Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3376/2014

28 Cdo 3376/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1 - Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČ 000 64 581, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o určení vlastnického práva a práva hospodaření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2014, č. j. -142, takto:

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Dovolání žalovaného proti (v pořadí druhému) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2014, č. j. -142, jímž (poté, co jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 1. 12. 2011, č. j. -56, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012, č. j. -73, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2013, č. j. -79, zrušil dřívější rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2011, č. j. -40, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2013, č. j. -112 (ve výroku o věci samé, kterým bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem ideální poloviny pozemku parc. č. 952/11 v katastrálním území K., obec P., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. P. na listu vlastnictví č. 1616, a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve výroku o soudním poplatku), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „ “, když řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i judikaturou Ústavního soudu), a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.V napadeném rozsudku odvolací soud - vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu - s poukazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2009, sp. zn. , že byl-li restituční nárok oprávněnou osobou k vydání předmětného pozemku podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, uplatněn dne 7. 12. 1992, „tedy před tím, než došlo k novelizaci , zabránila tato okolnost ve smyslu ustanovení přechodu sporné části pozemku do majetku žalovaného (byť by se tak mělo stát zpětně ke dni 24. 5. 1991)“. Ztotožnil se rovněž s názorem soudu prvního stupně ohledně „vyloučení absurdních následků uvedené právní úpravy“ (kteroužto otázkou byly soudy zavázány se zabývat podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012, č. j. -73), přičemž v tomto ohledu poukázal na to, že žalovaný se po dobu 16 let od účinnosti k předmětné části pozemku nehlásil, že po celou dobu byla jako jeho vlastnice zapsána žalobkyně, přičemž sám žalovaný místním šetřením (jak v odvolání uvedl) zjistil, že jsou na něm umístěny účelové komunikace ve vlastnictví Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, která je veřejnou vysokou školou [ a 9 odst. 1 , , příloha 1 ]. Není proto důvod k žádné korekci závěru o tom, že uplatněný restituční nárok, byť nebyl shledán důvodným, zabránil přechodu předmětu tohoto sporu na žalovaného, jenž o své tvrzené vlastnické právo dlouhodobě nedbal, a pozemek po tu dobu nerušeně slouží potřebám veřejné vysoké školy.

Podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění , o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo podle až 3. nabyl účinnosti dne 1. 1. 1993.

Podle ustanovení , ve znění účinném od 24. 5. 1991, do vlastnictví obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu.

Právními otázkami hmotného práva předestřenými žalovaným v dovolání - 1) „posouzení ustanovení ve znění ve vztahu k datu, ke kterému nemovitosti přecházejí na obce a ke kterému je třeba splnit všechny podmínky“ (jež je podle dovolatele dovolacím soudem rozhodována rozdílně), a 2) „posouzení ustanovení “ (při jejímž řešení se podle mínění dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 3. října 2013, sp. zn. , jímž dovolání žalobce Hlavního města Prahy proti rozsudku odvolacího soudu odmítl. Dovolací soud poukázal na to, že odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel - „vedle okolnosti uplatnění restitučního nároku“ - také z toho, že „z obsahu žalobního tvrzení je dovozován přechod vlastnického práva ze státu na žalobce z naplnění podmínek, jež jsou upraveny v , podle kterého do vlastnictví obcí přechází pozemky, k nimž ke dni účinnosti příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházely do vlastnictví obcí již podle nebo podle až 3 “. Odvolací soud v této věci dovodil, že „toto zákonné ustanovení však bylo do vloženo až novelou provedenou , která nabyla účinnosti 1. 1. 1993, tj. poté, co byl restituční nárok uplatněn. Citované ustanovení nelze tedy interpretovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ) tak, že rozhodujícím dnem pro přechod vlastnického práva k uvedeným pozemkům za splnění podmínek, jež jsou upraveny v , je den nabytí účinnosti , v původním znění, nýbrž je jím až den 1. 1. 1993, kdy nabyla účinnosti uvedená novela, jež toto ustanovení do včlenila. K přechodu uvedeného majetku do vlastnictví obcí však v daném případě v uvedený den již dojít nemohlo, neboť uplatněný restituční nárok zmiňovaný přechod upravený v novele provedené vyloučil“.

Proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2013, sp. zn. , podalo Hlavní město Praha ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. října 2014, sp. zn. , odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že „není…možno považovat za svévolné, když slova „okamžikem účinnosti zákona“ uvedená v ve znění novely č. budou interpretována (navzdory vadné legislativní technice) ve smyslu okamžiku účinnosti novely, nikoli účinnosti novelizovaného zákona, jehož se stal součástí. Při opačném přístupu by šlo o úpravu retroaktivní. Tento výklad byl také Ústavním soudem nepřímo akceptován [srov. nález sp. zn. ze dne 26. 6. 1997 (N 87/8 SbNU 297)]. Není pak důvod, proč by mělo být nahlíženo jinak i na rozhodný okamžik uplatnění restitučního nároku ve smyslu , který přechodu majetku ze strany státu na obec brání. Jinak řečeno, pokud byly nároky na přechod určitého majetku státu do vlastnictví obce rozšířeny konkrétní novelou , nelze považovat za nespravedlivý či svévolný výklad, aby se ke dni účinnosti takovéto novely posuzovalo též splnění podmínek , tedy posouzení rozhodného okamžiku uplatnění jiného restitučního nároku na předmětný majetek bránící přechodu tohoto majetku na obec. Vzhledem k tomu, že restituční nárok oprávněné osoby byl v nyní posuzovaném případě vznesen v únoru 1992, přičemž přechod majetku ze strany státu na obec byl založen až novelou účinnou od 1. 1. 1993, bylo možno vylučující přechod daného majetku na obec (stěžovatele) aplikovat ke stejnému datu. Obecné soudy tak daly přednost právu restituenta - fyzické osoby, před právem restituenta - obce na převod majetku ze strany státu. Přiklonily se tak k výkladu, který je ostatně v souladu s účelem , neboť zákon obecně vychází z principu, že vlastnictví je ze státu na obec převedeno až v situaci, nebyl-li na něj uplatněn jiný restituční nárok. Zákon tedy vychází z principu přednosti restituce jiné před restitucí obecní. Obecné soudy tak zvolily výklad, který se nepříčí účelu a smyslu zákona a nelze jej považovat za „nesprávnou aplikaci a interpretaci práva obecnými soudy“ mající za následek „porušení ústavně zaručených práv a extrémní rozpor s principy spravedlnosti“, jak uvádí stěžovatel. Stejně tak nelze dovozovat, že by uvedeným postupem obecné soudy porušily procesní rovnost stran“.Přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládá ani třetí dovolatelem nastíněná otázka hmotného práva, a to „posouzení lhůty uvedené v ustanovení jako lhůty pořádkové či propadné a pozdější uplatnění vlastnického práva obcí“. Tuto otázku totiž vyřešil Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. dubna 1997, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, pod č. 38, a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. , tak, že lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis vlastnictví k nemovitostem, které obce nabyly podle , je lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege, má pouze účinky deklaratorní. Nutno ovšem dodat, že ustanovení bylo novelizováno , kterým se mění , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012. Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů dovolání žalovaného podle ustanovení věty první odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2016

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu