Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2052/2012

28

Cdo 2052/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011, č. j. -56, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011, č. j. -56, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2011, č. j. -40, a to tak, že bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem ideální poloviny pozemku parc. č. 952/11, nacházejícího se v kat. úz. K., obci P., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na LV č. 1616. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení (výroky II., III.).

Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že návrh žalobkyně na určení vlastnického práva je důvodný. Dovodil, že při aplikaci ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, zabránilo uplatnění restitučního nároku fyzickou osobou J. C. podle , o půdě (převod ideální ½ pozemku státu kupní smlouvou uzavřenou dne 23. 11. 1972 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek), přechodu pozemku na žalovaného podle Posledně citované ustanovení nabylo účinnost dne 1. 1. 1993, nárok na vydání majetku byl restituentem (i když neúspěšně) uplatněn před tímto datem, dne 7. 12. 1992; podmínky předpokládané v ustanovení (přednost restitučního nároku fyzické osoby před restitucí obci) tedy byly naplněny. Tuto argumentaci podepřel odvolací soud rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. , který podle něj (jak patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 4) „posunul“ rozhodné datum přechodu majetku státu na obce – z hlediska aplikace – ze dne 24. 5. 1991 (účinnost ) na den 1. 1. 1993, tedy na den nabytí účinnosti novely (tou bylo ustanovení do zákona doplněno). Tím měl být eliminován moment přechodu nemovitosti na obec s důsledkem, že vlastnictví J. C. převedené id. ½ předmětného pozemku zůstává státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím advokátky podrobné dovolání, v němž tomuto soudu vytkl mj. nesprávnost jeho právního závěru opírajícího se o chybnou interpretaci a souvisejících ustanovení. Dovolatel namítal, že restituční nárok byl (oprávněnou) fyzickou osobou uplatněn až po nabytí účinnosti citovaného restitučního zákona, tj. po 24. 5. 1991, a proto aplikace dotčeného ustanovení o vyloučení přechodu majetku České republiky do vlastnictví obce není namístě. Žalovaný se neztotožnil ani s názorem soudu o možném přechodu vlastnického práva státu na obec podle novelou doplněného ustanovení až ke dni 1. 1. 1993. Spatřoval nesprávnost napadeného rozsudku odvolací instance též v hrozící nekonzistentnosti judikatury dovolacího soudu, pokud by měly být přijímány závěry rozsudku sp. zn. . Citoval též některá relevantní rozhodnutí Ústavního soudu k problematice. V závěru dovolání se uvádí, že v dané věci se nepoměřuje restituční nárok fyzické osoby a restituční nárok obce. Žalovaný žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Přípustnost dovolání byla dovozována z diformity rozsudků nižších instancí ve smyslu a dovolací důvod byl uplatněn podle , tj. pro nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podmínka (objektivní) přípustnosti dovolání tedy byla splněna.

Dovolání je, vychází-li dovolací soud z dosavadního zjištěného skutkového stavu věci i právního posouzení věci z něj vyvozeného, též důvodné.

Řešení posuzované problematiky je dvojí. Podle prvního, jež zvolil odvolací soud, zůstane celistvé vlastnictví pozemku žalobkyni, včetně ½ vlastnického podílu převedeného v roce 1972 J. C. na stát – to je záměr určovací žaloby, vzhledem k duplicitě zápisů do katastru nemovitostí (podrobněji viz „skutková věta“ soudu prvního stupně, viz str. 2 odůvodnění jeho rozsudku). Podle druhého se stane vlastníkem pozemku žalovaný na základě splnění podmínek podle Řešení je ztíženo neúplností a dílčími nejasnostmi právní úpravy obecních restitucí ; i tento faktor přispěl k interpretačním nepřesnostem, jimž se v těchto věcech nevyhnula dovolací i odvolací instance; v tomto ohledu je třeba dát za pravdu relevantním dovolacím tvrzením.

V ustanovení po novele č. účinné dnem 1. 1. 1993 se uvádí, že do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto předpisu příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo až 3.

Podle (stále ve znění účinném od 24. 5. 1991) do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu (pozn. – tedy fyzická osoba zejména podle zákonů č. a č. ).

Podle konstantní judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , též in ) vylučuje přechod majetku České republiky ex lege na obec ( a násl. ) k rozhodnému datu 24. 5. 1991 skutečnost, že oprávněná (fyzická) osoba uplatnila před tímto datem restituční nárok podle (viz výše) zvláštního (roz. restitučního) předpisu. Děje se tak bez ohledu na to, zda oprávněná osoba byla se svým nárokem, ať již cestou vydání věci dohodou, nebo event. v následném soudním řízení, úspěšná.

Takto kategoricky postavenou interpretační premisu je však nutné doplnit. Zejména s přihlédnutím ke zcela konkrétním okolnostem obecních restitucí by mohlo vést ad absurdum, jestliže by oprávněná osoba nedosáhla restituce, stát by (např.) netrval na svém vlastnictví nebo by nemovitosti fakticky neobhospodařoval a obec by byla takto vyřazena z možnosti restituovat proto, že nemohlo dojít k zákonnému přechodu majetku k datu 24. 5. 1991 z důvodu výše uvedeného. Pak nemusí být vyloučeno, aby obec v rámci žaloby o určení vlastnictví tvrdila, že splňuje hmotněprávní podmínky restituce podle ; tento právní aspekt věci by soud musel posoudit.

Ustanovení dává přednost restituci ve prospěch fyzických osob před restitucí ve prospěch obce; důvody, proč tak činí, by bylo zajisté možné nalézt již v interpretaci d a nejsou předmětem tohoto odůvodnění. Jinou věcí je, že zákon hovoří v budoucím čase – tedy o tom, že k přechodu věci na obec (podle k datu 24. 5. 1991) nedojde, jestliže oprávněná osoba „uplatní“ (nevyhnutelně po datu účinnosti zákona) nárok podle zvláštního předpisu. Takový text nutně vede k dvojímu výkladu: nejen k výkladu v neprospěch obce v případě uplatnění nároku oprávněnou osobou před účinností , ale i k výkladu opět v neprospěch obce (nenastanou účinky přechodu majetku od státu) v případě uplatnění nároku oprávněnou osobou po datu účinnosti (srov. např. právní závěry nynější odvolací instance ve věci sp. zn. ; ty dovolací soud převzal pod sp. zn. ). Nelze tu než konstatovat, že v zákoně č. chybí pro tyto případné širší „konkurenční“ účely podobné ustanovení jako zákona o půdě (na který upozorňuje dovolatel), v němž se přednost oprávněné osoby vůči obci – jen se vztahem k zákonu o půdě – zohledňuje.

Pro obojí interpretaci však musí platit – i pro případ dovození neexistence přechodu majetku ex lege ze státu na obec – alternativa námitky vlastnictví ze strany obce a posouzení zákonných podmínek existence tohoto vlastnictví, jak se uvádí výše (v souvislosti s určovací žalobou).

Dovolací soud nemůže přisvědčit dovolateli, jestliže ten shledává přímou kontradikci právních závěrů vyslovených v rozsudku sp. zn. s dosavadní judikaturou. Nelze si nepovšimnout, že dovolací soud v citovaném rozsudku hovoří o tom, že splnění podmínek podle nelze interpretovat tak, že rozhodným dnem je „jen den nabytí účinnosti v původním znění“; týž soud poté uvádí, že restituční nároky obce „je třeba poměřovat“ též datem 1. 1. 1993 (tedy datem účinnosti novely č. , která do doplnila). Jednalo se o to, aby byl vzat v úvahu stav nemovitostí (hospodaření s nimi) v mezidobí; ostatně v této věci šlo o pozemky zastavěné bytovými domy ve vlastnictví bytového družstva. Nelze tedy dovodit (srov. však závěry odvolacího soudu) negaci případného přechodu věci na obec ze zákona k datu 24. 5. 1991.

Z řečeného plyne, že dovolatelem tvrzený zákonný přechod předmětného pozemku na obec k posledně uvedenému dni přichází v úvahu. Uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou (po datu 24. 5. 1991, navíc osobou neúspěšnou) nemusí být na překážku, jak se podává též výše. Bude na odvolacím soudu, aby posoudil splnění restitučních podmínek žalovaným podle ( , event. podle dalších ustanovení). Je třeba též přihlédnout k současnému stavu pozemku a účelu jeho užívání, aby se zabránilo – 20 let po nabytí účinnosti rozhodného zákona – případným absurdním důsledkům jeho aplikace. Tento pokyn je podstatný tím spíše, že z odůvodnění rozsudků nižších instancí nevyplývá splnění oznamovací povinnosti obcí podle citovaného zákona; celý spor „vzplanul“ až v roce 2010 a vyplývá již ze skutkových zjištění první instance, že se stát a hlavní město na vyřešení věci nebyly schopny v této době dohodnout.

Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta za středníkem, odst. 3 ).

V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 14. listopadu 2012 JUDr. Ludvík David, CSc. předseda senátu