Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 791/2020

28 Cdo 791/2020-964

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: město Znojmo,IČ 00293881, se sídlem ve Znojmě, Obroková 10/12, zastoupené Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, proti žalovaným: 1) Lesy České republiky, s. p., IČ 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupený JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12,a 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za vedlejší účasti na straně žalovaných: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, IČ 00408026,se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2019, č. j. -914, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) a vedlejším účastníkem nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (dle ):

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2019, č. j. -914, byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 12. 2016, č. j. -770, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem specifikovaných pozemků v k. ú. Mašovice u Znojma a Znojmo-Hradiště, potvrzen, a to za současného označení předmětných pozemků a jejich výměr reflektujícího změny nastalé v průběhu odvolacího řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až V. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání v celém rozsahu žalovaný 1). Předestřel otázku, zda přechodu vlastnického práva k historickému nemovitému majetku církevních subjektů ze státu na obec ve smyslu ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “), v situaci, kdy k němu ke dni účinnosti , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „ “), bylo v katastru nemovitostí nadále evidováno vlastnické právo státu, brání blokační ustanovení Mínil, že uvedená otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Kladl dále otázku, zda k historickému majetku církevních subjektů může obec, nešlo-li o restituci jejího tzv. historického vlastnictví, uplatňovat svá vlastnická práva dle Mínil, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. 242/2010 ve Sbírce zákonů, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. , publikované pod č. 23/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. ).

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že za splnění zvláštních podmínek stanovených (ve znění účinném po vydání ) přecházejí do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 nemovitosti vypočtené v tomto ustanovení, jež byly k danému datu ve vlastnictví České republiky. totiž doznal změny , a to mj. vložením , upravujícím další případy přechodu nemovitostí do vlastnictví obcí ke dni 1. 7. 2000. Zmíněné ustanovení tak představuje samostatný právní důvod nabytí vlastnictví obcí k tam vymezenému majetku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , nebo ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. , publikovaný pod č. 209/2004 v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva) a je doplňkem restituce podle a přechodu podle (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. , publikovaný pod č. 97/2012 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , publikovaný pod č. 11/2014 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jinými slovy, stát při obnově územní samosprávy převedl na obce vlastnictví k nemovitostem v mnohem širším rozsahu, než tvořilo tzv. historické vlastnictví obce (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. ze dne 29. 5. 2013, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. ), když smyslem novelizace č. bylo dále omezit vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnit jim hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu; stát tak obcím dobrovolně přenechal část svého majetku, a to v případech, kdy to zákonem výslovně stanovil (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. , ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. , a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. ).

Splňovala-li tedy obec podmínky pro přechod majetku podle ke dni 1. 7. 2000, kdy nabyla účinnosti novela , přešel dotčený majetek na obec ex lege. Zákaz dispozic se zemědělskými nemovitostmi zakotvený v ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), přitom nebránil přechodu historického církevního majetku na obcea ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého pak nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem ve smyslu zákona o půdě totižnebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) přitom nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce, coby veřejnoprávní korporace, zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání bylo vposledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (viz srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 34/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 103/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. , ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , jakož i nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. , publikovaný pod č. 242/2010 ve Sbírce zákonů, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ustanovení pak do jisté míry nahrazuje blokační zákona o půdě, jenž byl k 1. 1. 2013 zrušen (obě ustanovení se týkají majetku, jehož původními vlastníky byly církevní subjekty; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. ), přičemž ani okolnost, že ke dni účinnosti byl dotčený majetek v katastru nemovitostí evidován jako vlastnictví státu, nemůže sama o sobě zpětně delegitimizovat novelizací , realizovanou jeho novelou č. , uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (jež nastaly ze zákona – „ex lege“).

Dovodil-li tedy odvolací soud, že ustanovení ani v situaci, kdy ke dni účinnosti byl jako vlastník dotčených nemovitostí v katastru nemovitostí nadále evidován stát, samo o sobě zpětně nikterak nedelegitimizuje přechod jejich vlastnictví ze státu na obec uskutečněný ze zákona ke dni 1. 7. 2000 ( , ve znění ), odpovídají jeho závěry shora citované ustálené judikatorní praxi dovolacího i Ústavního soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Nemovitosti vzdor svému (katastrem nemovitostí dosud nezaevidovanému) přechodu do obecního vlastnictví totiž tvořily i nadále majetkový základ pro budoucí vypořádání s církvemi (majetek, jenž takto přešel na obec, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví), přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce, coby veřejnoprávní korporace, zařadí mezi povinné osoby. Z uvedeného důvodu též nic nebránilo ani zákonem danému (ex lege) přechodu historického majetku církví ze státu na obce, byť kupř. ve smyslu ustanovení nemuselo vždy současně jít o historický obecní majetek. Ani v uvedeném směru se tedy odvolací soud ustálené judikatuře nezpronevěřil.

Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu jsou pak s výše uvedenými závěry plně v souladu (v otázce výkladu § 29 zákona o půdě sp. zn. , cit. výše), případně na projednávanou věc z důvodu odlišných skutkových okolností nedopadají (sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , všechny cit. výše).

V části, v níž dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu i ve vztahu k pozemkům parc. č. 744/9, č. 744/15 a č. 744/18 v k. ú. Znojmo-Hradiště, k nimž svědčí vlastnické právo České republice a příslušný k hospodaření s nimi je žalovaný 2), jenž dovolání nepodal, bylo pak dovolání podáno osobou, jež k němu není subjektivně legitimována; uvedenou výrokovou částí, dotýkající se toliko právní sféry žalovaného 2), totiž dovolateli nebyla způsobena žádná, rozhodnutím dovolacího soudu reparovatelná, újma (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, číslo 3, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. , či ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. ).

Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. ).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( ), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ), zčásti pak bylo dovolání též podáno osobou k tomuto úkonu neoprávněnou ( ve spojení s ).

Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání ( ), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ); více se jím proto nezabýval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , , , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky), a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 4 114 Kč. Ostatním účastníkům dle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly, když se k dovolání nevyjádřili.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 5. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu