Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1122/2010

23

Cdo 1122/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, IČ: 45797072, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, PSČ 145 00, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem, se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14, o zaplacení částky 1,423.072,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2009, č. j. -31, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. března 2005, č. j. -76, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. dubna 2005, č. j. -87, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 548.766,- Kč (výrok pod bodem I), ohledně částky 874.306,- Kč žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 2. 4. 1997 smlouvu o prodeji podniku, kterou žalobce převedl do vlastnictví žalovaného části majetku Státního statku Moravský Kočov, s. p. Ve smlouvě, která nabyla účinnosti dne 1. 5. 1997, se žalovaný zavázal zaplatit žalobci kupní cenu ve výši 19,975.194,- Kč v dohodnutých splátkách. Z první splátky zaplatil před podpisem smlouvy částku 1,372.947,- Kč, zbývající část ve výši 4,326.300,- Kč měl zaplatit do devadesáti dnů od účinnosti smlouvy. Dopisy ze dne 9. 5. 1997, 21. 5. 1997, 23. 5. 1997, 9. 6. 1997 a 11. 6. 1997 žalovaný žalobci sdělil, že mu nebyl v souladu se smlouvou předán majetek, a polemizoval ve věci účinnosti a případné neplatnosti smlouvy. Při jednání dne 5. 6. 1997, jehož se účastnil žalobce a o němž byl pořízen notářský zápis, žalovaný poukázal na neplnění smlouvy o prodeji podniku, zejména na nepředání majetku, účetní závěrky a inventarizace movitých věcí, a prohlásil, že proto hodlá jednat ve věci neplatnosti smlouvy. Dopisem ze dne 30. 6. 1997 doručeným žalobci dne 1. 7. 1997 pak žalovaný oznámil, že od smlouvy odstupuje vzhledem k prodlení žalobce s plněním smluvních povinností, které je podstatným porušením smlouvy. Dopisem ze dne 10. 7. 1997 pak žalobce vyzval k vrácení částky 1,372.947,- Kč zaplacené na kupní cenu. Zůstatek první splátky ve výši 4,326.300,- Kč ve lhůtě splatnosti nezaplatil, podle smlouvy se tak ke dni 31. 12. 1997 stala splatnou celá nesplacená část kupní ceny. Protože žalovaný splatnou kupní cenu nezaplatil, žalobce dne 2. 6. 1998 od smlouvy o prodeji podniku odstoupil.

S poukazem na ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, soud prvního stupně dovodil, že žalovaný nabyl vlastnictví k privatizovanému majetku dne 1. 5. 1997, kdy smlouva nabyla účinnosti. Vymezení předmětu převodu ve smlouvě (v její příloze ohledně nemovitostí a v inventarizačním soupisu ohledně movitých věci) vyhodnotil jako jednoznačné. K námitce žalovaného, že žalobce mu majetek podle smlouvy nepředal, resp. že nebyl sepsán zápis o jeho předání a převzetí, soud prvního stupně uvedl, že jakkoliv je tato skutečnost v rozporu se zákonem i smlouvou, nezpůsobuje neplatnost smlouvy a nemá vliv na její účinnost ani na splatnost kupní ceny. Odstoupení žalobce od smlouvy vyhodnotil jako platné, přičemž s poukazem na ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) vyslovil názor, že pro odstoupení od smlouvy zákon nepředepisuje písemnou formu, může být tedy učiněno i ústně. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že ke dni 2. 6. 1998 došlo k zániku smlouvy o prodeji podniku a žalobci vznikl smluvní nárok (uplatněný žalobou) na úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně z nesplacené části kupní ceny. Odstoupení žalovaného od smlouvy shledal neplatným podle ustanovení (dále též jen „obč. zák.“), neboť usoudil, že žalovaný mohl od smlouvy odstoupit jen podle zákona (§ a 346 obch. zák.) a jeho odstoupení nesplňuje požadavek na určité a konkrétní vymezení, z jakého důvodu – pro porušení které konkrétní žalobcovy povinnosti – od smlouvy odstupuje. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalovaný je věcně legitimován, neboť předmětný závazek žalovaného nepřešel na společnost DANTO a. s. na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. 6. 1998. Soud prvního stupně zohlednil, že žalobce minimálně od 1. 7. 1997 věděl, že žalovaný nemá zájem na plnění smlouvy, a pokud od smlouvy odstoupil až 2. 6. 1998, jeví se jeho postup jako prodlužování lhůty k odstoupení a tudíž jako šikanózní výkon sjednaného práva na úroky z prodlení. Na základě úvahy, že dvouměsíční lhůta od splatnosti nedoplatku kupní ceny byla dostatečná k tomu, aby žalobce mohl realizovat odstoupení od smlouvy, soud prvního stupně uzavřel, že uplatněný nárok na zaplacení úroku z prodlení za dobu delší než dva měsíce od splatnosti nedoplatku kupní ceny nepožívá právní ochrany ve smyslu obch. zák., přiznal proto žalobci úrok z prodlení za dobu od 1. 1. 1998 do 28. 2. 1998 a ve zbytku žalobu zamítl.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 7. prosince 2006, č. j. -134, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. , v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právním posouzením. V otázce, zda žalobcův požadavek je výkonem práva v rozporu s pravidly obchodního styku, vzal v úvahu též skutečnost, že v souvislosti s odstoupením od smlouvy propadla ve prospěch žalobce záruka ve výši 1,372.947,- Kč, a odmítl žalobcovu argumentaci, že odstoupení od smlouvy bylo podmíněno předchozím rozhodnutím jeho výkonného výboru a pořízením notářského zápisu. Pro úplnost, jak výslovně uvedl, se zabýval též otázkou, zda smlouva nezanikla již z důvodu odstoupení, které učinil žalovaný dopisem ze dne 30. 6. 1997, přičemž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neplatnosti tohoto právního úkonu, neboť usoudil, že uvedená není natolik určitá, aby z ní bylo patrno, pro které konkrétní porušení smlouvy žalovaný od smlouvy odstupuje. Smlouvu o prodeji podniku uzavřenou mezi žalovaným a společností DANTO a. s. posoudil, jsa v této otázce vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, jako neplatnou pro neurčitost.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení (dále též jen „ “) a jež odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatnil tedy (podle obsahu) dovolací důvod stanovený v

Žalovaný především namítl, že smlouva o prodeji podniku je absolutně neplatná, neboť „nebyl převeden, předán, celý podnik“, jak byl specifikován ve smlouvě o prodeji podniku a v privatizačním projektu, kde byl vymezen včetně nemovitostí - polního hnojiště, hnojní jímky, komunikace dvůr a buňky. Žalovaný má za to, že žalobce takto porušil v ustanovení , stanovícím prodávajícímu povinnost předat kupujícímu věci zahrnuté do privatizačního projektu a o převzetí sepsat zápis. Argumentoval, že smlouvou o prodeji podniku se vždy převádí podnik jako celek, je s ním proto zapotřebí nakládat jako s jedinou věcí a není přípustné převádět některé jeho součásti samostatně. Pokud nebyl na žalovaného převeden podnik jako celek, je smlouva neplatná pro rozpor se zákonem a žalobce nemá na uplatněnou sankci nárok.

Pro případ posouzení smlouvy jako platné žalovaný argumentoval, že smlouva ke dni 1. 7. 1998 zanikla odstoupením z jeho strany, jež učinil z důvodu nepřevedení „specifikovaných nemovitostí, které byly součástí smlouvy o prodeji podniku“ a nepředání účetní závěrky, zpracované ke dni předcházejícímu účinnosti smlouvy, přes předchozí jednání za účasti notáře. Zpochybnil správnost posouzení tohoto právního úkonu jako neplatného prostřednictvím argumentace, že konkrétní důvod odstoupení od smlouvy vyplýval z písemností pořízených v rámci vzájemné korespondence účastníků a též z notářského zápisu o jejich jednání.

Závěrem žalovaný zpochybnil správnost závěru o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, kterou uzavřel se společností DANTO a. s. Poukázal na to, že táž smlouva byla v jiném řízení rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. února 2008,č. j. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2008, č. j. , posouzena jako platná.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela provedená , bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud proto vzhledem k článku II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 31. března 2005.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno ( , 4 ), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek stanovených a písm. c) O případ, na který pamatuje ustanovení , se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil ( ), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž toto rozhodnutí spočívá).

Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. II. až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1919 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.V posuzované věci dovolání přípustné podle ustanovení je a je též důvodné, neboť právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je z pohledu uplatněných dovolacích námitek v rozporu s hmotným právem a tudíž nesprávné.

Logickým předpokladem platnosti a účinnosti odstoupení od smlouvy (vzhledem k zamýšlenému právnímu důsledku, jímž je podle § 351 odst. 1 obch. zák. zrušení smlouvy) je, že smlouva, k níž se odstoupení vztahuje, není neplatná; odstoupit lze jen od smlouvy, která byla platně uzavřena (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněný pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 221 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2). Odvolací soud správně vyložil, a v tomto ohledu jsou dovolací námitky nedůvodné, že porušení závazku předat řádně předmět převodu není důvodem neplatnosti smlouvy o prodeji podniku (porušení smlouvy nemůže dodatečně přivodit její neplatnost), nýbrž při splnění dalších předpokladů může toliko založit právo kupujícího od této smlouvy odstoupit. Odvolací soud se však nevypořádal s odvolací námitkou žalovaného, že posuzovanou smlouvou na něho nebyla převedena celá příslušná část podniku, tak jak byla vymezena ve schváleném privatizačním projektu, resp. (z jiného úhlu pohledu) že předmět smlouvy (toliko věci) není částí podniku ve smyslu zákona. V tomto ohledu je napadené právní posouzení odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné.

Dovolací soud, jenž je soudem přezkumným, není povolán chybějící právní posouzení odvolacího soudu suplovat. V zájmu ekonomiky dalšího řízení je však třeba zdůraznit, že v projednávané věci jde o posouzení smlouvy o převodu majetku státu na kupujícího postupem podle , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který je speciálním předpisem ve vztahu k obchodnímu zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008). Při posouzení smlouvy je proto třeba v prvé řadě vyhodnotit, zda byla uzavřena v souladu s ustanoveními , , , a až 20 tohoto zákona. V případě, kdy je takto převáděným majetkem podnik, uplatní se i posouzení smlouvy podle příslušných ustanovení a násl. obch. zák. (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 767 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 10, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. , www.nsoud.cz). Nelze přitom přehlédnout, že převod majetku podle , po novele provedené s účinností od 1. 9. 1993 (tedy též podle tohoto zákona ve znění účinném do 31. 12. 2005, jež je rozhodné v projednávané věci), se již převod majetku provádí nikoliv podle schváleného privatizačního projektu, nýbrž podle rozhodnutí o privatizaci podniku nebo jeho části ( ), přičemž rozhodnutí o privatizaci se může týkat i části majetku řešeného návrhem privatizačního projektu ( ) a orgán příslušný k rozhodování o privatizaci může rozhodnutím o privatizaci změnit podmínky, rozsah a způsob privatizace obsažený v návrhu privatizačního projektu ( ). Při posouzení platnosti smlouvy bude proto třeba zkoumat, zda převod majetku v ní sjednaný odpovídá příslušnému rozhodnutí o privatizaci. Shodný názor Nejvyšší soud zaujal již např. v rozsudku ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. , www.nsoud.cz, v němž též vyložil, že podle by neměly být převáděny majetkové hodnoty „samy o sobě“, nýbrž podniky, popř. jejich části, jako hospodářské jednotky.

Jestliže posuzovaná smlouva neplatná není, je dalším předpokladem platnosti (resp. účinnosti) žalobcova odstoupení od smlouvy, že smlouva ke dni, kdy byl tento právní úkon učiněn, ještě trvala (že nebyla v mezidobí zrušena či závazkový vztah jí založený nezanikl jiným způsobem). Otázka účinků odstoupení od smlouvy, které žalovaný učinil již dne 1. 7. 1997, tedy není otázkou podružnou (jíž by byl důvod zabývat se toliko pro úplnost), nýbrž otázkou zcela zásadní. I v posouzení této otázky je právní posouzení odvolacího soudu neúplné.

Odvolací soud se sice výslovně nevyjádřil k právnímu názoru soudu prvního stupně, že zákon pro odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 344 obch. zák. nestanoví obligatorní písemnou formu, protože však v rámci přezkumu správnosti právního posouzení soudu prvního stupně nevyjádřil jiný názor, lze se domnívat, že se též v této otázce se soudem prvního stupně ztotožnil. Protože žalovaný správnost právního posouzení v této otázce nenapadl (logicky, neboť tato varianta právního posouzení je pro něho příznivá), není tato právní otázka otevřena dovolacímu přezkumu. Výklad právního úkonu žalovaného, jak jej provedly soudy nižších stupňů, by však neobstál ani v případě závěru, že je-li pro smlouvu předepsána písemná forma, lze ji zrušit pouze právním úkonem učiněným v písemné formě (srov. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. , www.nsoud.cz).

Podle ustanovení § 34 odst. 1 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že vůle účastníka vtělená do právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. zejména rozsudek ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 1 přílohy, rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 2, a rozsudek ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). Určitost představuje kvalitu obsahu právního úkonu; právní úkon je neurčitý, jestliže se jednajícímu nezdařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. (srov. v právní literatuře Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. I. –459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 314 s., a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 2, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).

Ustálená soudní praxe tedy (ve shodě s právní doktrínou) dovozuje, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití výkladových pravidel, stanovených obecně v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v obch. zák. Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu y, na níž je tento projev vůle zaznamenán (srov. např. rozsudek ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 196 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, či rozsudek ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 6237 tamtéž, svazek CD-8). I v takovém případě se však uplatní ustanovení obch. zák., podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1), a při výkladu vůle se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3).

Postup, jímž soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že odstoupení žalovaného od smlouvy je neurčité, shora vyloženým požadavkům nedostál. Soudy nižších stupňů učinily závěr o neplatnosti tohoto právního úkonu, aniž se pokusily jeho neurčitost odstranit výkladem za použití zákonných interpretačních pravidel. Zaměřily se pouze na jazykové vyjádření obsažené v příslušné ě, aniž – v intencích ustanovení obch. zák. - vzaly na zřetel a vyhodnotily především skutečnost, zjištěnou soudem prvního stupně, že odstoupení žalovaného od smlouvy, odkazující bez bližší konkretizace na porušení žalobcových závazků ze smlouvy o prodeji podniku, časově a též věcně (obsahově) navazovalo na korespondenci žalovaného s žalobcem a též na prohlášení žalovaného při jednání mezi účastníky, o němž byl pořízen notářský zápis, v jejichž rámci žalovaný žalobci vytýkané porušení závazků ze smlouvy specifikoval. Z týchž důvodů bylo třeba se vypořádat též s poznatkem, že žalobce v reakci na odstoupení žalovaného od smlouvy (srov. dopis ze dne 15. 7. 1997) argumentuje tím, že od data podepsání smlouvy je majetek připraven k předání a jen díky neochotě žalovaného spolupracovat se tak dosud nestalo. Význam těchto skutečností, které mají povahu jednání zúčastněných subjektů předcházejícího posuzovanému jednostrannému právnímu úkonu, resp. okolností, za nichž byl tento úkon učiněn, a následného chování jeho adresáta, bylo třeba – ať již s tím či oním výsledkem – v rámci pokusu o odstranění neurčitosti odstoupení žalovaného od smlouvy posoudit tím spíše, že vzhledem k názoru zaujatému soudy nižších stupňů stran přípustné formy odstoupení mohl žalovaný oznámit žalobci konkrétní důvod odstoupení i jinak než písemně.

I v tomto ohledu je právní posouzení odvolacího soudu neúplné a tedy nesprávné.

V otázce posouzení smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi žalovaným a společností DANTO a. s. dne 1. 6. 1998 Nejvyšší soud setrvává na svém závěru o její neplatnosti, vyjádřeném v jeho předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. , na jehož odůvodnění v podrobnostech odkazuje.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž ve ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. , věci nařizoval jednání ( , věta první, ), toto rozhodnutí podle ustanovení , části věty za středníkem, zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [ ], a věc podle ustanovení , věty první, vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( , část věty před středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( , věty druhé, ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2010 JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu