Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2447/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. M., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003, č. j. -78, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 1. 2003, č. j. -60, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je od 24. 5. 1991 vlastníkem pozemku parc. č. 119 – zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. L., a objektu bydlení č. p. 810, stojícího na tomto pozemku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Považoval napadený rozsudek za rozhodnutí zásadního právního významu a tvrdil, že při řešení určujících právních otázek došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Namítl za současné citace judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, že po konfiskaci nemovitostí předchozího vlastníka podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. postupoval orgán státu (O. ú., F. n. o.), který nemovitosti dále přiděloval, v souladu s ustanoveními § 13 a § 16 tohoto dekretu; byla-li podle jeho rozhodnutí přídělcem a vlastníkem ke dni 31. 12. 1949 obec, pak již toto rozhodnutí založilo obci vlastnické právo bez nutnosti zápisu do katastru nemovitostí. Odkázal-li odvolací soud na zákon č. 279/1949 Sb. spolu s vládním se závěrem, že nemohlo dojít ke vzniku vlastnictví obce, pak tento zákon nabyl účinnosti až dne 1. 1. 1950. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (, – dále „“). Přípustnost dovolání mohla být založena jen podle , odst. 3 , tj. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť nižší instance rozhodly shodně a nedošlo k předchozí kasaci s odlišným právním názorem odvolacího soudu (viz odst. 1 písm. a/, b/ posledně citovaného ustanovení).

Dovolací soud však dovolání neshledal přípustným, poněvadž rozsudek odvolacího soudu je podepřen konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a nedošlo v něm tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem.

Dovolateli lze dát za pravdu v jeho rekapitulaci procedury při přidělení nemovitostí jen potud, že šlo o rozhodnutí veřejnoprávní povahy, u něhož nebylo k vyvolání patřičných právních účinků třeba vkladu do katastru nemovitostí (kromě již zmíněných pasáží prezidentského dekretu srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 127). Dovolatel však abstrahoval od těch podstatných aspektů rozhodnutí o přidělení resp. odevzdání konfiskovaného majetku, na nichž odvolací soud svůj rozsudek založil.

Toto „Rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci“ ze dne 12. 6. 1951 obsahuje v použitém předtisku formulaci o přechodu nemovitostí na obec dnem 31. 12. 1949 (což by znamenalo vlastnictví obce ve smyslu o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí). Nehledě na diskutabilní zpětnou účinnost majetkové dispozice však nebylo vydáno O. ú. a F. n. o. v P. (jak uvedeno v přeškrtnutém záhlaví předtisku), ale – na základě doložky s poukazem na a – Ústředním národním výborem h. m. P. V samotném závěru rozhodnutí je pak dopsáno, že „vzhledem k ustanovení a 31 zákona č. 279/49 Sb. a vl. nař. č. vloží soud na nemovitosti, v tomto rozhodnutí uvedené, vlastnické právo Československému státu – správa Ústředního národního výboru h.m. P.“

Takto označené důsledky rozhodnutí plně odpovídají obsahu a cíli posledně citovaných předpisů. Ustanovením § 30 odst. 2 zákona č. 279/1949 Sb. o finančním hospodaření národních výborů pozbylo „dosavadní kmenové jmění obecní“ této povahy. Správa tohoto již národního majetku byla svěřena v , 2 téhož zákona národním výborům s tím, že předání majetku provede příslušný ústřední úřad nebo dohlédací národní výbor. Zákon nabyl účinnost dnem 1. 1. 1950. Podrobnosti správy národního majetku národními výbory pak upravilo vládní

Z uvedeného vyplývá, že od data 1. 1. 1950 nemohly již obce nabýt žádný majetek, a to ani se zpětnou účinností. Text, jenž byl dopsán v závěru rozhodnutí ze dne 12. 6. 1951, odpovídá tehdy platné zákonné úpravě a v jeho světle pozbývá právního významu ta část rozhodnutí, která mu – co do osoby příjemce a data přechodu práv k nemovitostem – protiřečí.

V dalších podrobnostech dovolací soud odkazuje, v rámci ustálené rozhodovací praxe, např. na aktuální usnesení ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod zn. C 1722 ve svazku 24.

Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl ( věta první, ).

Přes eventualitu patrnou z textu nepřiznal dovolací soud žalovanému náklady řízení spočívající v odměně zástupce za vyjádření k dovolání, neboť v podání bylo jen shrnuto základní procesní stanovisko strany a nešlo tedy o náklady účelně vynaložené jak podle , tak za přiměřeného užití

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 23. března 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu