Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 918/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti - prelatury Český Krumlov, Horní 156, Český Krumlov, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 č. j. -241, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 2017 č. j. -214 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. 8. 2016 č. j. -162, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. -188, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen "") a právo na ochranu vlastnictví podle y ve spojení s Dodatkového protokolu k Úmluvě. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházející rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově.

2. Z ústavní stížnosti jakož i z napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva státu - České republiky k souboru pozemků v kat. území Besednice, a to podle ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Po skutkové stránce bylo v řízení prokázáno, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví právního předchůdce stěžovatelky až do roku 1948, kdy jí bylo vlastnické právo k nim odejmuto v důsledku revize pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb. V roce 1949 byly pozemky přiděleny do vlastnictví Lesního družstva obcí Trhové Sviny a Besednice (vznik družstva prokázán až v roce 1950); k faktickému převzetí ze strany obcí došlo téhož roku. V roce 2002 došlo k zápisu vlastnického práva k těmto pozemkům ve prospěch města Trhové Sviny a městyse Besednice na základě a 2b , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). V roce 2009 byly pozemky vloženy jako vklad do majetku společnosti Lesy obcí Trhové Sviny a Besednice s. r. o.

3. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy argumentovala zejména tím, že podle gramatického výkladu ustanovení je vlastnické právo obce zákonem konstituováno v případě, kdy pozemky byly obcím přiděleny jako přídělcům. Tomu tak ale u předmětných pozemků nebylo (přídělcem bylo v té době neexistující Lesní družstvo obcí Trhové Sviny a Besednice). Lesní družstvo nadto vzniklo až v roce 1950 a nepřichází tak v úvahu ani postup podle ustanovení , který vyžadoval existenci vlastnického práva lesního družstva k 31. 12. 1949 nebo alespoň převzetí majetku lesním družstvem do tohoto data. Předmětná ustanovení byla do zákona včleněna až dodatečně a vlastnické právo obcí konstituovaly až k 1. 7. 2000, tedy devět let po účinnosti o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatelka v té době s ohledem na celkovou koncepci restitučního zákonodárství a judikaturu Ústavního soudu měla požívat legitimní očekávání k předmětným pozemkům.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje především protiústavností aplikace zásady in favorem restitutionis ze strany Nejvyššího soudu, a to paradoxně ve prospěch obcí. Uvádí, že Nejvyšší soud se dopustil svévolného a nepřípustného extenzivního výkladu, v němž upřednostnil obce namísto církevního restituenta. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož "byl-li judikaturou dovozen přechod majetku na obec na základě ustanovení v případech, v nichž lesní družstvo nevzniklo vůbec, tím spíše je třeba umožnit naznačený přechod tam, kde lesní družstvo tvořené obcemi, jimž byl dotčený majetek přídělovým orgánem pod podmínkou založení této korporace předán, vzniklo dodatečně". Stěžovatelka brojí proti výčtu judikatury, o níž se Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí opírá a předkládá jiná rozhodnutí téhož soudu, mj. i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 24. 2. 2016 či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 3. 1. 2017. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nesprávně dovodil, že legitimní očekávání stěžovatelky se vztahovalo toliko k vydání restitučního předpisu, nikoliv ke sporným pozemkům. V tomto ohledu odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2010, N 132/58 SbNU 3, 242/2010 Sb., který se podrobně zabývá povahou legitimního očekávání církevních subjektů k historickému majetku.

5. Okresní soud v Českém Krumlově shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o určení, že Česká republika je vlastníkem nemovitostí (blíže specifikovaných ve výroku I. napadeného rozsudku) eventuálně o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků vymezených plochou, v jaké do parcel katastru nemovitostí zasahuje parcela pozemkového katastru uvedená na totožném řádku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl tak, že napadený rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že předmětný nemovitý majetek přešel v souladu s na obce Trhové Sviny a Besednice a tomuto přechodu nebyla na překážku ani blokace historického majetku církve provedená ve smyslu zákona o půdě (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Předmětné pozemky jsou původními zemědělskými pozemky s obvyklým ekonomickým účelem, které nejsou bezprostředně spjaty se základním posláním církví či náboženských společností (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 1. 6. 2016).

6. Nevyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku ( 2a ) prostupuje výkladový princip in favorem restitutionis. Dobově podmíněné nedostatky v postupu orgánů v poválečném období při přidělování majetku, jenž byl po roce 1989 územním samosprávným celkům navrácen, nemohou jít k tíži obcím, jestliže příděl směřoval do jejich hospodářské sféry (družbu přídělu převzali zástupci Společné správy lesů obcí Trhové Sviny a Besednice). K tomu soud citoval závěry usnesení sp. zn. ze dne 1. 8. 2017. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že zakotvení blokačního režimu v zákona o půdě nelze stavět naroveň uplatnění restitučního nároku ve smyslu Podle soudu se legitimní očekávání církví existující před přijetím upínalo k vydání restitučního předpisu a nikoliv k tomu, že bude naturálně vydáno maximální množství blokací dotčených statků. Zákonodárce nebyl povinen zahrnout přídělový majetek obcí mezi předměty naturální restituce majetkového vyrovnání s církvemi.

7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Ústavní soud ve své judikatuře ve vztahu k nyní posuzované věci již dříve dovodil, že žádné základní právo na restituci majetku ústavně zaručeno není a rozsah, v jakém mají být restituce realizovány, je (v zásadě) v rukou zákonodárce. Celé tzv. restituční zákonodárství stojí na stanovisku, že na restituce není ústavně založený nárok a že takový neplyne ani z mezinárodních závazků České republiky. Stejně tak nejsou smluvní státy omezeny v jejich volnosti určit pole působnosti legislativy v oblasti restituce majetku a zvolit si podmínky, za kterých akceptují navrácení majetku osobám, které jej byly dříve zbaveny (viz např. rozhodnutí Jantner proti Slovensku, Kopecký proti Slovensku, Blücher proti České republice, Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice). Majetkem ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě jsou takové majetkové hodnoty, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději (espérance légitime)", že budou konkretizovány (viz např. výše cit. Pressos Compania Naviera S. A. a další a Ouzounis a další proti Řecku, 2002). Dané právo však nelze vyvozovat z y, neboť vlastnictví stěžovatelů "nekonstituoval", a ani nemohl u stěžovatelů založit tzv. legitimní očekávání, že vlastnictví k němu nabudou, neboť by toto muselo být výslovně stanoveno zákonem (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 4. 7. 2013).

9. Obdobně nelze ve věci dovodit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle y. Obecné soudy v posuzované věci od uvedené judikatury neodchýlily, přičemž jejich rozhodnutí nelze vytknout absenci dostatečného odůvodnění. Ústavní soud nezjistil, že by v napadených rozhodnutích došlo k ústavněprávnímu pochybení a taktéž neshledal, že by postup obecných soudů byl projevem svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu