepříčí se tedy závěrům ustálené rozhodovací praxe, uzavírá-li odvolací soud, že na právní poměr účastníků je třeba hledět i prizmatem právní úpravy smlouvy o prodeji podniku (v níž je řešen postup a nároky kupujícího v případě vad prodávaného podniku, včetně situace, kdy vlastnictví k některým nemovitostem patřícím k podniku nepřešlo na kupujícího) a že smlouva o prodeji podniku (uceleného a organizovaného souboru hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání) není proto neplatná (pro rozpor se zákonem dle , , ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013), resp. že přijetím částky odpovídající kupní ceně podniku nezískal prodávající na úkor kupujícího majetkový prospěch plněním bez právního důvodu – bezdůvodné obohacení ve smyslu obč. zák. (a kdy odvolací soud uložil soudu prvního stupně v dalším řízení rozlišit a posoudit žalobcem uplatňované nároky i z pohledu jiných zákonných ustanovení).

Odvolacím soudem přijatý závěr není v kolizi ani s další dovolatelem odkazovanou judikaturou (zahrnující v to i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. ), jež se vesměs vyslovuje k otázce platnosti kupní smlouvy uzavřené v procesu privatizace v rozporu s tzv. blokačními ustanoveními, tedy smlouvy, jejímž předmětem byl konkrétní nemovitý majetek dotčený restitučními nároky, nikoliv majetek představující podnik či část podniku ve smyslu organizačním. Přitom i rozsudek ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. , meritorně řeší toliko otázku nabytí vlastnictví k věcem zahrnutým do majetku privatizovaného podniku v rozporu s blokačním ustanovením (v souladu s judikaturou ve prospěch osob uplatňujících nároky dle restitučních předpisů), nikoliv však důsledky takového postupu na právní poměr mezi prodávajícím a kupujícím podniku (kdy může jít právě o právní vadu postihující předmět plnění).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první ).

I o náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (, , , část věty před středníkem, ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. února 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu